Další část z knihy o vůdcovství českých elit. Hodno zamýšlení je srovnání formace animátora a vlastnosti lídra:  

Ideální vůdce má tedy vizi, dokáže vypůsobit a řídit změny a má zároveň schopnost mobilizovat následovníky k akci. Animátor je ten který animuje, oživuje ...

Následně Gardner (1993, s. 48-66), který vyšel z prací Ralpha Stogdilla, Bernarda Basse a Edwina Hollandera, vyabstrahoval čtrnáct základních vlastností, resp. povahových rysů, tvořících následující taxonomii:

1. fyzická vitalita a výdrž,

2. inteligence a bystrý úsudek,

3. ochota přijímat odpovědno5t

4. kompetence pro splnění úkolu,

5. porozumění následovníkům a jejich potřebám

6. dovednosti jednat s lidmi,

7. potřeba dosahovat cíle,

8. kapacita motivovat,

9. odvaha, rozhodnost a spolehlivost

10. kapacita vyhrávat a udržet si důvěru,

11. kapacita řídit, rozhodovat a stanovovat priority,

12. sebedůvěra,

13. asertivita a dominantnost,

14. adaptabilita a flexibilní přístup.

Gardner podotýká, že není nezbytně nutné, aby vůdce měl všechny výše uvedené vlastnosti, stačí, když jsou v určité „přijatelné proporci". Jak McCall a Lombardo, tak Gardner se shodnou v tom, že lidé, kteří se stávají dobrými vůdci, mají správnou kombinaci povahových rysů. Je zřejmé, že vrozené povahové rysy nelze považovat za dostačující podmínku úspěšné ho vůdcovství, už z toho důvodu, že není zaručeno, že se tyto rysy budou vyvíjet žádoucím směrem. Proto je třeba vždy uvažovat také vliv nabytých životních a pracovních zkušeností a zároveň situačních faktorů na efektivitu vůdcovství a růst vůdcovského kapitálu. Situačními aspekty vztahu vůdců a následovníků se zabývá tzv. kontiflgeflčflíte0 kterou v 60. letech 20. století popsal Fred Fiedler (1967). Na základě svého dalšího výzkumu se Fiedler (1986) snažil dokázat, že vůdcovské schopnosti přispívají k celkovému výkonu týmu jen tehdy, když vůdcův pří stup je direktivní. Jím představená teorie kognitivních zdrojů (cognitioe resource i-heory - CRT), která se rozvíjí od 80. let minulého století, vidí jako důležité faktory úspěchu a efektivity vůdce nejen jeho vrozenou inteligenci, ale také nabyté zkušenosti a schopnost direktivního řízení. Zabývá se i rolí stresu, který chápe jako důležitou vlivovou veličinu ovlivňující vztah mezi inteligencí a kvalitou rozhodnutí, přičemž velký stres může mít negativní vliv na přirozenou inteligenci - nejen vůdců, ale také následovníků. Zároveň zkušenost má pozitivní vliv na kvalitu rozhodování při velkém stresu, kdy zkušenější vůdci i při velkém stresu neztrácejí schopnost rozhodovat se správně. Podle Fiedlera tvoří inteligentní, kompetentní vůdci s direktiv ním způsobem jednání efektivnější plány, rozhodnutí a strategie než ti méně inteligentní a méně kompetentní. Míra direktivnosti by však měla od povídat úrovni rozvoje následovníků, aby nepůsobila kontraproduktivně, tj. aby direktivní vedení samostatné, schopné a zodpovědné následovníky nedemotivovalo a „nevypudilo" z organizace (Blanchard, Zigarmi a Zigarmi, 1985).

 

Larry Stout (2006) identifikoval ve svém modelu ideálního vůdcovství šest klíčových dovedností, které dohromady vytvářej „ vůdcovský kapitál" řídících pracovníků. Klíčové dovednosti rozděluje do tří dvojic - dyád, které jsou hodnoceny pomocí „leadershipmetrics".

Filozofická dyáda se skládá z vůdcovy vize a jeho hodnot.

Osobní dyáda zahrnuje moudrost a odvahu - především při řešení problémů, rozhodování a implementaci strategií.

Interpersonální dyáda je tvořena vůdcovou důvěrou a důvěryhodností včetně schopnosti objasňovat cíle a cestu následovníkům, tak aby chtěli vůdce následovat.

Ideální vůdce je v tomto případě ten, který má svůj vůdcovský kapitál ve všech šesti aspektech vyvážený a nadále jej rozvíjí. Ideální vůdce má tedy vizi, dokáže vypůsobit a řídit změny a má zároveň schopnost mobilizovat následovníky k akci (viz kap. 1.1). Díky „leadershipmetrics"je možné zjistit kvalitu vůdcovského kapitálu u jednotlivců i celých organizací.