Poslední dobou nějak ubývá reflexí o pastoračních vizích pro církev v ČR. A tak je moc dobře, že zvolení papeže Františka hodně čeří poněkud stojaté vody církve zejména v Evropě a také v ČR.
Papež František použil zajímavé vyjádření o církevní mentalitě, které někteří teologové, kněží a laci pojmenovali mentalitou církevní servisní svátostné pastorace. Papež František použil slova: jakýsi babysitter, církev ukonejšená.
„Když tak jednáme, církev je matkou, která rodí děti, děti, protože my jako děti církve neseme právě toto. Když to však neděláme, stává se církev nikoli matkou, nýbrž církví, jež je jakousi babysitter, která pečuje o dítě, aby usnulo. Je to církev ukonejšená.. papež František
Papež František to "doladil" svým přihlášením k II. vatikánském koncilu:
„Abychom to řekli jasně: Duch svatý nás obtěžuje, protože nás nutí se hnout a jít a pobízí církev, aby se ubírala vpřed. A my jsme jako Petr na hoře Proměnění: »Ach, jak je krásné přebývat tady společně«.. jen ať nás nechá. Chceme, aby se Duch svatý utišil… chceme si ochočit Ducha svatého. A to nejde. Protože On je Bůh. On je oním vanutím, o kterém nevíš, odkud přichází a kam jde. Je silou Boží a dodává nám útěchu a sílu, abychom šli vpřed. Avšak, jít vpřed, obtěžuje. Pohodlí je hezčí.“
Pevně doufám, že slova a příklad papeže Františka probudí i ztuhlé, lehce zapouzdřené poměry v našich diecézích, resp. ve farnostech. Litoměřická diecéze prošla hodně změnami, po roku 1989 má již 3.biskupa a zatím to vypadá na dost velkou pastorační bezradnost. Pastorační taktika se jeví jako udržování toho, co dovolili komunisté před rokem 1989 a ve vzácných případech se jako novinka jeví podpora Noci kostelů. Slovy papeže Františka by bylo možné říci dosti efektivní rozvíjení církevního babysitteru, uspávání, zpohodlnění.
Mohl bych se opakovat ve svých úvahách na svém blogu a někdo by mi mohl říci, že se toho tolik děje, že stačí se jen podívat na formaci mládeže, na charitní dílo, církevní školy, nabídky řeholí např. saleziánských projektů atd. Ano, je pravda, že na některých místech je nabídka přímo velkolepá, zvl. na Moravě, v Praze atd. Horší je to s pohraničím, oblastmi Sudet, které se dosud nevzpamatovaly z poválečného exodu jejich původních obyvatel. Tam jsou dnešní pastoralisté vcelku pasivní a vedení diecézí bezradné a tak se to nějak vytěsňuje a raději lakuje skutečnost na růžovo. To papež František už také pojmenoval. Jen se mi nějak zdá, že se o jeho názory jeví málo zájmu. A to už nemluvím o volání papeže Františka po chudé církvi pro chudé. Tam je možná také něco nápovědy pro bezradnost, která na severu by se dala krájet.
"Apoštolové za pomoci Ducha svatého reagovali dobře. Svolali skupinu učedníků a promluvili si. To je první krok. Vyskytnou-li se těžkosti, je zapotřebí je pozorně zaznamenat a začít o nich mluvit. Nikdy je neskrývat.“A právě to učinili apoštolové. Neskrývají věci, nýbrž zvažují a rozhodují. Bez vykrucování. Pochopili, že jejich první povinností „je modlitba a služba slova“, a rozhodli se ustanovit jáhny, kteří se budou věnovat příslušné službě. Existují-li problémy, je třeba je uchopit, a Pán nám je pomůže vyřešit, dodal papež František s odkazem na dnešní evangelium, ve kterém Ježíš uklidňuje učedníky na rozbouřeném moři:„Nesmíme mít strach před problémy. Ježíš svým učedníkům říká: »To jsem já, nebojte se«. Vždycky a ve všech životních těžkostech, problémech a novotách, s nimiž se musíme potýkat, je Pán přítomen. Můžeme sice chybovat, ale On je nám vždycky nablízku a říká nám: »Chybil jsi, vydej se tedy správnou cestou«. Není dobré používat líčidla a život maskovat, ne. Život je jaký je, je to realita. Je takový, jaký ho chce Bůh nebo jaký jej Bůh dopustí, ale musíme jej vzít takový, jaký je. A Duch Páně nám vnukne řešení našich problémů.“Nemějte strach, to jsem já – tato Ježíšova slova, zdůraznil Svatý otec, platí stále: i v těžkostech a ve chvílích temnoty, kdy nevíme, co dělat. Vezměme tedy věci tak, jak přicházejí, s Duchem svatým a s pomocí Ducha svatého, a půjdeme v bezpečí správné cesty vpřed.„Prosme Pána o milost nemít strach, nelakovat život, ale brát jej tak, jak přichází, snažit se řešit problémy, jako apoštolové, a usilovat o setkání s Ježíšem, který je nám nablízku vždycky i v temných chvílích života.“
O církvi v české společnosti jsem však také už řekl víc než dost - a nebylo to celkem nic platné. Bylo by zbytečně bolestné opakovat doporučení a varování, která jsem předkládal na kněžských schůzích i v církevním tisku počínaje podzimem 1989, nechci si hrát na proroka, na jehož slova došlo. Spíše se hlásím k spoluzodpovědnosti za to, k čemu zde došlo, přinejmenším v jednom bodě: pomáhal jsem v dobré víře vzbuzovat v povědomí veřejnosti přílišná očekávání vůči církvi a podcenil jsem rozsah poškození, které na církvi zanechala minulá doba. Nepočítal jsem s tím, že naprostá většina biskupů, kněží i laiků vůbec nechce naslouchat kritickým diagnózám, ne ze zatvrzelosti, ale z podvědomého tušení, že naše církev nemá dost vitality, odvahy a zejména dost morálních a intelektuálních prostředků
k nápravě. To, že záhy nebude mít ani dost prostředků materiálních, nechávám záměrně na posledním místě. Ale to vše je jen jeden aspekt dnešního stavu církve, který jsem v názvu své přednášky označil jako tragédii.
Od tragédie církve k božské komedii. Není to řečeno příliš nadneseně?
Často se mi zdá, že naše církev místo aby ve společnosti "plakala s plačícími a radovala se s radujícími", aby byla schopna opravdové solidarity, spíše skuhrá se skuhrajícími, k čemuž jí ovšem apoštol nevyzval
http://halik.cz/cs/tvorba/clanky-eseje/clanek/52/
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.