Dosti dobrá trefa do živého na téma křesťan v médiích

17. 5. 2010 12:54
Rubrika: cirkev a koncil | Štítky: církev , katolíci , media

 

ŘÍMŠTÍ KATOLÍCI A MÉDIA

Nedorozumění, neznalost, podezíráni a nakonec snad i smír

Jan Jandourek

 

Podat stručný a přitom podložený obraz římskokatolické církve v mediích není v mých silách. Musím proto zvolit podobnou taktiku, jako když jsem kdysi psal o životě církve za totalitního režimu. Místo vytvářeni vědy nebo vědecké publicistiky jsem se rozhodl udělat sám ze sebe skromný pramen, protože to v rámci improvizace považuji za cennější. Jde tedy o to, jak jsem věc viděl a zažil z vlastní zkušenosti.

Počátkem devadesátých let panovalo v katolických konzervativních kruzích přesvědčení, že za katolíky mluví do médií jenom liberálové a zednáři. Zednáři - to měli být především jezuita z Českého rozhlasu Petr Kolář a Odilo I. Štampach, tehdy dominikán. Samozřejmě také Tomáš Halík a Petr Příhoda. Za tím, že někteří lidé mají přistup do celostátních médií, bylo podle krajních konzervativců vidět jakési spiknuti, protože jiným lidem se tam proniknout nepodařilo.

Vysvětleni toho, proč ve světských mediích vystupovali lidé jako Halík, Příhoda, Štampach a Kolář, je přitom prosté. Jednalo se o osobnosti, které už předtím byly mediálně činné, buď v exilu (Kolář), nebo v samizdatu (všichni ostatní).

Další generace do médií přišla metodou jakéhosi nabalováni sněhové koule. V roce 1991 jsem bez objednávky napsal článek pro Katolický týdeník a tento článek potom skutečně k mému překvapení vyšel. Shodou okolností to byl jeden z posledních textů, který tam tehdy redigoval záhy vyhozený redaktor Martin C. Putna. Je příznačné že vyhozen byl za článek uveřejněný v Literárních novinách, v němž vyslovil několik vyjádřeni o papeži a kondomech, které část katolické veřejnosti považovala za nepřijatelná pro pero katolického redaktora. Poté, co jsme ses Putnou seznámili, doslal jsem se jeho prostřednictvím k publikováni v Literárních novinách a Lidových novinách. Je jasné, že tato média se křesťanským tématům nevyhýbala, ale jako autoři pro ně byli srozumitelnější právě „liberálové", kteří psali - co si budeme namlouvat - civilizovanějším jazykem. Prosadili se ale i autoři odlišného raženi, třeba Josef Mlejnek a Miloš Doležal, to však byli tvůrci literárně zaměření, u nichž zase v duchu české tradice každý trochu toho konzervatismu očekával. Jako jezuitského novice v Praze mě Petr Kolář přivedl do Českého rozhlasu, kde pracoval Jiří Zajíc a Lada Arnautovová, Lada pak přešla do České televize a pak už je zbytečné něco dále rozvíjet. Prostě žádné zednářské spiknutí, ale normální nabalování sněhové koule.

Postoj médií k církvi byl od počátku devadesátých let značně kritický, protože po určité euforii spojené se svatoanežskými oslavami a první návštěvou Jana Pavla II. se církev záhy poněkud zkompromitovala restitučními nároky a také tím, že byla spojována s lidovou stranou. Jako instituce, která nese jasné, dobře viditelně a nezaměnitelné vnější znaky, byla také snadno karikovatelná. Ostatně hned v roce 1990, kdy se v Československu konalo Evropské setkání mladých pořádané komunitou z Taizé, si tisk neodpustil zmínky o tom, jaké budou problémy v dopravě a že nějaký účastník byl viděn, jak močí na ulici.

Během minulých dvou desetiletí dopadala církev asi nejlépe ve veřejnoprávních mediích. Jednak v televizi i v rozhlase vznikly ekumenické redakce, takže církevní záležitosti byly podávány poměrně uměřeně, jednak bývali za církev zváni kromě hodnostářů právě takzvaní liberálové, kteří žádnou klerikální ostudu nikdy nezpůsobili. To přišlo až později, kdy vypukla kauza kolem Katolické teologické fakulty v Praze, již tehdy ovládalo spolčení ultrakonzervativců a lidi kompromitovaných styky s bývalou StB.

Pokud jde o oficiální styk s médií, měla církev při vší smůle mnoho let štěstí, že mluvčím biskupské konference byl Daniel Herman, který byl pro tuto funkci osobnostně a vzdělanostně vybaven a dovedl jednat s novináři z celého spektra. Jeho problémem bylo, že v popisu role měl jako mluvčí vydávání oficiálních prohlášení a že podle oficiálních prohlášení si nikdo obraz instituce netvoři. Ta mohou nanejvýš zabránit nejhoršímu. Jak víme z kuloárů, když ztratilo tiskové středisko nad biskupy kontrolu a oni se pustili do improvizace, docházelo k nepříjemnostem, například když budějovický biskup Antonín Liška odsoudil uvedení filmu Poslední pokušení v televizi.

Ačkoliv to může působit paradoxně, média ve skutečnosti církev milují. Splňuje totiž všechny jejich požadavky. Pro televizi je velmi vizuální. Když si Benedikt XVI. vzal na hlavu čepici zvanou camauro, kterou papežové užívali od dvanáctého století, mysleli si novináři, že si půjčil něco kostýmu Santa Clause, protože něco takového u předchůdců nepamatovali. Obrázek obletěl celý svět. Církev je hodně barevná a hodně jiná a kromě obrazu nabízí ledacos i uchu třeba chorál. Z tohoto hlediska je přenos mše vděčnější záležitosti než třeba stranický sjezd.

Církev nabízí velmi často nějaký ten HLP (hluboký lidský příběh), jak tomu novináři mezi sebou říkají. Katolíci mají vizionáře, zjevení, zázraky, světce a podivíny, pedofily, učence, politické vězně, agenty tajné policie, umělce, kýčaře, prostě - programová nabídka je bohatá, Provoz fotbalových klubů přes všechnu upocenost a korupci a celebrity zas tak zajímavý není.

Náboženství představuje oblast, o které lidé většinou soudí, že ji rozumí. Vzbuzuje emoce i u těch, kteří byli v kostele naposledy před třiceti lety. Stejně jako v případě sportu nebo politiky nevyžaduje hodnocení náboženství a církve žádnou hlubokou průpravu. Proto je církev ideálním projekčním plátnem, kde se každý může realizovat.

Vzdělanost v náboženských a církevních záležitostech není mezi českými novináři příliš vysoká. Tón zpravodajství dnes v médiích určují třicátníci, kteří toho o církevních záležitostech mnoho nevědí. Někteří z nich jsou katolíci, ale ti jsou v menšině a navíc se pak mnohdy angažují v katolických médiích, která nemají ve společnosti takový dosah. Snad s výjimkou brněnského radia Proglas, které však lidé budou poslouchat spíše v autě a kvůli vážné hudbě. Ale abychom to shrnuli, přes neznalost a nechuť, jako objekt zájmu je církev milována, je to nejstarší mediální celebrita.

Druhou stranou mince, totiž oné (profesní) lásky médií k církvi, je lhostejnost. Církev totiž média ve skutečnosti moc nezajímá, protože se v ní nic neděje. Církevní představitelé mívají pocit, že televize a noviny přijdou jen tehdy, když cítí nějaký skandál. Jenže totéž by se dalo říci třeba o aerolinkách. Dokud nekrachují a letadla létají bez nehody, není o čem psát. Pokud se někdy píše o letadlu ČSA, tak velmi často kvůli výpadku motoru. Totéž se týká politických stran. Všichni představitelé institucí mají nutkavý pocit říkat: „Proč nepíšete o tom, co děláme dobrého?" Odpověď je jednoduchá: není to moc zajímavé. Za zmínku mediím dobro stojí, ale pouze případě, že je něčím ozvláštněno, třeba heroismem aktéra.

Pozoruhodné je, jak média užívají pojem církev. Ačkoliv formálně nic takového jako jedna právnická osoba zvaná církev neexistuje, novináři to tak neberou. Řeholníci, kněží, kostelníci, babičky v kostelech, masová shromáždění i Halik - to všechno je pro ně církev, Ironicky by se chtělo říci, že světská média prožívají jednotu církve silněji, než tak činí sami věřící. To však vede žurnalisty k tomu, že vidí věci jednoduše tam, kde jsou složité. Když se například psalo o restituci církevního majetku nebo vrácení katedrály, nedal si prakticky nikdo práci s tím, aby ukázal,jaké jsou v samotné církvi rozdíly mezi diecézemi a řeholemi a pokud jde o diecéze, jaké jiné zájmy jsou na Moravě a jiné v Čechách, a podobně. Není pravděpodobné, že by se na tom v dohledné době něco změnilo k lepšímu. Novináři sami toto úsilí nevyvinou a církev je ohledně své mediální prezentace poměrně slabá.

Mnohé výše uvedené můžeme aplikovat na poslední velkou církevní mediální událost, kterou byla papežská návštěva. Během návštěvy papeže Benedikta XVI. se zdálo, že pracovníci většiny médií museli prodělat nedlouho před příjezdem pontika buď hromadné obrácení, nebo podlehli vlivovým vatikánským agenturám. Pokrytí návštěvy bylo co do počtu odvysílaných hodin i počtu potištěných stran masivní. Celkové vyznění bylo věcné, protipapežská proticírkevní ironie téměř nikde. Z psychologického hlediska přitom bylo možné čekat spíše opak. Papež je Němec, církev je vnímána jako subjekt, který pro sebe žádá zvláštní privilegia, především majetek a zvláštní zákonné zacházení, duchovni jsou vnímáni jako latentní nebo zjevní pedofilové. To všechno najednou na několik dní zmizelo.

Jak je to možně? Když necháme stranou nadpřirozené faktory, které nemůžeme ani potvrdit, ani vyvrátit, je jedním z možných vysvětlení určitá psychologická úleva na straně novinářů. V době stále houstnoucí politické atmosféry působil papež proti českým politikům zajatým zcela v populismu jako zjevení z jiného světa. Konečně změna! Toto štěstí však církev většinou nemívá. Kyvadlo se s největší pravděpodobností zase vrátí zpátky. Jinakost církve, pokud jde o formu i obsah, která jednou budí sympatie, bude příště opět dráždit. Místo autority uvidí novináři autokraty, místo mysteria tmářstvi, místo vzorných věřících manipulované ovce.

Zdá se, ž po dvou desetiletích došlo mezi církví a médii k jakémusi smíru. Media příliš neútočí a někdy jsou i vstřícná a církevní hodnostáři přenechali prostor lidem, kteří se v nich umí pohybovat lépe. Během posledních let působení kardinála Miloslava Vlka padly některé přehrady mezi vedením církve a novináři - mám na mysli zvláště případ oněch liberálních katolických publicistů působících ve „světských" médiích. Církev zřejmě pochopila, že skutečný nepřítel je jinde. Čeští novináři zase zřejmě poznali, že v české církvi není žádný pikantní kostlivec ve skříni, jako byly třeba v zahraničí různé pedofilní aféry duchovních.

Pokud se výrazně nezmění politická situace, lze očekávat, že obraz církve v médiích bude podobný jako dnes. Mimo jiné i proto, že církev se příliš nezmění. Zda se změní média, je v dnešní technologické revoluci otázka, rozhodně se však příliš nezmění příští generace novinářů.

PhDr. Jan Jandourek, Ph. D. (*1965) je sociolog a spisovatel

 

Zobrazeno 1599×

Komentáře

Inigo

publikováno v časopisu Dingir 2009/4

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio