Není toho mnoho co by mohli říci historici sv. Václavovi. Více mluví legendy a úcta, která v každé době projektovala své potřeby a očekávání do jeho života.

Letošní pastýřský list českých biskupů (bez litoměřického biskupa) zdůraznil souvislost osmičkových událostí a „křesťanské hodnoty: hluboký vztah k Bohu, vzájemné mezilidské vztahy založené na křesťanské lásce, úctu k životu, svobodu pro všechny, péči o chudé, toleranci, zodpovědnost“ Lze jej charakterizovat jako výzvu k odpovědnému přístupu k věcem veřejným v době, kdy se přiblížily krajské volby a kdy se stále církev snaží o nápravu majetkových křivd a očekává od vyjednávání s vládnoucí garniturou „vyřešení své finanční budoucnosti“.

Jiným pastýřským listem je list litoměřického biskupa Štěpána Trochty z roku 1968, který připomíná sv. Václava svoji bojovností. „Probuďme se ze své lhostejnosti a pohodlí! Sobecké a zbabělé stesky přenechme jiným. Pánem situace zůstává přece Bůh. A je-li Bůh s námi, kdo proti nám? A on s námi v této hodině opravdu je. Křesťan nenaříká. Křesťan důvěřuje a je pln dobré naděje, protože ví, že nakonec zvítězí spravedlnost, dobro, pravda. I strach může být užitečnou zkouškou odhodlanosti a víry. Právě v takové chvíli se má projevit síla a opravdovost našeho křesťanství“

 http://www.farnost-most.cz/biskup-stepan-trochta-svatovaclavske-poselstvi#attachments

Litoměřický biskup zrál řádovou formací, zahraničními studii, vězeními nacistů i komunistů. Sv. Václav zrál dobrou výchovou své babičky o kterou tragicky přišel. Jeho víra a výchova mu pomohla najít způsob jak se ujmout svých vladařských povinností. Dokázal potrestat Drahomíru a vyhnat ji. Dokázal bojovat i být diplomatem a zajistit své zemi mír.

Současná duchovní formace, která se většinou nabízí v našich farnostech a hnutích a řádech nabízí spíše mariánskou úctu, která má ženský rozměr zbožnosti, poddajnosti. Chybí prorocká formace, mužská zbožnost. Pak se divíme, jak se chovají křesťané působící v politice. Bývají to hodní hoši nebo bojovníci? Nebo podléhají ve svých zkouškách pokušení bojovat spíše o své funkce než o dobro celku? Jak se to říkává? Mladí vpřed a my staří zůstaneme sedět.

Cesta sv. Václava, bojovníka, může nacházet ozvěnu a snad i výzvu u Davida Murrowa, autora knihy Proč muži nenávidí chození do kostela. Problémem bývá sbor, ne muži. „Vřelé a pečovatelsky zaměřené sbory ignorují mužskou potřebu zápasit o Krista a bojovat za něj.“

Richard Rohr (a po něm řada dalších autorů) to skvěle formuluje ve svých knihách o mužské zbožnosti. Obliba Rohrových myšlenek ukazuje naléhavost duchovní formace šité na míru mužům 21.století a jistou neaktuálnost zbožnosti předávanou některými kněžími, kteří snad zaspali 2.vatikánský koncil.

Muži potřebují mužskou zbožnost, která umí skloubit prorocký rozměr s cestou kříže. Sv. Ignác vychovával bojovníky pro Boží království pod praporem kříže.