Rok svatého Pavla výzvou i zrcadlem

   Sobotní vigili v bazilice sv. Pavla začal papež Benedikt XVI rok sv. Pavla. Homilie byla ukončena slovy, které mohou být výzvou i pro naše poměry, zejména v litoměřické diecézi.

    Děkujme nyní Pánu za to, že povolal Pavla a učinil jej světlem národů a učitelem nás všech a modleme se: Daruj nám i dnes svědky zmrtvýchvstání, zasažené tvou láskou a schopné nést světlo evangelia naší době. Svatý Pavle, oroduj za nás!

   Řada lidí se ptá, proč nám chybí nadšení pro hlásání evangelia, proč chybí síly a schopnosti. Právě vyhlášený rok nám jistě nabídne řadu příležitostí hledat odpověď. Něco odpovědi může nabídnout úsilí německých biskupů oživit schopnost k misii a evangelizaci v jejich dokumentu biskupské konference a zejména v závěrečné příloze biskupa Wankeho, který se stává stále více inspirací i pro naše české reálie. 

   Biskup Wanke načrtává tři výzvy pro misionářskou a evangelizační církev v Německu:

I. Je třeba nově objevit, že cesta víry v následování Ježíše Krista osvobozuje a obohacuje život. ...Mojí zkušeností je, že nekřesťanští současníci reagují velmi pozorně tam, kde se křesťané „vytasí“ v rozhovorech nebo každodenních setkáních se svou životní zkušeností. Osobní věci lidi zajímají vždy. „Jak jsi to uchopil?“ „Jak jsi to snášel?“ Křesťané, kteří poskytnou ostatním podíl na svém životě i tehdy, když se to nejde hladce a bez problémů, jsou pro své okolí zajímaví. ... Tam, kde je toto svědectví života, otevírají se brány i srdce.

II. Mluvit druhým o Bohu častěji, s větší samozřejmostí a s „pokorným sebevědomím“… V našich společenských podmínkách existuje pochopitelná ostýchavost před ukvapeným užíváním náboženských slov. Ale tato ostýchavost by neměla vést k tomu, že duchovně oněmíme. Následující zkušenost by nás měla povzbudit: To, co je opravdu autentické má i dnes svoji přitažlivost! Má-li kdo druhého opravdu rád, kdo mu ze srdce chce činit dobré, ten najde správný způsob ho také přivést k Bohu a víře.

III. Vize „slavnosti“, na niž nás všechny chce Bůh pozvat. Potřebujeme vizi Ježíšova Božího království, které je už tady a teď přítomno uprostřed nás. ... Nejsme tu jen pro ty „stoprocentní“. Vždyť to ani sami nejsme! … Krátce řečeno – kdo poprvé přijde do kontaktu s církví, měl by počítat s tím, že bude vítán. Boží „pozemní personál“ by neměl být lakomý, když Bůh je velkorysý…. Proti tomuto podezření je třeba působit. Že z nějakého takového kontaktu s církví také musí následovat vlastní životní obrácení je jinou věcí. Obrácení vyrůstá z přijetí, ne naopak. A každé přijetí, i to, které klade nároky a věnuje pozornost novému začátku, je dnes pro lidi jako svátek uprostřed časté tvrdého a nelidského světa. …

     Srovnání přístupu německých a českých diecézí může vést k postřehu spíše v řádu intuice. Rozdíl je dán různou zkušeností za poslední desítky let, kdy česká církev byla v izolaci a také občas někteří křesťané povýšeně kritizovali církev v Německu a západní Evropě, že podlého sekularizaci a pod. Nyní se více ukazuje, že křesťané v Německu setkáním západu a východu své země jsou kreativnější než české prostředí, které díky komunistickému režimu je stále hodně konzervativní a je hodně ve vleku zúženého pohledu na poslání církve, které omezuje na svátostnou pastoraci nebo přetížením kněží v oblasti materiální zodpovědnosti umocněnou nedostatečnou organizací (viz předchozí příspěvek - evangelizace a rizeni jako duchovní úkol)