Dovoluji si nabídnout č. 3 o vůdcovství,

tentokrát od sv. Augustina. Stojí za to vidět i nový film o sv. Augustinovi. Je k sehnání na DVD u paulínek.

Středověké politické uvažování významně ovlivnil Augustin Aurelius (345-430) svým učením o obci pozemské a obci boží (De civitas Dei - O obci boží). Augustin se pokusil biblickou tradici převést do praktického využití pro svou dobu a na základě Bible se snažil vysvětlit smysl pozemských událostí a pozemského uspořádání. Podle Augustina leží cíl člověka mimo tento svět, jehož události režíruje Bůh. Pozemská obec je odsouzena k zániku, neboť slouží zlu a jen sama sobě. Obec Boží vyrůstá z církve, je smíchána z lidí - následovníků - spravedlivých i nespravedlivých, kdy jen spravedliví budou při posledním soudu omilostněni. Jelikož lidé jsou zkažení a nedokážou sami sobě vládnout, potřebují vládce, kteří ochrání pořádek a mír. Následovníci jsou na vládci - vůdci - závislí a měli by se mu podřizovat, tak jak učí Bible:

„Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch." (Bible, List Židům, 13,17)

Na rozdíl od biblické tradice Augustin projevuje skepsi vůči zmocňování následovníků, aby se sami stali vůdci. Převládá u něho pozdější středověký názor na člověka, kterému je osud předurčen Bohem, a měl by ho tudíž pokorně přijmout. Stejně jako církev, kterou Augustin považuje za jediný pravý stát, je i světský stát podle něj silnou mravní entitou, která má morální právo zasahovat proti každému zlu, které se ve státě objeví. Oproti tomu další z církevních otců, který žil téměř o tisíc let později než Augustin, Tomáš Akvinský (1225-1274), pojímá biblickou tradici odlišným způsobem a podobně jako Aristoteles považuje zajeden z nejdůležitějších předpokladů života ve společnosti přátelství mezi lidmi. Přátelství považují oba dokonce za důležitější než spravedlnost. Společnost funguje díky svobodné poslušnosti zákonů, na kterých se lidé přející si spravedlnost dohodli a které jsou rozhodnutí i bránit. Z normativního pohledu jsou následovníci považováni za emancipované občany, kteří jednají a rozhodují podle svého svobodného uvážení, a vůdci jsou chápáni jako služebníci obce a zákonů. Všichni se pak aktivně podílejí na vládě. To znamená, že do vztahu vůdce - následovník na mocenské rovině jsou vneseny demokratické prvky. Vůdcové jsou vyzdviženi do vedoucích pozic díky svým ctnostem, ale do jejich výběru jsou zapojeni všichni členové společnosti, protože výborné ctnosti se mohou objevit v kterékoliv části společnosti. Vůdcové jsou ti, kdo mají náležité vzdělání a nejvíce svými schopnostmi a zdatností přispějí k účelu státu, resp. k obecnému dobru.

Frič, Pavol a kol.: Vůdcovství českých elit. Praha: Grada Publishing, a.s., 2008, 296 stran, ISBN 978-80-247-2563-5