Teoretické základy vůdcovství a následovnictví č.1.

Náboženské, filozofické a historiografické tradice

(text z knihy Vůdcovství českých elit, str. 53 a dále)

 

Fenomén vůdcovství a následovnictví a pokusy o uchopení a popis charakteristik vůdců a následovníků nejsou ani zdaleka doménou 20. a 21. století, ačkoliv teprve v této době začíná být rozvíjen sociologický, politologický či psychologický přístup k vůdcovství a následovnictví. Novodobé teorie vůdcovství nesou v sobě až nečekaně zřetelné stopy náboženských či filozofických přístupů minulosti, proto považujeme za vhodné zmínit alespoň ty nejdůležitější.

Již křesťansko-židovská teologie, která zapustila hluboké kořeny do naší evropské civilizace, nabízí jeden z prvních tradičních přístupů ke vztahu vůdcovství a následovnictví. Jistě i u jiných náboženství bychom mohli najít řešení otázky vůdcovství a následovnictví, v této publikaci se jím ale nezabýváme. Biblická tradice vztahu vůdce a následovníků pojímá tento vztah na jedné straně silně autoritativně (následovníci musí respektovat Bohem ustanovené vůdce) a na druhé straně značně liberálně, neboť do každého jednotlivce vkládá Bůh vůdcovský potenciál, jehož využití závisí už jen na něm samém. Všichni jsou pak následovníky Boha, před nímž jsou si rovni. Následovnictví tudíž v biblické tradici je velmi dobře propracovaným „konceptem", jemuž je v Bibli věnováno poměrně více prostoru než vůdcovství. Všichni jsou totiž následovníci Boha, resp. Ježíše Krista. Biblické příběhy popisují charakteristiky dobrých následovníků a jejich správného života včetně barvitého vylíčení důsledků ať dobrého, nebo špatného života. Bible od počátku stvoření člověka ukazuje na to, že člověk je stvořen k tomu, aby spravoval/vedl zemi. Vychází z premisy, že každý člověk je náležitě vybaven schopnostmi spravovat to, co mu bylo svěřeno, resp. moudře a dobře vládnout. S pádem člověka a s jeho prvním hříchem přicházejí na scénu negativní lidské vlastnosti a sklony k ovládání druhých a manipulaci druhými ve vlastní prospěch. Proto jako pomůcku dostává do vínku principy (desatero Božích přikázání) na základě nichž lze odlišit dobré od špatného.

Božská legitimita biblických vůdců má tedy silné normativní a etické kořeny. Normativní dimenze vztahu vůdců a následovníků se projevuje důrazem na emancipaci následovníků, službu ostatním v souladu s vyššími principy i s etikou. Vůdce je povolán Bohem, aby sloužil komunitě, a ne svým sobeckým zájmům. Biblického vůdce můžeme chápat jako vůdce transformačního, sloužícího či etického a mnohé z jeho charakteristik se promítly do novodobé teorie sloužícího vůdcovství (viz kap. 2.4). Biblická historie pojímá vůdce coby služebníka Izraele. Například Abraham, Mojžíš, Jákob či král David byli povoláni k tomu, aby sloužili Izraeli a vedli jej (jakožto Bohem vyvolený a oddělený národ) v souladu s Božími přikázáními. Od Izraele, resp. následovníků, se očekávala poslušnost Božích přikázání a Bohem ustanovených vůdců (soudců, králů, kněží či proroků). Ježíš Kristus jako Boží Syn je nejlepším biblickým příkladem vůdce - služebníka, reprezentujícím navíc postoj samotného Boha k tomu, jaký má být král, resp. vůdce. Ten, kdo vede, má být služebníkem svých následovníků a má je vést k tomu (především svým vlastním příkladem) aby jednali také tak a tělem i duší sloužili dalším lidem a stali se sami vůdci.

 

„Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech." (Ježíš Kristus, Markovo evangelium, 9,35)

 

Očekává se vzájemná odevzdanost vůdce svým následovníkům i následovníků svému vůdci.

 

„Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne." (Ježíš Kristus, Matoušovo evangelium, 16,24)

 

Zde je samozřejmě míněno následování Ježíše Krista jakožto Božího Syna, ale s jistou rezervou lze tento princip přenést i do celkového biblického chápání vztahu vůdce a následovníků obecně.

Mocenská dimenze vztahu vůdců a následovníků se v pojetí Nového zákona liší od starozákonního pojetí - v biblické starozákonní tradici se projevuje spíše jako asymetrický hierarchický vztah, v novozákonní tradici jako vztah symetrický směřující k vytvoření vůdcovského týmu, podporující partnerství s následovníky, rovnost, vedení vlastním příkladem a zmocňování k odpovědnosti a růstu do pozice vůdce. Následovníci jsou vždy chápáni ve smyslu rovnosti s těmi, kdo je vedou, ačkoliv jsou vyučováni k postojům úcty a respektu vůči Bohem ustanovené autoritě. Míra sebezapření a poslušnosti následovníků by měla vždy korespondovat se zralostí vůdce jakožto služebníka svých následovníků i s vyzrálostí a věrohodností jeho vizí a cílů. Sociální dimenze vůdcovství se v biblické tradici projevuje jako soudržnost vůdců s následovníky, sdílení osudu, služba vůdců následovníkům. Zároveň se předpokládá, že každý je obdarován specifickým darem, kterým může sloužit ostatním. Každý člověk je tedy stejně vzácný a důležitý a má potenciál vést druhé a spravovat to, co mu bylo svěřeno.