Dnešní texty 1.čtení mě inspirovali k článku, který ve mně už hodně dlouho zraje:
Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života, k němuž jsi byl povolán a k němuž ses přihlásil dobrým vyznáním před mnoha svědky.1 Tim 6,11-,12
Už před mnoha lety, krátce po listopadu 89 jsem slyšel od jezuity Petra Koláře, že ve Francii je skupina velmi konzervativních a bojovných mladých lidí, dost často konvertité. Později jsem potkal některé mladé bojovníky za čístotu víry z bratrstva Pia X, kteří byli schopni kritizovat i bratry dominikány, že jsou málo věrni tomismu. Nyní potkávám další generaci bojovníků na signálech, kteří bojují za čistotu víry a jejich vášeň pro tento boj si nezadá s historickými scénami inkvizičních procesů. Kde se to v nich bere?
Potřebují i tito svéřepí bojovníci dar trpělivosti a mírnosti? Možná až se vybouří, snad budou trpělivější a tiší. Zatím střílí hlava nehlava kolem sebe. Když jsem napsal v minulém příspěvku o sv. Augustinovi a Antony de Mellovi, že měli mnoho společného, nepřemýšleli o tématu, ale odstřelili de Mella.
Často se bijí za témata, které jsou sama o sobě důležitá jistě, ale jak málo citují Písmo sv. a zvl. Ježíšova slova a jak vypadá jejich láska k bližnímu. Rádi používají slova jako miluj hříšníka a hřích nenáviď, dokonce si půjičili slova sv. Bernarda o holi:
"Ale možná, že i fyzická přesdržka může plnit roli duchovní aneb jak říkal sv. Bernard: kdo se rouhá, tomu je třeba dát holí přes hubu" Johan v diskuzi.
Co řekl Ježíš, když chtěli někteří učedníci svolávat oheň na ty, kdo špatně mluvili o Ježíšovi. Jakou cestou získaval následovníky? Co řekl Petrovi, když tasil meč? Odkud berou vzory? Někdy se mi zdá, že vzorem jim jsou farizeové, kteří s podobnou horlivostí horlili za zákon.
Když jsem se ptal na vzory, odpovědi jsem se nedočkal. Je to snad osobnostní záležitost? Pro psychologa? Možná ano. Možná je to záležitost času, aby s tohoto boje vyrostla novozákonní spravedlnost, zbožnost, víra, láska, trpělivost a mírnost.
Nevidím do jejich srdce, jen vidím jejich příspěvky. Jak by bylo krásné, kdyby uměli více bojovat se starým člověkem v sobě samém než se svými bližními, kteří mají jinou cestu zrání v Ježíšova učedníka.
Klasická duchovní moudrost je aby se člověk víc snažil změnit sám sebe, než lidi okolo sebe. Jejich dosvadní snahy by byly chvályhodnější, kdyby tam bylo více trpělivosti a mírnosti. (...)
Sv. Ignác po své konverzi chtěl hájit mariánské dogma s mečem v ruce. Jak se stal mírným člověkem postupně a svůj temparement, pravděpodobně hodně cholerický, proměnil ve svatou poslušnost a zvl. slib poslušnosti sv. Otci. Koho poslouchají mnou zmiňovaní mladí bojovníci? Sami sebe nebo Boží vůli? Jsou vidět ovoce Ducha sv.?
<a href="http://www.chlapi.cz/rohr/Adam/" target="_blank">http://www.chlapi.cz/rohr/Adam/</a>
Ježíš jako král<br />
<br />
Jestliže archetyp krále ukazuje muže, který drží pohromadě celý velký obraz, pak není překvapením, že hlavním tématem Ježíšových kázání je Boží království. On vždycky ukazuje nejširší rámec a konečnou perspektivu. To, jak ho davy uctívaly a obklopovaly, ukazuje, že z něho vyzařovala osobnost, jež přesahovala sám život, ale jeho vlastní vyhýbavost, pokud jde o slávu, moc a mesiášskou úlohu, svědčí o tom, že byl králem uvnitř a tyto soudy nepotřeboval. „Moje království není z tohoto světa,“ říká temnému králi, Pilátovi, ale potom zase říká: „Ano, já jsem král“ (J 18,37) a definuje královský stav jako „nést svědectví pravdě“. Cedule připevněná na kříž představuje konečnou ironii: „Ježíš Nazaretský, král Židů“ je Ježíšův titul, který Židé odmítli, avšak oni pouze zastupují nás všechny, kteří odmítáme moc nad sebou. Jeho královský stav, právě proto, že je tak široký a tak naprostý, musí nutně být odmítnut každým, kdo dosud funguje na principu kmenové příslušnosti a podle „systémů členství“. Nemáme rádi ono velké království, pokud překáží našim malým královstvím – a ono jim vždycky překáží.<br />
<br />
Uvědomme si, že král je prostě jiné jméno pro otce nebo děda, pro hlavu rodiny, jejíž silná a stabilní energie dokáže v úžasné míře držet pohromadě chaos, strach a pochyby, tak jako to dělá v ženské podobě královna. Když je tatínek doma, dům je psychologicky i fyzicky bezpečný. Když Ježíš vstupuje do místnosti, lidé jsou uzdravováni, usmiřováni a jejich démoni prchají. To je moc dobrého otce a dobrého krále.<br />
<br />
Samozřejmě, Ježíš není králem v obvyklém smyslu, ale ve smyslu dokonalého, celistvého člověka, muže, který ve skvělé rovnováze a souměrnosti spájí válečníka, mudrce a milovníka. Nakonec ho správně zobrazujeme jako krále králů, archetyp Krista, který je archetypem celistvosti, přijímání opaků a odpouštění protivníkům. Tento král/otec představuje Boží jednotu, která drží pohromadě všechny naše různorodé, oddělené a znesvářené části. Bůh, který drží pohromadě všechno, absolutně všechno, je možná nejhlubší a nejpravdivější význam monoteismu. Je zvláštní, že ta tři monoteistická náboženství nedovedou tímto způsobem fungovat. Jestliže je jeden Bůh, je nakonec jedna realita. Král svým vlastním spojením s bytím říká, že všechno má svoje místo, a zve každého na jeho místo prostřednictvím odpuštění a milosti. On je ten hromosvod, který drží a přenáší energii mezi nebem a zemí, a platí za to cenu v podobě kopí a šípů menších mužů.<br />
<br />
***<br />
<br />
Je zvláštní, že starodávný křestní obřad v církvi při pomazávání katechumena posvátným olejem stále používá slova: „Jako byl Kristus pomazán na kněze, proroka a krále.“ Kněz je formou mudrce, prorok je formou válečníka, svátostná smyslnost sladce vonícího křižma pokrývajícího tělo je dotek a pomazání milovníka – a všichni se scházejí v příslibu královského stavu neboli celosti. Při křtu slibujeme iniciovanému celost a svatost tím, že ho pomazáváme jako krále.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.