Ještě jednou z časopisu Dingir 2009/4 k tématu navýsost aktuálnímu.


Také pro křesťanstvo se Internet stal významným médiem

KŘESŤANÉ V SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH NA INTERNETU

Libuše Martínková

 

Historie křesťanství na Internetu sepíše teprve několik let, přesto však zaznamenala za poměrně krátkou dobu řadu radikálních změn. Křesťanství jako celek se rozhodně nemůže pochlubit prvenstvím v integraci Internetu do náboženského života. Tento trend byl ještě ke sklonku druhého tisíciletí doménou spíše nových náboženských hnutí, mezi nimiž zcela jednoznačně vedla novopohanská spiritualita. Technošamané, kyberčarodějky nebo třeba novodruidové byli těmi, kteří objevili Internet nejprve jako relativně snadno dostupný, levný a anonymní prostředek komunikace a postupem času z něj vytvořili také nástroj pro svou rituální praxi. Právě spojeni Internetu s novopohanskou kulturou bylo jedním z důvodů, pro který se oficiální křesťanské instituce, stejně jako individuální věřící, stavěli k Internetu jako k nástroji zla, který může snadno ohrozit křesťanskou autoritu, komunitu a integritu.

Neuplynulo však mnoho let a s příchodem nového milénia se připojeni ke globální počítačové síti stalo běžnou součásti osobního i profesního života obrovského množství lidí. Také křesťané začali pomalu rozpoznávat možnosti, které Internet nabízí pro rozšíření a obohacení náboženského života. Ani démonizace Internetu, spojená s apokalyptickými představami o zániku světa prostřednictvím nových technologií nedokázala zastavit počátek rozsáhlé sociokulturní změny, kterou toto nové médium vneslo do života křesťanů. Se stejným zápalem, jakým křesťané tehdy označovali Internet jako ďáblovo dílo, se ho jen o několik let později nadšeně chopili jako efektivního nástroje pro šíření evangelia. Kazatelská činnost evangelikálních křesťanských sborů, zejména v USA, byla zřejmě vůbec prvním impulzem k masovému přijetí Internetu ze strany křesťanstva.

 

Křesťanský Internet

Co všechno dnes křesťanský internetový prostor nabízí? Vedle webových prezentaci církví a denominací jsou to například publikace biblických textů, živé přenosy liturgických slavnosti, křesťanské rozhlasově stanice online, osobní blogy věřících, chatové modlitební skupinky, online diskuse s duchovními apod. Stále rostoucí interaktivita internetových nástrojů dala vzniknout také jednomu z vůbec nejzajímavějších fenoménů posledních let - sociálním sítím online. Sociální sítě na Internetu nejsou, zcela pochopitelně, výsadou křesťanství, ale právě vytváření a užívání sociálních sítí online je jedním z momentů, kterým křesťanství získává zcela novou dimenzi, typickou pro třetí tisíciletí.

Co vlastně jsou tyto sociální sítě online? Jednoduše je lze popsat jako seskupování jednotlivců do specifických skupin v pro středí Internetu a jejich vzájemné propojení uvnitř těchto online komunit. Nejčastěji vznikají prostřednictvím webových stránek s využitím řady interaktivních prvků - mailu, chatu, blogů apod. Je běžné, že každý jedinec náleží do různých sociálních síti, například do rodiny, pracovního prostředí, mezi přátele. Stejně tak začíná být běžné, že se lidé napojují do sociálních sítí, které existují na Internetu. Některé z těchto sítí jsou organizované a přísně strukturované, jiné vznikají zcela spontánně. První sociální sítě online vznikaly s cílem vytvořit na Internetu komunitu uživatelů se stejným zájmem - profesním či volnočasovým. Na Internetu je tedy možné najít sociální sítě orientované na mateřství, clubbing, sítě určené podnikatelům nebo univerzitním studentům. Stále častěji však získávají na popularitě internetové sociální sítě označované jako všeobecné. Ty jsou otevřeny všem - bez omezení na příslušnost k určité zájmové skupině, profesi nebo vyznání. Mezi ty nejznámější a nejrozšířenější patří například Orkut, Twitter nebo Facebook, podle statistik v českém prostředí nejoblíbenější. Zcela výjimečné postavení mezi sociálními sítěmi online má pak server YouTube.

Když v roce t999 publikovali sociologové Barry Wellman a Keith Hampton vůbec jeden z prvních odborných článků na toto téma, zřejmě ještě netušili, jaké popularity se „sociální síťování" během dalších let dočká. Ani křesťané nakonec nezůstali pozadu a tak vzniklo už po roce 2005 množství internetových sociálních sítí, které sdružuji lidi za účelem vytváření online křesťanských komunit. Namátkou lze jmenovat například servery MyChurch nebo My Godly Place. Pozoruhodné je, že řada z nich se vyvíjí zcela programově jako výhradně křesťanská alternativa k už existujícím sociálním sítím. Příkladem za všechny je třeba server MyPraize, který doslova kopíruje strukturu a celkový charakter oblíbené sítě MySpace. Svým uživatelům umožňuje totéž, co MySpace - sdílet s ostatními hudbu, ať už v audionahrávkách nebo videoklipech, ovšem s tím rozdílem, že se jedná o hudbu výhradně křesťanskou. Výjimkou už dnes nejsou ani sociální sítě, jejichž společným jmenovatelem je „společenské dobro". Za mnohé lze uvést příklad síť s názvem Network for Good, jejímž cílem je v první řadě pomáhat lidem z celého světa efektivně organizovat pomocí Internetu charitativní sbírky, nábory dobrovolníků a další aktivity, které jsou velmi často spojeny s církevním zázemím.

 

Web 2.0

Jaké novinky tedy sociální sítě online vnášejí do křesťanského života? Jaké jsou charakteristické rysy sociokulturní změny, kterou sociální sítě online daly křesťanům?

V první řadě je to existence tzv. webu 2.0 Tento termín se používá jako ustálené označení pro novou etapu vývoje Internetu, na němž byl tzv. pevný" obsah webových stránek nahrazen prostorem pro sdílení společnou tvorbu obsahu. Každý jednotlivý uživatel je doslova vtažen do tvorby podoby webových stránek, jejich obsah závisí jen na něm, možnosti jeho komunikace jsou otevřené. Vlastní podíl na obrazu webového prostoru je často popisován jako decentralizace autorit na Internetu nebo demokratizace webového prostoru. Není proto divu, že jej dnes s nadšením využívají jako nástroj právě ty křesťanské denominace, které jsou založeny na demokratickém principu řízení církve - evangelikálové, charismatici a další. Pro ty je charakteristický zejména proces laicizace kazatelské a misijní činnosti. Své profily v sociálních sítích programově koncipují třeba jako šiřitelé víry, vytvářejí si zde své vlastní aplikace, kde například za pomoci RSS kanálů pravidelně vydávají osobní svědectví víry, kde mohou publikovat a sdílet s ostatními tematické fotografie či videa, vysílat rozhlas, sledovat nejaktuálnější zprávy ze své církevní obce, hrát s přáteli křesťansky zaměřené počítačové hry online nebo sami dostávat svou denní dávku Slova Božího.

O to zajímavější je fakt, že i stoupenci římskokatolické církve, jejíž struktura je naopak převážně hierarchická, našli na sociálních sítích nový prostor pro seberealizaci v rámci náboženského života. Není to však v rámci „oficiálních" profilů, ale ve skupinách, které mají programově nastavený ekumenický charakter a jsou vytvořeny a spravovány plně v duchu Webu 2.0. Na jedné straně tedy vznikl na Facebooku profil současného papeže, který má dosud „jen" necelých 80.000 členů a je nastaven jako uzavřená skupina, kde je pro sdílení informací nutno požádat o povolení. Na straně druhé byl v téže sociální síti vytvořen jeden z největších křesťanských profilů s názvem Can Wc Find 10,000,000 Christians on Facebook, jenž získal od doby svého vzniku již přes 2 milióny členů a je živým prostorem, kde každý den přibývají nové a nové příspěvky, stejně jako roste počet jeho „fanoušků". Jeho původní cílem bylo, jak napovídá sám název, pouze shromáždit množství uživatelů, hlásících se ke křesťanství, ale postupem času se stal prostorem pro další sociální interakci uvnitř této skupiny - členové si navzájem spontánně vyjadřují podporu v těžkých okamžicích života, posílají si modlitby, virtuální dárky vyjadřující sympatie, organizují pomoc chudým a opuštěným apod..

Pozoruhodný je také posun od převážně textové reprezentace k multimédiím. Na „upovídané příspěvky (mimo prostor určený k diskusím) pozitivně reaguje mnohem méně uživatelů než na ty, které svůj obsah sdělují například fotografií, obrázkem nebo krátkým videem. Mimochodem, převažující většinu textových příspěvků v křesťanských sítích představují velmi krátké (o to však silnější) vyznavačské výroky, jako například „Ježíš je náš Pán" nebo „Bůh je nekonečně milostivý". Ještě zajímavější je skutečnost, že pokud jde o obrazová multimédia, nejvíce ohlasů zaznamenávají příspěvky, které sice nejsou technicky dokonalé a vybroušené, ale za to více odpovídají filosofii webu 2.0., tj. jejich autory jsou sami uživatelé. Namátkou přiklad za všechny - na jednom z křesťanských skupinových profilů na Facebooku se nedávno objevila jako obrazový přispěvek stylizovaná a umělecky pravděpodobně velice hodnotná fotografie bílé hořící svíčky v pozadí s křesťanským křížem. Okamžitě po zveřejnění fotografie se objevilo tisíce negativních komentářů od uživatelů, kteří tak otevřeně dávali najevo, že toto není způsob, jak vyjádřit živého Krista. Komentáře pak byly prolinkovány s jinými příspěvky, které měly lépe vyjádřit náboženské cítění uživatelů - fotografie krucifixů, pořízené mobilním telefonem (nedokonalé, neostré), amatérské fotografie rodinných příslušníků, Slunce, přírody, objímajících se lidí na setkání spolužáků apod. Důležitým kritériem byla „autentičnost fotografií a především fakt, že je pořídili sami uživatelé (narozdíl od fotogra6e svíčky, která byla downloadována z jiného webového prostoru).

 

Generace Y

Takový způsob prezentace v prostoru Internetu je typický především pro generaci Y . Tímto výrazem označují sociologové generaci, pro kterou je, mimo jiné, naprosto běžné užívání Internetu v osobním životě. Dalším typickým rysem generace Y na Internetu je tzv. deintimace - větší či menší míra odhalení soukromí, osobních údajů, intimit ze života apod. Ještě před několika málo lety bylo běžné objevovat se na Internetu pod tzv. nickem neboli přezdívkou - uživatel tak dostával alespoň minimální šanci k ochraně svého soukromí. Přestože sociální sítě online tento způsob umožňují, jen malá část uživatelů možnosti dnes využívá a je zajímavé, že i osoby, které věkově nepatří do generace Y, se tomuto trendu velice rychle přizpůsobují.

 

Rizika sociálních sítí

Sociální sítě online, ať už křesťanské nebo všeobecné, však nepřinášejí do života křesťanů jen pozitiva v podobě rozšíření pole působnosti. Naopak, jejich užívání může být spojeno s řadou rizik. Zmíněné odhalováni soukromí, nejrůznější formy spamování či nadměrné trávení času v online prostoru patří mezi obecné námitky proti sociálnímu síťování. Sociologové a psychologové už i tento fenomén začlenili do předmětu svého zkoumáni, a tak v poslední době vznikla řada studii na toto téma. Zajímavé jsou například závěry výzkumu profesorů z Gordon College ve Wenhamu v Massachusetts ve Spojených státech. Psycholog Bryan C. Auday a socioložka Cybil W. Colemanová se věnovali dílčímu výzkumu sociálních interakcí studentů křesťanské koleje na Internetu, konkrétně právě na Facebooku. Výsledky průzkumu jsou překvapivé - každý třetí respondent tráví v této sociální sítí 1-2 hodiny denně, 12% dotazovaných 2-4 hodiny denně, a 2,8% 4-7 hodin každý den. V těchto údajích nejsou zahrnuty další formy sociální interakce spojeně s novými médii, jako jsou například počítačové hry, blogy nebo e-mail. Závěry svého vědeckého výzkumu považují jeho autoři za doslova alarmující a znepokojivé.

Se svými obavami nejsou sami. Také o křesťanské instituce a jejich nejvyšší představitelé hlasitě projevují svůj strach o budoucnost křesťanstva. Kupříkladu současný papež existenci komunitních webů sice vítá a sám se do nich zapojil, ale zároveň často varuje před přílišnou závislosti na tomto druhu komunikace. Lidem podle něj hrozí izolace, odosobnění vztahů a degradace pojmu komunita. Stále rostoucí možnost uživatelského vlivu na podobu Internetu je také ze strany oficiálních institucí chápána jako možnost ohrožení stávajících křesťanských autorit. Námitky jsou slyšet ale třeba i ze strany individuálních věřících například proto, že sebeprezentace v sociálních sítích je podle nich jen marnivostí a porušováním desatera.

Další specifická rizika v sobě nese otevřenost w sociálních síti online. Díky ní bylo před časem zaznamenáno několik hackerských útoků na křesťanské sociální sítě. Snad nejznámější aféra se týká opět Facebooku - v březnu roku 2009 se několika osobám, pravděpodobně z řad stoupenců islámu, povedlo vložit do názvu jedné z největších křesťanských skupin na Facebooku šahádu - slovně formulovaný základ víry v islámu. Také profilové fotografie skupiny byly nahrazeny zobrazeními vyznavačské texty z Koránu a na čas byla členům skupiny dokonce znemožněna vzájemná komunikace.

 

Budoucnost křesťanských sociálních sítí

Na jedné straně tedy existuji zmíněná rizika a obavy o nahrazeni skutečných offline křesťanských vztahů za interakci pouze v online prostoru, na straně druhé jsou sociální sítě online nadšeně vnímány jako nástroj a prostor pro obohaceni církevního života, rozšíření vlivu křesťanství a posílení komunity. Jaká je tedy budoucnost křesťanství v souvislosti s tímto jedinečným tolik rozporuplným fenoménem?

Badatelka Heidi Campbellová, která se problematice vztahu nových médií a náboženství věnuje již několik let, ve své právě chystané nové knize říká k této otázce následující: „V teologickém slova smyslu není církev budovou ani prostorem, ale sociální sítí lidí, kteří by měli mezi sebou vytvářet vztahy 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Není důležitá snaha najít definitivní odpověď na otázku, které sociální vztahy a akce jsou ty správné a plnohodnotné - zda ty, které pěstuji křesťané ve svém běžném životě offline, mimo Internet nebo ty, které mohou realizovat v online sociálních komunitách. Předmětem bližších analýz by se měl podle ní stát spíše způsob, jak se tyto dvě sféry propojují, jak se vzájemně ovlivňuji a jestli je vůbec nutné striktně je od sebe oddělovat. Také tvrdí, že otázky o budoucnosti křesťanství, event. dalších dvou monoteistických náboženství, které vlna sociálních síti také silně zasáhla (islám, judaismus) nemohou být formulovány jednoznačně a omezeně. S blížícím se nástupem Webu 3.0 tedy klíčovou otázkou není, zda přijmout či nepřijmout nová média a jejich možnosti do církevního života. Hlavním úkolem, který církve v současné době čeká, je tzv. sociální formování nových médií a nových technologií, s ohledem jak na tradici, tak na současnost každého dotčeného náboženství.