Úvahy o stavu litoměřické diecéze

Velikonoční oktáv v nás nechává doznívat radostné velikonoční Aleluja. Co však prožívali Ježíšovi učednící po vzkříšení jejich Pána. Kolik v nich bylo ještě strachu než dostali odvahu k hlásání evangelia skrze Letnice. 

Za pár dní uplynu měsíc od loučení biskupa Pavla s litoměřickou diecézí. Někteří s bolestí vzpomínají na působení biskupa Pavla a některým nechybí a některým možná byl znamením odporu. 

Včera se objevil velmi inspirativní článek v Hospodářských novinách vystihují stav diecéze a možnost řešení: Jak se koučuje firma v krizi, kdy oddělení nespolupracují, šéfové jsou vyhořelí a zaměstnanci znechucení? Má smysl přivolat kouče?

"Je-li celá firma nezdravá, volat jenom kouče nemá smysl. Jde o kolektivní problém. Pokud by pracoval s jednotlivci, trvalo by dlouho, než by našel řešení. Je třeba provést takzvaný "value assesment", tedy stanovit přesnou diagnózu.

Do průzkumu jsou zapojeni zaměstnanci od nejvyššího šéfa po lidi na nejnižší úrovni. Průzkum pomocí dotazníků nezabere u jednotlivce víc než deset minut. Tento nástroj umožní organizaci měřit stupeň shody mezi osobními hodnotami zaměstnanců a současnou firemní kulturou.

Metoda jasně ukáže, kde a jaké má organizace problémy. Zjistíme například, jak zaměstnanci "tady a teď" firmu vidí a jak by si přáli, aby fungovala. Dozvíme se, zda je hlavním problémem kultura obviňování či se ve firmě rozbujela byrokracie nebo oddělení mezi sebou špatně komunikují. Průzkum odhalí i slabé manažery.

K průzkumům bychom však měli přistupovat opatrně. Lidé v nich odpovídají podle toho, jak by si přáli být viděni, sami sebe chrání. V tomto průzkumu však není žádná "správná" odpověď. Jediné, co lidem zbývá, je říci, co si myslí. Díky tomuto nástroji se jasně ukáže, ve kterých odděleních jsou lídří odpovědní za vzniklý stav.

Teprve pak přichází na řadu koučink. Někdy vyčteme, že firma nefunguje, protože nikdo nikomu nedůvěřuje. Zaměstnance brzdí byrokracie a nikdo nemá za nic zodpovědnost."

Biskup Pavel chtěl v diecézi začít s vizitacemi. Nabídl vizitační protokol inspirovaný brněnskou diecézí (tuším) a chystal audit hospodaření biskupství. To jsou kroky, které za předcházejícíh 18 se nepovedlo udělat. Snad se udělalo pár vizitací a prohlédlo matriky, aby byly v pořádku. I když v některých případech se tak stalo maximálně formálně. V Mostě např. vizitoval můj předchůdce sebe sama, když byl jako sekretář pověřen vikářem okrskovým k vizitaci. Je to jeden z paradoxů církevního hospodaření, kdy nejsou pravidla ani kontrolní systém a jen finanční úřady kontrolují státní dotace na opravu kostelů. Existuje sice jakýsi systém kontroly peněžních deníků, ale nevím, zda kromě správnosti výkazu (jednotlivé položky správně sečíst) tu lze mluvit o kontrolním mechanismu.

Ukazuje se, že v litoměřické diecézi neplatí zásada teologie, že nadpřirozené předpokládá přirozené. Na většině kněžských setkání se spíše preferuje téma duchovní na úkor témat pastoračních a ekonomických. Velmi pravděpodobně to připomíná dobu, kdy kněží na tato téma nesměli mluvit kvůli církevním tajemníkům a tak byla možná jen témata abstraktní, duchovní, která byla potřebná, ale reality se nedotýkala. Ve vzdělávání kněží v semináři ani v dalším vzdělávání (které v naší diecézi v podstatě neexistuje) se neučíme ani finančnímu řízení ani péči o památky a přítom neseme obrovskou odpovědnost za svěřené hodnoty. A to už nemluvím o potřebe komunikace a získávání spolupracovníků a poradních orgánů např. ekonomické rady atd. Očekává se zázrak probuzení těchto schopnosti nebo přiučení se od zkušených farárů. A pak se čeká, jak se tyto vlastnosti ukážou v praxi. V nedávné historii naší diecéze bylo možno uslyšet otázku, ke komu poslat kaplany, aby se něco pořádného naučily. 

Dle mého názoru je to jeden z projevů krize a nefunkčnosti řízení diecéze a stalo se i kámen úrazu pro biskupa Pavla. Jak si poradit s nefunkční diecézí, žíjící z podstaty. První kolo vizitací naznačilo, že pokud se uskuteční vizitace už chybí další síla pracovat se zjištěným stavem a nebo jak vůbec popsat stav kostelů, kaplí a far, když ještě neexistuje popis stavu kostelů zvaný pastportizace. Moje stále prosby tímto směrem na biskupství, konkrétně na generálního vikáře a vedocího stavebního odboru byly odmítány s tím, že nejsou peníze ani lidi a že je to velmi těžké udělat pasportizace. Vedoucí diecézního stavebního odboru mi nakonec odpověděl e-mailem, že jsem jediný kněz který požaduje popsání stavu a systém jasně jmenovaných  vikariatních (okresních) stavebních techniků s jasně formulovanou náplní práce. V sousední pražské diecézi je tento systém veřejně dostupný pro kněze i laiky i veřejnost na webových stránkách biskupství a když jsem prosil o to, zda-li není možné se tímto inspirovat, tak mi bylo řečeno při nedávném hovoru, že se asi trápím v litoměřické diecézi a že mi dá generální vikář s radostí doporučení do pražské diecéze. Těžko mi komentovat tento sarkasmus. Že by to byl přátelský humor to se mi nezdá. 

Velmi pozitivní inspirací je dílo kněží v chebské farnosti, kteří mluví o správcovství. Jak dát ekonomickým zásadam inspiraci Božího slova a křesťansky si poradit s tématem, které je některými zbožnými považováno za okrajové a za nutnost, nesouvisející s Božím královstvím. A pak se diví tito zbožní, co se děje za problémy.