Česká katolická charita je takovým slušným zázračným projektem, kterým se chlubí a zaštiťují mnozí.

Nedá mnoho práce, "jen stačí se modlit" a jednou za rok organizovaně podpořít sbírkou ve farnostech. Nechci nějak nevhodně vyjádřit roli modlitby, která je hodně důležitá. Ale kdyby stačilo jen modlitba a nebylo třeba činů, stačilo by rozvíjet modlitební společenství, adorace, kontemplativní kláštery a diakonijní a evangelizační rozměr církve by se už sám někde projevil zázračně. Nejlépe jako v Arsu. Pošlete faráře do opuštěné farnosti a ono se zázračně oživí a rozkvete.

Jestliže vnímám moudrost spojení modlitby a činu a dívám se pozorně a mluvím občas s lidmi a čtu noviny, používám internet a mám trocha osobních zkušeností mohu dospět k tomu, že jde velmi často o iniciativu zdola, kterou nese osobnost nebo skupina nadšenců a postupně se včlení do zaběhnuté struktury české katolické charity a že jen málokdy lze narazit na osvícené a systematické podporování a rozvíjení diakonického rozměru v církvi. Pak to dopadá tak, že odpovědní i neodpovědní v církvi mají pocit, že "od toho je charita" a "že je profesionální a plácená státem" a péči a zájem už nepotřebuje a že tak nějak vůbec nás už nemusí zajímat, jak žije svět. Každý má přece svých starostí až až a kdo pomůže nám. Kolik farností má živý a solidní zájem o charitu a může pomoci ať již jako dobrovolník nebo dárce.

Naštěstí se na nás nebe usmálo a poslalo papeže Františka, který mluví o chudobě, periferii velmi konkrétně a nejen o ní mluví ale "znervozňuje svým příkladem". A tak už nestačí dělat různé akrobatické interpretace jak to myslí s chudobou ale každý z nás je ve svém srdci "nebesky znepokojen" příkladem papeže Františka.

Snad se tedy ledy dají do pohybu a česká katolická charita se bude více těšit zájmu a péči odpovědných na své cestě hledání místa v české společnosti. Charita se zdá být samostatná a také se ukazuje, že se nechává usměrňovat potřebami bližních v nouzi a možnostmi dotačních titulů a tak se dynamicky rozvíjí ve své šíři poskytovaných sociálních služeb a stává se největší neziskovou organizací v sociální oblasti ale zároveň riskuje "ztrátu identity".

Před deseti lety jsem se setkal s úvahami, zda se rozvíjet podobně jako v Německu ve velkou profesionální organizaci podporovanou státem nebo jako ve Francii, kde je méně profesionálních zaměstnanců a více dobrovolníků. Dilema je to těžké, protože potřeb je hodně, stát sám nestačí řešit sociální starosti svých občanů a koleje jsou zaběhlé a charita je velkým zaměstnavatelem.

Možná papež František nabídne české katolické charitě a odpovědným řešení svým příkladem i reformami ve Vatikánu, abychom byli schopni reflexe a případné reformy i v českých poměrech. Abychom daleko častěji v našich farnostech byli schopni vidět nouzi našich bližních, porozumět ji a ve spolupráci s českou katolickou charitou a dalšími neziskovkami a odborníky vést dialog a bude-li to vyžadovat situace umět prorocky vznést hlas a být schopni podpořit ty, kteří nabízejí  konstruktivní řešení a pranýřovat ty, kteří ožebračují naši společnost ať již nezájmem, neschopností nebo korupcí.

Pevně doufám, že pokud budeme více naslouchat papeži Františkovi tak svátek charity nebude jen svátkem profesionálně organizované české katolické charity, ale také svátkem církve pomáhající.