Christian Schmidtke o výsledcích studie „Kdo se stane knězem?“.

Volný překlad, deepl
Mladý kněz: Měli bychom se konečně vzdát nadšené představy o kněžích
Zveřejněno 31.05.2024 - Autor: Matthias Altmann - L
Christian Schmidtke
Hamm - Podle nové studie o mladých kněžích je většina z nich skeptická k synodální cestě a chce být liturgiky a duchovními pastýři - ale ne manažery. Podílel se na něm Christian Schmidtke. V rozhovoru pro katholisch.de vysvětluje, proč se chce zasadit o jiný obraz kněží.

Většina mladých kněží si neví rady s tématy synodální cesty, má o sobě představu, která je moderní společnosti cizí, a drží se profesního obrazu, který je stále více v rozporu s realitou: to jsou některé ze závěrů nové studie s názvem „Kdo se stane knězem?“. Christian Schmitdtke (37), vysvěcený v roce 2018 a farář ve dvou farních sdruženích ve vestfálském Hammu (arcidiecéze Paderborn), se studie zúčastnil - a mnohé věci vidí jinak než většina jeho vrstevníků. V tomto rozhovoru Schmidtke, který nejprve pracoval jako pečovatel a poté jako „pozdní povolání“ studoval ve studijním domě svatého Lamberta v Lantershofenu, vysvětluje, jak vnímá radikálně se měnící výzvy kněžského povolání a svou roli v církvi a společnosti.

Otázka: Pane Schmidtke, studie říká, že mladí kněží chtějí být liturgiky a duchovními pastýři a především žít svou spiritualitu. Kvůli čemu jste se stal knězem?

Schmidtke: Jistě z podobných důvodů, ale nejen z nich. Pocházím ze zdravotnického prostředí a už jsem mohl vykonávat mnoho kněžské práce. V určitém okamžiku jsem si uvědomil, že bych mohl být knězem, protože mě vždycky bavilo být aktivní ve společnosti. Mou hlavní motivací jako kněze je dát církvi tvář. Ne nutně té velké instituci, ale místnímu společenství.
Otázka: Jaký je váš celkový pohled na výsledky studie? Shodují se s vaší zkušeností?
Schmidtke: Když se podívám na okruh svých kolegů, zdá se mi, že někdy dochází k určitému „útěku“. Samozřejmě můžete říct, že chcete být duchovní, že chcete být poradcem a ne manažerem. Ale to mi někdy zní spíš jako výmluva. Ale vidím i kolegy, kteří jsou odhodlaní, kteří se opravdu snaží jít dopředu. Kteří dávají církvi pozitivní tvář. Myslím, že je jen málo povolání, která nabízejí tolik svobody jako povolání kněze. Člověk si toho může hodně zorganizovat sám. Ale to v sobě skrývá i velké nebezpečí, že se člověk uzavře do sebe. A být přítomen jen tam, kde je komfortní zóna.
Otázka: Co vás osobně nejvíce znepokojuje v souvislosti se studiem?
Schmidtke: To, že se cítím být jedním z mála lidí, kteří se jasně hlásí k synodální cestě a jejím požadavkům. Je zřejmé, že nemůžeme počítat s tím, že většina duchovních přinese změnu v církvi v Německu. Obávám se, že propast mezi laiky a duchovními, a tedy i mezi církví a společností, se zvětšuje - a to je podle mě toxické. Jako kněz jsem součástí této společnosti a musím se v ní konstruktivně angažovat. Někdy vnímám v kněžských kruzích určitý dualismus: my proti „zlému světu“. Ale jako kněz nesmím být vyhnancem ze světa.

Většina mladých kněží je skeptická vůči reformám v církvi, které navrhuje synodální cesta. „Obávám se, že propast mezi laiky a duchovními, a tedy i mezi církví a společností se prohlubuje - a to je podle mě toxické,“ říká Christian Schmidtke.
Otázka: Mladí kněží mají pocit odcizení od moderní společnosti - tak popsal vedoucí studie Matthias Sellmann jedno z klíčových zjištění. Ale neměli by být?

Schmidtke: Ne. Domnívám se, že kněz, který je odcizený moderní společnosti, je pro církev nevhodný. Od Druhého vatikánského koncilu oficiálně uznáváme, že církev není mimo svět, ale ve světě. Naše poselství je příliš dobré na to, abychom se od společnosti oddělili. Jako kněz se jistě můžeme a máme na některé společenské události dívat kriticky. Ale zaujímat dualistický pohled na svět je zcela nemístné.
Otázka: Studie v zásadě říká, že s ohledem na budoucí situaci církve budou kněžími ti, kteří se k tomu nehodí. Kolik z vašich spolubratrů bude podle vás schopno zvládnout kněžství a jeho úkoly?
Schmidtke: Těžká otázka (smích). Když kolegové říkají, že chtějí být pastory a ne manažery, říkám si: díky svému kněžskému svěcení vím, že mohu a měl bych někdy převzít vedoucí úlohu. Samozřejmě každý má jiné talenty a ne každý může vést. Hlavním problémem je, že manažerské úkoly a stále větší jednotky zatím ve výcviku téměř nehrají roli. Co to znamená žít ve struktuře, v níž se církev odtrhává, v níž se společnost s církví už vůbec nespojuje? Kněz je najednou vržen do jakéhosi mlýnského kola - a na to není připraven. Proto vyvstává otázka, zda někteří kolegové vydrží.

Otázka: Vidíte v tom nebezpečí i pro sebe?
Schmidtke: Jsem přesvědčen, že důležitá je dobrá duševní hygiena a jasný vzor. Co je zapotřebí a jak mohu dobře reagovat svými prostředky? Dovedu si také velmi dobře představit, že bych šel do managementu. Nemusí to být nutně do konce mé kariéry.
Otázka: Znáte ve svém nejbližším okolí nějaké konkrétní případy, kdy to mladí kněží vzdali?

Schmidtke: Samozřejmě. Lidé už nejsou šokováni, když po pěti nebo šesti letech opouštějí službu. V současné době je to téměř trend. Zrovna nedávno odešel další kolega. Říkal jsem si: Proboha, vždyť je v práci jen o dva roky déle než já. V určitém okamžiku se člověk začne cítit vyhořelý. Někdy máte dojem, že kněz už dnes není potřeba - a to má tendenci paralyzovat vaši vlastní motivaci. U mnoha mladších kněží také zažívám jakousi melancholii z toho, že oblíbená církev už neexistuje, nebo obecný stesk po starém. To vyvolává otázku, pro co my kněží dnes žijeme - a tedy také otázku, k čemu jsou tu dnes kněží, kterou, myslím, synodální cesta správně nastolila.

 

Studie: Mladí kněží jsou k Synodální cestě spíše skeptičtí
Kdo se dnes stává knězem - a proč? A co si myslí mladí kněží? Nová studie, kterou si nechala vypracovat Německá biskupská konference, analyzovala zázemí a motivaci mladých kněží. Ta byla nyní představena.

 

Otázka: K čemu jsou tam dnes kněží? Jak byste tuto službu zařadili do dnešní církve?
Schmidtke: Pro mě je to služba pro lidi a s lidmi. Měli bychom konečně opustit někdy ještě velmi odtažitou představu kněze. Jako kněží jsme oprávněni sloužit lidem a s lidmi. To je jiný pohled, než když říkáme, že ze svého svěcení můžeme přinášet nebe na zem. Tomu už stejně nikdo nevěří.
Otázka: Jaké kněžství nebo jakého kněze tedy chcete?
Schmidtke: Kněze, a možná konečně i kněze ženy, kteří nejsou světští, kteří jsou otevření potřebám dnešních lidí, včetně jejich zlomů. Znovu a znovu vidím, jak uzdravující je, když lidé najednou mohou svobodně mluvit o svém životě, o věcech, které se nedaří, o vztazích, které selhávají, a já jako kněz nepřicházím s moralizujícím prstem, ale mám otevřené ucho. Prostě jim to ukázat: Jsme tu pro vás jako církev. A pak třeba také hledat cesty, když něco nefunguje oficiálně, například když manželství není pro pár možné. Synodální cesta nás v tomto ohledu už trochu posunula dopředu. Jako kněží bychom měli vycházet vstříc lidem, vytvářet sítě a nehledat především naplnění vlastní spirituality. Pak bychom se měli stát raději poustevníky.

Otázka: Nyní se dostáváme k tématu vzdělání.

Cítíte se dobře připraveni na budoucí úkoly?
Schmidtke: Jsme dobře připraveni v mnoha ohledech, včetně teologického. To se dá říci s jistotou. Co nám určitě chybí, jsou témata managementu a inovací. Jistě, existuje další vzdělávání, ale bohužel ne v širokém měřítku. Témata také nejsou pro všechny stejná. Ale abychom se nad tím zamysleli: Jak můžeme být inovativní? Co můžeme dělat jinak? To by bylo dobré pro mnoho kolegů. Řečeno na rovinu: kněží mohou dělat mnohem víc než jen sloužit nedělní mši. Je toho mnohem víc, a to by se mělo lépe rozpoznat ve vzdělávání.


„Jako kněží bychom měli být venku pro lidi, měli bychom budovat sítě a nesnažit se primárně naplňovat svou vlastní spiritualitu. Pak bychom se měli stát raději poustevníky.“ 

 

Otázka: Co je podle vašeho názoru obecně třeba změnit v oblasti vzdělávání?
Schmidtke: Systém seminářů je třeba naléhavě reformovat. Pro mě je seminář světem vzdáleným od života. Musím říct, že díky Bohu jsem studoval v Lantershofenu. Tam už měl alespoň každý práci. Ten individuální dohled v seminářích v dnešní době může být pro někoho, kdo nastoupí v osmnácti, zdrcující. Jste takříkajíc pod neustálým dohledem. Jak z toho mají vyjít zralí kněží? Samozřejmě je také na každém seminaristovi, aby se rozvíjel sám. A přesto se na tuto skleníkovou mentalitu, která na mnoha místech v seminářích stále existuje, dívám velmi kriticky. Po výcviku najednou sedíte na faře a musíte přemýšlet: Jak teď budu žít? Domnívám se, že stávající struktury je třeba rozbít. Kandidátům by měly být umožněny nové, individuálnější cesty. Jinak skončíme s kněžími, kteří možná mají doma pěknou skříňku s breviářem - ale nedokážou čelit výzvám povolání, které jsou stále větší, a uzavřou se do sebe.
Otázka: Pokud se nyní zamyslíme nad typem kněze, který studie identifikovala: Jak se změní církev s kněžími vaší generace?
Schmidtke: Zajímalo by mě, jak bude typ duchovních popsaný ve studii vůbec schopen spolupracovat s místní církví. Pokud kněz hledá jako naplnění svého života a práce pouze svá vlastní duchovní místa a nebere vážně radost a naději, smutek a strach dnešních normálních lidí, bude ještě více lidí, kteří budou říkat, že kněží nejsou potřeba.
Otázka: Někteří lidé by dnes řekli, že když se podíváte na prognózy do budoucna, v církvi stejně zůstane jen „svatý zbytek“. Mezi věřícími a kněžími by pravděpodobně nebylo velké rozdělení.
Schmidtke: Ale není škoda, když se zvrhneme v malou sektu? Cílem přece nemůže být, aby nakonec zůstali jen ti „praví“ zbožní lidé, kteří se pak považují za šťastné, protože kněz slouží ještě tři pobožnosti týdně. Jestli takhle vypadá budoucnost, tak to není moje církev. Chci se zastávat církve, která se snaží být středem společnosti navzdory všemu, i když s tím lidé bojují. Chci církev, která chce aktivně utvářet společnost. A také zažívám, že je hodně vděčnosti tam, kde nás lidé opravdu potřebují. Nechci patřit do malé skupiny, která se jen těší na nebe (smích).
Matthias Altmann

https://www.katholisch.de/artikel/53526-junger-priester-wir-sollten-entruecktes-priesterbild-endlich-aufgeben