Machiavelliho pohled na vůdcovství

8. 5. 2010 13:27
Rubrika: cirkev a koncil | Štítky: následovníci , vůcce

Před pár lety (4.11.2003) na konferenci o hodnotách se objevil o Machiavellim příspěvek dr Holečka nazvaný Machiavelismus a Machiavelli. Mýtus a skutečnosti.

Následují text je dalším částí s knihy o českých elitách, z kapitoly zkoumající vývoj pohledu na vůdcovství a lid:

Podobně jako Thukydides přistupuje k vůdcovství a následovnictví jakožto k zákonu silnějšího Niccoló Machiavelli (1469-1527). Při stanovování pravidel vlády, na rozdíl od antického přístupu Platona a Aristotela, vychází z praktických a reálných skutečností, nikoliv z etických východisek, ideálů a hledání pravdy a dobra. Vláda spočívá v tom, že jsou přesně vymezeny její cíle a prostředky. Státníkem je ten, kdo je udatný a moudrý zároveň, kdo dokáže správně rozvrhnout vlastní možnosti potřebné k poznání a ke zvládnutí sil, které hýbou světem, a dokáže je využít pro svůj cíl. Morální odpovědnost státníka/politika/vladaře spočívá v cíli, který by ne měl být volen na základě vášní nebo fanatismu. Vládce by měl mít pevný charakter a měl by vládnout přísně, ale rozumně. Jelikož lidská povaha je vrtkavá, je zapotřebí, aby vládce byl neustále připraven chránit ustanovený společenský řád a prosadit vlastní záměry silou pro případ, že jeho následovníci ztratí víru v to, o čem je vládce přesvědčil.

„Vládce musí s poddanými zacházet tak, aby své chování nemusel měnit, protože mohou přijít i těžké chvíle v životě země, kdy s tvrdostí nepochodí, a naopak nenadálá mírnost je k ničemu, proto občané považují jen za chytračení"(Machiavelli, 2007, s. 75)

Proto Machiavelli doporučuje vládci chovat se podle situace jako liška nebo jako lev. Každé z těchto zvířat reprezentuje určité povahové vlastnosti, díky nimž má v určité situaci výhodu a v jiné zase nevýhodu. „Lev nepostřehne léčku, liška si neporadí s vlky" (Machiavelli, 2007, s.124). Liška působí dojmem ctnostného, zbožného a šetrného člověka. Lev podle potřeby musí umět projevit svou sílu a krutost. Je totiž bezpečnější být obáván než milován. Na druhé straně Machiavelli uznává, že vládnout jen silou se dlouho nedá. Vladař nesmí dopustit, aby ho prostý lid nenáviděl. To nejhorší, co se podle něj může panovníkovi stát, je ztráta důvěry v očích lidu. Proto musí trvale usilovat o jeho přízeň. Být „přítelem lidu" není podle Machiavelliho nijak těžké. Stačí, když ho vladař bude chránit před utlačováním ze strany mocných a bohatých. Machiavelli vidí v lidu spojence vladaře proti odbojné šlechtě, tj. proti potenciálním vůdcům usilujícím zaujmout jeho místo. Ani o povaze běžného člověka si však Machiavelli nedělal žádné iluze. Tvrdil, že lidi je potřeba „brát takové, jací jsou, a vědět, že jsou dobří jen tehdy, přiměje-li je k tomu nutnost" (Machiavelli, 2007, s.159). Dobrý vládce však své pravé úmysly před lidmi skrývá. Nesmí dát najevo svoji liščí mazanost. Vládce nemusí být na lidi nutně dobrý, ani to vzhledem k různým situacím není žádoucí, musí však umět vzbudit zdání, že dobré vlastnosti nepostrádá. Machiavelli tedy doporučuje vládci, aby s lidem manipuloval podle svých potřeb k dosažení cíle. „Lidé jsou tak naivní, že rádi uvěří tomu, co chtějí slyšet... "(Machiavelli, 2007,s. 124-125). Měl za to, že lidi pravé příčiny událostí nezajímají a „... většinou vidí jen vnější podobu věcí" (Machiavelli, 2007, s.126). V Machiavelliho pojetí je mocenská dimenze vztahu obou aktérů asymetrická, ze strany vůdce až despotická. Vůdce je ten silnější a schopnější, který musí umět prosadit své cíle. Sociální dimenze se vyznačuje chytrou manipulací následovníky za účelem dosažení cíle, který vůdce má. Machiavelli pragmaticky nadřazuje vůdce následovníkům: „zástupce vůdce je na nic" (Machiavelli, 1968, s.133). Vůdce nese odpovědnost za dosažení cílů, rozhodující je pro něj úspěch. Když je vůdce úspěšný, lidé nepátrají po tom, jakými prostředky úspěchu dosáhl. Dokonce časem jsou ochotni akceptovat i morálně zcela nepřijatelný způsob chování vladaře, jen když vedl k žádoucímu výsledku. I proto se na Machiavelliho dílo odvolávají vyznavači hesla „Účel světí prostředky!" Ačkoliv Machiavelli rozhodně neměl v úmyslu oddělit politiku zcela od morálky, přesto svými radami a doporučeními dal základ pro tzv. machiavelistickou, silně pragmatickou mocenskou politiku ignorující v případě nutnosti platné právo i morálku.1 Mezi příklady zosobnění machiavelistického přístupu k vládě bezpochyby patří třeba francouzský kardinál Richelieu, pruský kancléř Bismarck, zrůdně proslulý Hitler, v novodobé historii pak například americký exministr zahraničí Henry Kissinger.

S touto Machiavelliho image ostře kontrastují jeho názory na roli lidu a morálky ve společnosti. Mravní čistota a mravní zkáza lidu (neschopnost žít svobodně) jsou pro něj hlavní faktory, které rozhodují o osudech celých států (Machiavelli, 1968, s.101). Podle Machiavelliho je lid z principu vždy lepší než elity: „lid má hezčí cíl než mocní, neboť ti chtějí utlačovat, a lid nechce být utlačovaný..." (Machiavelli, 1968, s.29). Proto je lid také lepším strážcem svobody než šlechta. Navíc lid bude lépe ochraňovat svobodu a nedovolí, aby se jí zmocnil někdo jiný, protože sám se jí zmocnit nemůže. Machiavelli se snaží být realista, a jak již bylo uvedeno, je si vědom i stinných stránek lidu. Na jedné straně si neumí představit nic hroznějšího, než je „nespoutaný dav", a na druhé straně u davu, který je vázaný zákony, nachází stejné ctnosti jako u vladaře. Dav vázaný zákony není ani podlým služebníkem, ani nafoukaným pánem. Ve srovnávání lidu a vladaře jde Machiavelli dokonce tak daleko, že lid považuje za moudřejší a stálejší, než je vladař. Lid má podle něj „správnější úsudek než vladař" (Machiavelli, 1968, s.151). Své tvrzení však nedokázal hodnověrně vyargumentovat. Na jeho podporu jen apodikticky uvádí, že lid se jen zřídka mýlí, dokáže rozpoznat lepší návrh od horšího a nikdy se nedá přemluvit, aby povýšil nečestného a bezcitného člověka, zatímco vladař se k tomu samému dá svést mnoha způsoby. Tato tvrzení zřetelně prozrazují, že ve vztahu vladaře a lidu jsou Machiavelliho sympatie jednoznačně na straně lidu.

1 Viz např. jeho poznámku k předčasnému prozrazení cílů: „Nesmíme projevit své smýšlení, nýbrž nejdříve se musíme všemožně snažit dosáhnout jakýmkoli způsobem toho, po čem toužíme. Stačí, když od někoho žádáme zbraně, a nemusíme mu říct, že ho s nimi chceme usmrtit (Machiavelli, 1968, s. 133).

Frič, Pavol a kol.: Vůdcovství českých elit. Praha: Grada Publishing, a.s., 2008, 296 stran, ISBN 978-80-247-2563-5.

 

Zobrazeno 3295×

Komentáře

Inigo

<a href="http://www.ead.cz/pdf/1_2004_cz.pdf" target="_blank">www.ead.cz/pdf/1_2004_cz.pdf</a>

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio