Vzpomínky letí na mé první (skoro) farářské místo v Duchcově (Hrobu, Oseku, Moldavě, Novém městě, Košťanech). Odcházel jsem od jezuitů a po dosti dlouhém rozlišování jsem byl v lednu 1999 navštívit litoměřického biskupa Josefa Koukla. Pamatoval jsem si jej ještě z 80.let ze semináře, kdy nás učil morální teologii v 3.a 4.ročníku. Řekl jsem mu, že ještě než jsem v červnu 1990 vstoupil k jezuitům, že jsem hodně uvažoval o své kněžské službě v severních Čechách a že jsem dospěl k tomu, že jezuité mě ledacos užitečného naučili a že vnímám, že těžiště mé služby je spojeno s farní pastorací a že se vracím po řeholní formaci k té formě kněžské služby, ke které jsem se rozhodl vstupem do semináře v roce 1984. Tehdy řehole nemohly působit veřejně a tak ve svém hledání spirituality velké množství diecézních bohoslovců odešlo do řádů a později velké množství z řádů odešlo zpět do diecéze.

Dodnes vzpomínám s úsměvem, jak jsem byl hodně naivní a jak jsem postupně vplouval do poměrů litoměřické diecéze. Na svých 9 let s jezuity jsem hodně často vzpomínal s vděčností, protože jezuité jsou misijní řád a učí své členy obstát v náročných podmínkách, rozlišovat duchy a hledat formy hlásání evangelia. Nejtěžší asi bylo porozumět farní administrativě a postupně dát do pořádku daňové povinnosti, finanční řízení farnosti. Měl jsem štěstí, že mi s hodně věcma pomohl táta a ekonomická rada, kde jsem měl šikovné spolupracovníky. Opravy kostelů mě tolik netrápily, protože předchůdci jej nechali v dobrém stavu celkem, hlavně P.Novosad, na kterého lidé hodně často vzpomínali. Nejhorší to bylo s uvedením fary do obyvatelného stavu. "Zdědil" jsem několik far ve stavu rekonstrukce, která spočívala ve výměně kanalizace (zároveň ve 4 farách - logiku předchůdce jsem nepochopil dodnes). Takže díky kamarádovi jsme se pustili do budování zázemí (koupelny a záchodu), topení atd.

Získavat fianční prostředky je jedním z těžkých úkolů faráře. Měli jsme štěstí, že se postupně podařilo uzavřít nájemní smlouvy se zahrádkáři, městem, T-mobilem atd a postupně se farnost propracovala k ročnímu příjmu z nájmů okolo 200 tisíc plus zisk s prodávání far, které nebylo možno udržet (Košťany, Moldava, Nové město)

Farní obvod čítal asi 20 tisíc obyvatel (město Duchcov asi 9 tisíc, Hrob a Osek asi 2 tisíce a pak menší obce). Z toho do kostela na nedělní bohoslužby chodilo poměrně málo lidí. V Duchcově nás bývalo okolo 30 podle toho jak byly farníci na výletech a jaké bylo počasí. V Hrobě okolo 10 lidí. V Oseku farníci chodili do klášterního kostela, kde ještě tehdy byla komunita svou cisterciácských mnichů. Pak jsem jezdíval do Košťan, kde kostel byl zbourán a místo pro bohoslužby se udělalo kdysi dávno z hospody. Tam nás bývalo okolo pěti. A pak jsem ještě jezdíval na Moldavu, kde na bohoslužbu chodívali dvě rodiny a protože Moldava čítala tehdy okolo 100 obyvatel, tak jsme trhali rekordy s 8 procenty obyvatel v kostele.

Začal jsem se seznamovat s farníky, chodil na návštěvy a hledal podoby moderní farní pastorace. Někteří farníci již před mým příchodem začali s přednáškami České křesťanské akademie. Zvali jsme na přednášky zajímavé lektory a zvali jsme farníky i lidi z širokého okolí na přednášku. Chodíval jsem zvat učitele středních i základních škol. Když se docela dobře dařilo budovat vztahy farní komuity resp. pobočky České křesťanské akademie, tak se také jednou podařilo, že mě paní ředitelka gymnazia doprovodila do všech tříd, že mám její důvěru a že nabízím seznámení se základy náboženství.

V této době jsem měl také možnost absolvovat výcvik konzultanta komunitního rozvoje a začal jsem promýšlet a prakticky zkoušet vést farnost ke komunitnímu životu. Myslím, že díky vstřícnosti farníků se ledacos podařilo.

Kromě farní pastorace jsem byl také osloven ke spolupráci s diecézním časopisem Zdislava, byl jsem zvolen do diecézní pastorační rady a protože farní pastorace dávala dosti časových možností přijal jsem ještě funkci zástupce prezidenta/asistenta diecézní charity. Postupně jsem ale začal vidět, jak je těžké cokoli změnit a jak těžkopádné a setrvačné umí být poměry v církvi a jak bolestné následky zanechal v diecézi odsun německých kněží a laiků a obtížná historie totalitního režimu.

Po necelých dvou letech mě jednom setkání kněží před velikonocemi zastavil pan biskup Josef Koukl a zeptal se mě na chodbě u kaple konviktu, zda-li bych byl ochoten jít do Mostu. Bral jsem to jako velkou výzvu, ale nesměl jsem o tom mluvit a tak jsem prožíval velikonoce s velkým vnitřním smutkem a loučením.

Asi by bylo toho hodně, o čem bych chtěl psát a tak něco "spadne" do komentářů nebo dopíšu do dalšího dílu. Zatím je to tak nějak zčerstva horkou jehlou spichnuto.