Teoretické základy vůdcovství a následovnictví č.2.

Náboženské, filozofické a historiografické tradice

(text z knihy Vůdcovství českých elit, str. 53 a dále)

 

Slavný starořecký historik Thukydides (asi 460-396 př. Kr.) ve svých Dějinách peloponéské války (431 př. Kr.) přichází se zcela jiným, dnes bychom řekli „darwinistickým" přístupem ke vztahu vůdců a následovníků. O tom, kdo má být vůdcem a kdo následovníkem, rozhoduje podle něj zákon silnějšího:

...podle přirozeného zákona vidy poroučí ten, kdo je silnější; to platí o bozích, tomu věříme, že to platí o lidech, to je jasné. "(Thukydides, 1977, s. 352)

Autoritou je ten, kdo zvítězí, kdo má sílu a moc, jak ilustruje příklad legendárního krále Agamemnona. Vůdce si získává respekt svou silou a schopností přinutit své následovníky dělat to, co od nich vyžaduje. Vůdcem je ten silnější, tudíž nadřazený těm, které vede, nicméně Thukydides chápe, že by měl být k následovníkům spravedlivý a pokud možno přátelský. Autoritativní, téměř až despotický vůdce může z pozice své síly vyžadovat naprostou poslušnost od svých následovníků, která je zdůvodněna patriotismem a láskou k národu. Národní zájmy jsou zde důležitější než individuální blaho. Demokracie v Thukydidově pojetí se ukazuje jako slabé společenské zřízení tehdy, pokud stát jev pozici impéria a chce si tuto pozici dlouhodobě udržet. Nicméně pokud mezi lidmi i mezi národy má panovat přátelství, musí být založeno na spravedlnosti, poctivosti a dobrém vůdcovství. Pokud dojde k rebelii následovníků vůči vůdcům, měla by být tato rebelie preventivně a s ohledem na budoucnost země trestána smrtí, nebo přinejmenším by rebelové měli být podrobeni a donuceni přinést společnosti maximální užitek.

Ze zcela opačného konce přistupuje k autoritě Platon (427-347 př. Kr.). Autorita vůdce - filozofa - je podle něj založena na lidských ctnostech. Platonovým vzorem takového vůdce - filozofa byl pro něj sám jeho učitel Sokrates, který ve své filozofii vůdcovství zdůrazňoval potřebu pěstování kritického ducha, jenž má být morálním základem veškerého lidského snažení (Grob, 1984, s. 268). Z normativního hlediska je v Platonově pojetí vůdcovství posláním, službou veřejnému zájmu, udáváním správného směru, umožňuje emancipaci následovníků. Platon ve své Ústavě uvádí čtyři hlavní dokonalosti obce: moudrost, která je ztělesněna ve vládcích, statečnost ztělesněná v bojovnících, rozumnost ztělesněná ve vládcích i v „davu" zároveň a spravedlnost vyplývající ze stálého plnění svých povinností (zatímco nespravedlnost jev uchvacování povinností druhého). Podle Platona stojí včele ideálně uspořádané obce - společnosti - pečlivě vybraní strážci, dobře vychovaní milovníci pravdy, profesionálové poznání a politiky v jedné osobě. Tito vůdcové prošli pečlivou múzickou i gymnastickou průpravou, která je vybavila pro splnění jejich společenského poslání. Sociální dimenzi vztahu vůdců a následovníků tak u Platona vidíme v tom, že strážce - vládce - filozof má morální a intelektuální nárok na vládu, opřený o výlučné právo na poznání pravdy a dobra, k čemuž má předpokládané a nezpochybňované schopnosti (Platon, 1980, s.95-100). Pro lid - následovníky po tom není těžké nechat se takovými vládci vést. V ostrém kontrastu se svou představou o ideálním vůdci filozofovi vidí Platon realitu demokracie. Podle něj je demokracie jako politické uspořádání ovládané trubci, tj. lenochy a marnotratníky, z nichž ti smělí jsou vůdci a ti zbabělí jejich následovníky. V oligarchii nemají trubci šanci, protože zde se na rozdíl od demokracie nedostanou k úřadům a zůstávají nevycvičení a slabí. Naopak v demokracii jsou vládnoucí stranou, která obsadila prostor veřejné diskuse. Ve vůdcovství trubců vidí Platon zdroj tyranie. Vůdce - trubec se totiž mění v tyrana v důsledku příliš poslušného davu, který ho učinil všemocným (Platon, 1980, s. 346-349). Lid není schopen stát se filozofem, a proto podléhá lichotkám demagogů (populistů), nicméně Platon neztrácí naději, že je možné přesvědčit ho o prospěšnosti vlády filozofů (Platon, 1980, s. 255-256). Platonův pohled na vztah vůdců a následovníků je asymetrický, leč značně demokratický a meritokratický. Následovníci by si za vůdce měli vybírat ty, kdo jsou k tornu náležitě vybaveni a vyškoleni. Klade tak důraz na rozvoj schopnosti následovníků přebírat odpovědnost za sebe i za budoucnost celého společenství a v případě nutnosti i pozvednout hlas.

Aristoteles (384-322 př. Kr.) jde ještě dále a posouvá vztah mezi vůdci a následovníky do polohy symetrické a demokratické. Podle něj by měli vést ti, kteří jsou toho hodni a jsou pro to i vyškoleni, ale následovníky nesmí mocensky zneužívat. Platonův přístup ještě dále rozvíjí, člověka chápe jako tvora politického, státotvorného, bytost od přirozenosti určenou pro život v obci, státu. A svrchovaným úkolem státu je chránit jednotlivce, umožnit mu, aby se stal dokonale ctnostným a také šťastným. Sociální dimenzi vztahu vůdců a následovníků můžeme chápat jako vztah těch, kteří si jsou rovni a každý má přitom své poslání, jež má poctivě naplňovat (podobně jako v biblické tradici). Jednotlivec nemá tedy být zneužíván k mocenským záměrům. Mocenskou dimenzi zde vyjadřuje přesvědčení, že vládnout má ten, kdo je toho hoden, kdo je osobně zdatný a dokonalý a kdo nejvíce přispěje k účelu státu - podobně jako u Platona. Aristoteles také souhlasně s Platonem zdůrazňuje, že politik má mít náležité filozofické vzdělání a musí mít mravní ctnost, „má býti mužem hlubokého vědění, ovšem také širokého praktického rozhledu, ježto politika, které patří rozumnost, musí poznávati také jednotlivosti, v nichž se lidské jednání pohybuje" (Aristoteles, 1998, s. 18). Na rozdíl od biblické tradice je vůdce v normativní rovině zavázán zákonům obce a ne božím zákonům. Je považován ne za „božího služebníka", ale za služebníka zákona. Vůdce, který nerespektuje zákon a vládne jen ke svému prospěchu, je zkorumpovaným tyranem, kterého je potřeba odstranit. Správný vůdce se musí řídit imperativem sociálního altruismu. Následovníky Aristoteles považuje za rozmanité, rozumné a sebevědomé jednotlivce, kteří jednají podle svobodného uvážení a rozhodování. Aktivně a tvořivě zasahují do svých poměrů. Zároveň občan ale nenáleží sobě samému, je součástí státu, kterému patří a za jehož osud nese též odpovědnost.