Už uběhlo pár dní od "loučení" arcibiskupa Roberta Bezáka v trnavském univerzitním kostele. Zhruba 10 dní je velmi krátká doba na objektivní hodnocení významu celé události.

Trnavský arcibiskup byl ve své diecézi hodně oblíbený. Za tři roky se mu podařilo nabídnout novou vizi pro diecézi, pastoraci a vztah k veřejnosti. Bylo by zajímavé srovnávat, co se povedlo za 3 roky v jiných diecézích ...

Začíná být ale víc jasné, že ne všem tyto změny byly vhod. A tak se stalo, že se začalo psát do Vatikánu a stěžovat si a ztěžovat. Je pravděpodobné, že přímo arcibiskupovi mnoho stěžovatelů nenapsalo. Písmo svaté sice říká o bratském napomínání vcelku dosti, občas o tom vycházejí publikace a vedou se odborné diskuze a vyhlašují kázání, ale praxe bývá dosti vzdálená evangelní formě.

Je to neuvěřitelný paradox, kterak stížnosti kněží a některých laiků (pravděpodobně tradicionalistické kruhy) jsou brány tak vážně, že následuje vizitace. Mimochodem když žádal nový arcibiskup vizitaci z důvodů "hospodaření" svého předchůdce, tak mu nebylo vyhověno. A je neuvěřitelné, jak arcibiskup, který věnoval tři roky svého života obnově arcidiecéze byl odejit a ještě mu zakázán pobyt v trnavské arcidiecézi.

Co lze říci po deseti dnech od této události je asi to, že Ježíš by takto arcibiskupa z jeho diecéze nevyhnal. Ale asi se naplňuje Ježíšův odkaz v tom, že kdo touží po reformě církve je vystaven nepřízni těch, kteří vládnou (ať již přímo nebo nepřímo skrze různé formy pletichaření) a je nucen svojí obětí potvrdit touhu po obnově a zařadit se do dlouhé řady těch, kteří toužili po obnově církve a byli jejím tehdejším nebo současným vedením trestání a tříbeni ve svým úmyslech až běda.