2.díl o tradicionalismu, tentokrát o polarizujících napětí.

Znovu by se chtělo říci nic nového pod sluncem. Pohled do historie je velmi zajímavý a podnětný i pro současnou diskuzi o hudbě v MB a dalších souvisejících tématech.

22.6.2000 se téma polarizace v církvi a její systematické reflexe stalo výzvou pro kolokvium na CMFT UP. Referáty z něj jsou k dispozici ve sborníku Polarizace české katolické církve?

Následující část je z příspěvku docenta pastorální teologie a biskupského vikáře pro pastoraci pražské arcidiecéze Aleše Opatrného:

Pastorace jako zdroj polarizujících napětí, Aleš Opatrný (čast 1)

             Máme-li uvažovat o pastoraci jako zdroji polarizujících napětí, musíme si nejprve vymezit oblast, o které budeme mluvit. V naší zemi bývá většinou zvykem označovat za pastoraci téměř všechno konání v církvi, které patří do jejího běžného „provozu" a které není ani vyloženě charitou, ani vědeckou prací, ani hospodářskou činností atd. Zůstaňme tedy pro jednoduchost u tohoto nepříliš přesného vymezení a dodejme jen, že budeme mít pastorací na mysli převážně činnost církve ve farnostech a diecézích, a to činnost ad intra, nikoliv ad extra (tedy ne misii, ne sociální službu, ne přesah do politiky atd.). Protože stále ještě největší část života církve u nás představuje konání bohoslužeb, vysluhování svátostí a katecheze dětí (o opravářské činnosti teď nemusíme mluvit), a protože jen málokdy u nás můžeme najít promyšlenou, formulovanou a nějakým způsobem zveřejněnou pastorační strategii, zdálo by se, že zdrojem polarizujících napětí může být nejspíš oblast liturgie a svátostné pastorace. Liturgie ovšem je tématem jiného referátu a udílení svátostí představuje dosti neuchopitelný konglomerát postupů, postojů, řešení a jednotlivých akcí. Kromě toho se domnívám, že zdrojem polarizujícího napětí není primárně pastorace jako taková, ale postoje, které se mimo jiné projevují také v pastoraci. Proto nepovažuji za vhodné vycházet ze srovnávání pastoračních postupů, ale zaměřit se spíš na porovnání postojů, z nichž různé pastorační postupy vycházejí.

            Základní teze, kterou chci v následujícím výkladu doložit a rozvinout je tato:

            Zdrojem polarizace, která se projevuje v pastoraci, jsou rozdílné postoje ke světu, k autoritě v církvi, ke zdrojům naděje, k budoucnosti a k dalším skutečnostem, které ovlivňují a mnohdy určují postoje a chování křesťanů. Tyto různé postoje se projevují v různých pastoračních postupech a strategiích, které vyvolávají souhlas či obdiv na jedné straně, a podezírání, odpor i nepřátelství na straně druhé. Nejde však o polaritu „bipolární" (černí- bílí, dobří- zlí, konservativní - progresivní, atd.) ale multipolární, v níž ovšem některé polarity jsou dominující.

 

            Chceme-li srovnávat různé postoje (mám stále na mysli postoje uvnitř církve, ne mimo ni), je namístě otázka o zdroji informací o těchto postojích. Bylo by možné postupovat různými způsoby, ale vzhledem k rozsahu referátu a vzhledem k možnostem, které mám, rozhodl jsem se jako zdroj informací o různých postojích zvolit v církvi čtená a diskutovaná periodika, která podle mého názorů dostatečně charakterizují jak zásadní postoje, tak i častá očekávání věřících v naší zemi. Jsou to: Katolický týdeník, Světlo, Magazín AD, Mezinárodní katolický report a Getsemany. Dodávám jen, že profil jmenovaných periodik neztotožňuji beze zbytku s jednotlivými názorovými póly, které dále uvedu, ale za zdroje, v nichž je nalézáme v jakési vykrystalizované podobě, tedy v podobě mnohdy zřetelnější, než když si jich všímáme v životě farnosti. Druhým zdrojem je souhrn obsahu dopisů, telefonátů a osobních dotazů, které přicházejí na mé pracoviště - Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském.

            Vzhledem k určenému rozsahu referátu není možné dokládat množstvím citací ze zmíněných periodik a dopisů ty nebo ony postoje. Ostatně má-li být polarita vystižena a zpřehledněna, potom je třeba, abychom (navzdory nebezpečí určitého zjednodušení) pracovali s nepříliš velkou řadou charakteristických a navzájem odlišných postojů a nezabředli do nepřehledné množiny více i méně odlišných jednotlivostí. Proto v jednotlivých oblastech jsou uváděny jen polární či ‚ „polarizující" postoje, ne všechny existující postoje. A proto také neztotožňuji žádný z těchto polárních postojů s tím nebo oním periodikem či s tou či onou skupinou.

 A) Zdroje Polarizace

 Polární dvojice postojů:

             ke světu:

            - Uzavřený, bázlivý, často nepřátelský

            Svět vidí v úpadku, krizi, zpravidla jako nepřátelský vůči církvi. Pastorační strategií je v tomto případě budování církve, farnosti, vlastního života jako uzavřené pevnosti, ghetta. V kázáních je svět napomínán nebo odsuzován, jeho problémy nejsou brány vážně, jsou mimo zájem. Preferuje se péče o vlastní duši a o věroučnou a morální čistotu" vlastního stáda bez pozornosti vůči problémům světa a lidí v něm.

            - otevřený, se zájmem o řešení problému světa

            Svět si zpravidla neidealizuje, ale nevidí v něm věci černobíle. Projevuje se pastorací s výrazným sociálním cítěním, se snahou vstupovat aktivně do veřejných věcí, kázání a katecheze vzbuzují solidární (ne protektorský) postoj odpovědnosti vůči světu. Pastorace není uzavíráním se, ale komunikací, a to i s těmi, s nimiž zdaleka není možno ve všem souhlasit.

 

            k biskupům:

            - otevřeně kritický, tedy respektující

            Respekt není vyjadřován jen souhlasem, ale také kvalifikovanou oponenturou. Biskupové nejsou považování ze nedotknutelné nadpozemské bytosti, ale za normální smrtelníky s příslušnou autoritou. Silný je u tohoto postoje pocit spoluzodpovědnosti. V pastoraci se projevuje tento postoj mimo jiné uplatňováním a respektováním principu subsidiarity.

- otevřeně nebo zastřeně povýšený a odmítající

Biskup je odmítán už proto, že je biskupem, že je nadřízeným. Je to někdy projev pro některé vrstvy v naší zemi typického plebejství. Variantou je postoj, který neodmítá autoritu biskupů výslovně, ale biskupové jsou respektováni selektivně, přičemž kriteria selekce nejsou legitimní. Tyto postoje najdeme v textech, které mluví o „už jen některých věrných biskupech", kde kněz nebo věřící sám dělí biskupy na věrné a nevěrné svatému Otci. Typický příklad tohoto postoje v pastoraci je u nás např. zásadní odmítání některých kněží podávat na ruku bez ohledu na souhlasné stanovisko biskupů a pří slušné kongregace.

 

            k ekumenismu:

            - nerealisticky kladný

            Zde je očekávání vydáváno už za skutečnost. Rozdíly mezi církve mi jsou bagatelizovány, intercommunio se považuje za samozřejmost, uznání odlišností za omezenost, jedná se tak, jako kdyby kromě nejvyšších představitelů církví byli všichni ostatní sjednoceni. Takže osobitost nauky a života druhých církví není respektována, uznávání těchto odlišností je vykládáno jako neekumenické stanovisko.

            - odmítávý, mnohdy ne explicitně, ale o to silněji implicitně

            Proti ekumenismu jako takovému se většinou otevřeně nevystupuje, ale jiné církve jsou slovně ponižovány („mají jen tu bohoslužbu slova"), jejich život bagatelizován (,‚je jich tak málo"), společné akce jsou z nejrůznějších důvodů zásadně odmítány. Nikdy se nehledá a neuznává u druhých církví něco, co by mohlo náš život obohatit.

 

            ke zjevení:

            - plnost zjevení viděna a uznávána v Kristu

            Písmo a tradice, interpretované církví, jsou považovány za dostatečně bohatý zdroj vědění a inspirace pro křesťanský život. Nauka je podávána V kázáních výrazně kristocentricky, důraz je kladen na porozumění Písmu a přiblížení se k němu. Vysoce je ceněno reálné společenství v Božího lidu v církvi (světová církev, diecéze, farnost).

            - teprve soukromé zjevení jsou dostatečným pramenem jistoty a inspirace

            Různým zjevením je připisován takový význam, že vlastně zastiňují Písmo, tradici, učitelský úřad církve. Pastorace je na těchto zjeveních závislá, co řekne vizionář má větší platnost než to, co řekl biskup (o teologii ani nemluvě). Sekundární témata křesťanského života se mnohdy dostávají na prvé místo. Tyto postoje mají někdy mariánské zabarvení, jindy je v popředí spíš vizionář či vizionářka a ti, kdo je interpretují a propagují. Iracionalita zde mívá plné pole působnosti. Svátosti jsou někdy akcentovány, jindy upozaděny, obsah soukromého zjevení je ale prakticky vždy primární.

 

            k liturgii.

            - stále ještě nadšený tím, co přinesl koncil

            Tento postoj je u mnohých do jisté míry stále (neuvědomělou) reakcí na liturgii a eklesiologii předkoncilní, mnohdy je vazba citově podbarvena. Jiný postoj k liturgii je pro něj zcela nepřijatelný. V pastoraci zpravidla zdůrazňuje civilnost, neokázalost, lidskost, nevyzdvihuje nápadně ani sakrálno, ani postavu kněze.

- provokativně křísící staré formy odmítající pokoncilní liturgii

            Miluje mysterióznost, okázalost, je většinou proti uplatnění laiků v liturgii. Není vždy zřejmé rozlišit, z jakých důvodů jsou staré formy pastorace u těchto lidí preferovány Zda z nostalgie, zda ze strachu s konfrontace s dnešním světem, zda z estetických důvodů atd. Někdy se ale zdá, že jde o zástupná témata, o jakési „třímání bojové zástavy tradičnosti vyjadřující nechuť podřídit se současnému establishmentu Případně strach ze světa, zklamání nad jeho vývojem apod.