Ještě malinko k pohledům na vůdcovství až k Nietzschemu. Doufám, že jedn. části seriálu jsou pochopitelné jako  srovnání s hříchy dnešních vůdců, resp. vůbec začít se zamýšlet nad úlohou vůdců.

Teorii Velkého muže specifickým způsobem inovoval Friedrich Wilhelm Nietzsche (1844-1900), který se svou teorií nadčlověka, kategorickým odmítáním a opovrhováním demokratickými, křesťanskými hodnotami a institucemi Západu, přinesl na roli vůdců a následovníků nový normativní pohled. Ovlivněn pesimistickou filozofií slepé Vůle Arthura Schopenhauera staví proti sobě vůdcovskou morálku nadčlověka a otrockou morálku následovníků typickou pro demokracii a křesťanství. Odmítá stát jakožto instituci síly a hledá společnost „svobodných duchů" (free spirits) a panevropskou unii. Každý národ si vynalezl vlastní jazyk v mravech i právech. Stát ale lže všemi jazyky dobra i zla. Stát byl vynalezen pro přebytečné lidi a je pro ně modlou. Kde končí stát, začíná člověk, který není přebytečný - nadčlověk. „Člověka" Nietzsche přirovnává ke kožní chorobě země. Lid i sláva se točí kolem „herců", které lid nazývá „velkými muži", resp. pořadateli a herci „velkých her" zároveň. Největší události světa nejsou nejhlasitější, ale naopak nejtišší. Svět se ve skutečnosti neslyšně točí kolem „vynálezců nových hodnot" (Nietzsche, 1995, s.120). Nadčlověk - ideál moudrosti a přirozenosti - představuje nejvyšší úroveň tvořivosti a žije mimo běžné standardy dobra a zla. Utváří si vlastní morální standardy a hodnoty, přičemž k nejvyšším hodnotám patří touha po poznávání, vynalézání a práce posouvající lidstvo kupředu. V Nietzscheho pojetí mocenské dimenze vůdcovství je nadčlověk vůdcem, který vede následovníky k tomu, aby dosáhli také úrovně nadčlověka, a povzbuzuje je k této transformaci. V tomto aspektu lze tedy Nietzscheho vůdce považovat za transformačního, avšak diskutabilní zůstává cíl této „transformace": stát se nadčlověkem. Nadčlověkem, který se odlišuje od lidského „stáda" svou tvořivou vůlí k moci, k životu i ke smrti. Z normativního pohledu se Nietzschův vůdce - nadčlověk snaží emancipovat „člověka" k tomu, aby dorostl také do úrovně nadčlověka. Dobro a zlo nejsou kategorie metafyzické, ale vyplývají z „vůle k moci". Tvořivá „vůle k moci" staví nadčlověka mimo lidské „stádo", s nímž ho nepojí žádná společná vize, a naopak je pro něj těžké žít s obyčejnými, netransformovanými lidmi. Vůdci, ti silní, vždy vytvářeli koncepty „dobra" a morální standardy, jimiž se následovníci, ti slabší, byli nuceni řídit. Mocní by měli být též „prvními" lidmi.

„Vy osamělí dneška, vy odlučující se, vy jednou budete národem: z vás, kteří jste se sami vyvolili, vzroste vyvolený národ - a z něho nadčlověk. "(Nietzsche, 1995, s. 68)

Následovníci - plebejci by totiž ani nebyli schopni jejich morální standardy sami pochopit. Vůdce nesmí úzkoprsým soucitem podporovat slabosti následovníků. „Kdo sám sebe neumí býti poslušen, tomu se rozkazuje... Rozkazovati je těžší než poslouchati..." (Nietzsche, 1995, s.103). Sociální dimenze vztahu mezi nadčlověkem a člověkem je tak poměrně konfliktní. Nadčlověk, který vede lidstvo k lepším zítřkům a k osvobození lidské vůle k tvořivosti, schvaluje i manipulaci a násilí pro dosažení svého ideálu. „Mír máte milovati jakožto prostředek nových válek... Válka s odvahou dovedly více velkých věcí než láska k bližnímu... Tak žijte svůj život poslušnosti o války..." (Nietzsche, 1995, s.41-42). Tato kontroverzní filozofie se svým zvráceným opovrhováním člověkem a jeho slabostmi může být nebezpečnou zbraní v rukou šílenců, kteří chtějí patřit do kategorie nadlidí a jsou kvůli tomu ochotni i zabíjet a válčit. Historickým příkladem vůdce podle Nietzscheho filozofie nám může být Hitler, který byl ochoten překrucovat pravdu a fakta kvůli těmto ideálům, resp. ideologii čisté rasy nadlidí. Doufejme, že takové zatemnění lidských mozků a lidského svědomí se již nebude opakovat.

Každá z výše uvedených filozofií ovlivnila evropskou kulturu a hodnoty včetně vnímání role vůdců a jejich následovníků. Jak uvidíme v kapitole věnované novodobým, resp. postindustriálním teoriím vůdcovství, kořeny těchto moderních teorií jsou právě zde - a jak se zdá, snaží se z nich přebírat to nejlepší.

Frič, Pavol a kol.: Vůdcovství českých elit. Praha: Grada Publishing, a.s., 2008, 296 stran, ISBN 978-80-247-2563-5.