Který styl asi potkáváme nejčastěji v církvi a který ve světě?

Dobří vůdci by měli být schopni přizpůsobit svůj styl míře rozvoje (,‚dospělosti" či „zralosti") následovníků v závislosti na tom, jak jsou následovníci připraveni a ochotni vykonávat požadované úkoly a převzít zodpovědnost za směřování svého chování. Hersey a Blanchard72 ve své teorii situačního vůdcovství rozlišili čtyři typy následovníků (podle úrovně jejich rozvoje) a čtyři typy vůdcovských stylů podle typů následovníků. Podle těchto typů následně popisují jejich čtyři hlavní kombinace:

 

  1. Vůdcovský styl instruující/direktivní odpovídá úrovni rozvoje následovníka vyznačující se nízkou kompetentností a nízkou mírou zapojení do plnění úkolu, jelikož nemá zatím dostatek schopností, nicméně má zapálení pro věc a entuziasmus. Vůdce má vysoké úkolově direktivní zaměření, ale zatím malé zaměření na rozvíjení vztahu s následovníkem.

  2. Vůdcovský styl prodávající/koučující od povídá úrovni rozvoje následovníka, ve které již prokazuje vyšší míru kompetentnosti, aktivnější zapojení, zatím ale stále nižší úroveň schopností. Vůdce má vysoké úkolově direktivní zaměření i velké zaměření na vztahy.

  3. Vůdcovský styl participační/podporující odpovídá úrovni rozvoje následovníka, který již prokazuje velkou kompetentnost a aktivnější, ale stále ještě proměnlivé zapojení z důvodu nedostatečné sebedůvěry a motivace. Vůdce má nízké úkolově direktivní zaměření a velké zaměření na vztahy.

  4. Vůdcovský styl delegující odpovídá úrovni rozvoje následovníka, který již prokazuje vysokou kompetentnost i vysokou úroveň aktivního zapojení při plnění úkolů. Je schopný a zároveň ochotný, sám dozrál do role vůdce. Vůdce již má vůči tomuto následovníkovi nízké úkolově direktivní zaměření.73

Vůdcové si většinou vytvářejí priority mezi zaměřením na splnění úkolu a mezi zaměřením na lidi, resp. na dobré mezilidské vztahy. Tak to alespoň tvrdí Fiedler ve své situační teorii LPC (least preferred co-worker), ve které se pokusil popsat, jak situace ovlivňuje vztah mezi efektivitou vůdcovství a mírou následovníkových charakteristik nazývaný skóre nejméně preferovaného spolupracovníka (least preferred co-worker score) - LPC skóre. Podle Fiedlera dobří LPC vůdci mívají blízké a pozitivní vztahy s následovníky a jednají podpůrným způsobem, dávají dokonce vyšší prioritu vztahům než pár úkolů. V tomto aspektuje Fiedlerova teorie blízká teorii sloužícího vůdcovství, která je jednou z teorií tzv. postindustriálního vůdcovství, jemuž je věnována subkapitola 2.5.3.

 

72 Viz také Blanchard K., Zigarmi P. a Zigarmi D., 1985, s. 68. 4.

73 Podobně rozlišuje vůdcovské styly i Robert House (1971) ve své Teorii vůdcovství „cesta - cíl". Vůdci mění styl podle toho, jak to situace vyžaduje:

  1. podpůrné vůdcovství - bere v úvahu potřeby následovníků, projevuje zájem o jejich blaho a vytváření přátelského prostředí. Tento styl je vhodný, když je práce stresující, nudná nebo nebezpečná;

  2. direktivní vůdcovství - říká následovníkům, co je třeba udělat, a poskytuje odpovídající vhodná vodítka. Tento styl je vhodný, když následovníci jsou nezkušení a mají plnit nestrukturovaný a komplexní úkol;

  3. participativní vůdcovství - konzultuje s následovníky a bere v úvahu jejich názory při rozhodování a jednání. Tento styl je vhodný, když následovníci jsou experty a jejich rada je potřebná a oni předpokládají, že jsou schopni ji poskytnout;

  4. vůdcovství orientované na dosahování cílů (ach,eoement.orieflted íeadership) - stanovuje cíle, dává výzvy (chalfenge) v práci i sebezdokonalování. Jsou demonstrovány a vyžadovány vysoké standardy. Vůdce ukazuje svou víru ve schopnosti následovníků uspět. Tento styl je vhodný, když úkol je komplexní.