Misijní neděle je tu zas a v letošním roce se potkává s výročím II.vatikánského koncilu a synodou o evangelizaci. Zazněla mnohá krásná slova o zamyšlení nad situací církve v současném světě a mě to nějak připomíná situaci jisté české pravicové strany, která po neúspěchu ve volbách se chce zamýšlet nad neúspěchem a jen málokdo očekává zásadní změny.

Současné volby tak nějak připomínají písničku Nesedávej panenko v koutě. Úspěšní byli aktivní lidé, kteří už mají něco za sebou a obstáli v zápase s mašinerii stranické instituce, která se snaží jen udržet sama sebe v chodu a už jí nezbývají síly k zájmu o své poslání. Lidé ukázali v letošních krajských volbách a také v těch senátních volbách, že mají očekávání od silných osobností a tak se zdá, že přichází nová generace lídrů, kteří přinášejí čerstvý vzduch do zatuchlých stranických funkcionářských mechanismů. Snad nebudu příliš revoluční, když tento pohyb ve společnosti srovnám s pohybem v církvi.

Nedávno zemřelý kardinál Carlo Martini ve svém posledním rozhovoru vyjádřil zklámání nad pokoncilovou (ne) obnovou a jeho spolubratr jezuita Bartolomeo Sorge to řekl naplno: Aby Církev fungovala jako duchovní, kulturní a sociální kvas, musí reagovat novým způsobem.  Jak?  Tím, že naplní Koncil. Například překoná všechny formy klerikalismu. Hierarchie není nad, ale uvnitř lidu Božího. Autorita v Církvi není byrokracie nebo administrativa, ale je službou a svědectvím. A věřící laici sami o sobě nejsou “chybějící kněží“ a už vůbec ne křesťané druhé ligy, ale jsou aktivní členové “Božího lidu na cestě dějinami.“...

V českých církevních poměrech to naplno řekl podobně teolog Karel Skalický na nedávné konferenci Druhý vatikánský koncil: Revoluce nebo obnova v rámci tradice:"„Já jsem přesvědčený a zůstanu přesvědčený o tom, že jistě ta všechna koncilová teologie je důležitá, ale to podstatné, to nejdůležitější je odvaha ke konverzi, a tedy odstup od klerikalismu a odvaha svěřit se vedení Ducha svatého.“.

Zatím spíše převažuje v české církvi trend panenek sedících v koutě a čekající na pohyb v kariérním růstu. Osobnosti, které se snaží nahlas pojmenovat stav věcí, mají "nabídku zrát v ústraní" nebo sami zvolí cestu "církevní periferie" a tak odvážně a otevřeně mluví jen penzisté, kteří zažily pokoncilové nadšení a nemusí se obávat následků své odvahy. Jednou z nejtěších forem misie tak zůstává evangelizace církevních struktur a odklon od klerikalizace k opravdově službě a svědectví evangeliu. Až příliš často potkávám lidi, kteří jsou zklámani nad poměry v církvi a z jednání kléru. Jen velmi silná víra unese tato pohoršení a je velmi těžké vysvětlovat některé zkušenosti s klerikalismem v církvi. Je lehčí být pesimistou než optimistou a je velkým darem být člověkem naděje a doufat, že Duch sv. působí přes všechny překážky a nabízí pochopit, že neseme poklad víry v nádobě hliněné, že jsme slabí a hříšní lidé a že církev tu není jen sama pro sebe ale pro hlásání Božího království.