Vůdcovství v době osvícenství

Období evropského osvícenství (17-18. století) přináší nový pohled na svět, pokoušející se oprostit od náboženského „tmářství" a zaměřit se na vědecké poznání a sílu rozumu. Tyto myšlenkové posuny se projevují nejen v oblasti věd přírodních, ale také v oblasti politické filozofie, která přináší nové ideje týkající se společenského uspořádání, z nichž mnohé se promítly do změn v politickém uspořádání Anglie, Francie či Nizozemí. Příkladem může být politická filozofie Thomase Hobbese (1588-1679), která vychází z přesvědčení, že sociální dimenze lidského soužití bez ustanovené vlády znamená kvůli lidské přirozenosti život ve stavu neustálé války mezi lidmi navzájem. Jediným východiskem přežití jez normativního hlediska uzavření tzv. společenské smlouvy a vytvoření státu, který bude bdít nad ochranou míru a pořádku. Stát - vládce - Leviathan je obdařen velkou autoritou nad lidmi, kteří mu svěřili moc. Mocenská dimenze u Hobbese je tak vyjádřena tím, že Leviathan musí být dostatečně silný, aby udržel pořádek v zemi a ochránil lidi před sebou navzájem. Od následovníků se očekává poslušnost vůči Leviathanu, resp. ustanovené autoritě. Žádný bližší vztah důvěry mezi vůdcem a následovníky Hobbes neočekává. Vidíme u něj podobnou skepsi vůči lidem, jakou měl například Augustin. V Hobbesově pojetí není nutné rozvíjet efektivní a odpovědné následovníky - a navíc to podle něj ani příliš nejde.

Frič, Pavol a kol.: Vůdcovství českých elit. Praha: Grada Publishing, a.s., 2008, 296 stran, ISBN 978-80-247-2563-5.