Vzpomínám na očekávání, která jsem měl spojené s účastí na diecézní pastorační radě. Byl jsem knězem pár let, farářem v Mostě pár měsíců, začínal rok 2001.Tehdejší diecézní pastorační rada byla vcelku dosti početná protože za každý vikariát byl vybrán laik, aby bylo možno lépe vidět situaci v regionech a aby dobře fungovala komunikace. Radu tvořil a vedl biskup Josef Koukl, dále biskupský vikář pro pastoraci P.Miroslav Šimáček, P. Antonín Bratršovský z Jablonce, Šárka Bartošová (vedení pastoračního střediska), Vlasta Červinková, Zdeněk Fišer, jáhen Jan Horníček, Radek Jurnečka, Marta Kirschnerová, Tomáše Koudelka, Norbert Krutský, Vlastimír Mucha, P.František Pospíšil, Jaroslav Pulda, Margita Šantavá, Daniela Nešporová (centrum pro mládež), P.Pavel Procházka, Jana Mráčníková, Pavel Vosáhlo, Ludmila Gottfriedová (katechetické centrum).

Diecézi jsem poznával postupně během působení v Mostě, Duchcově (dva roky) a Bohosudově (1 rok). Byl jsem proto hodně zvědav na první setkání. Jako nový člen jsem nabídl téma charity a její role v pastoraci diecéze. Byl jsem nějaký čas víceprezidentem a spolu s P. Bezděkem jsme se jako kněží snažili pečovat o křesťanskou identitu jednotlivých oblastních charit ať již profesionálních neb dobrovolných. Na tomto setkání se ještě probrala klasická témata spojena se službou katechetů, dále aktivity centra pro rodinu, mládež. Hodně pozornosti také bylo věnováno romské komunitě díky P.Pavlu Procházkovi, který byl biskupem pověřen péčí o tuto skupinu v diecézi. Hodně se tak mluvilo o komunikaci, respektu k nevěřím, k veřejnosti, o vztazích starších a mladších kněží, o dobrovolnictví, internetu, podpoře časopisu Zdislava, farních rad atd. Za hodně důležité jsem považoval návrh pro ekonomickou radu, aby řešila finance v církvi, sponzoring atd, založení informačního servisu, vyjasnění postavení pastoračních asistentů a jejich vzdělávání, založení fondu diecézního pastoračního střediska a snažit se pracovat s důvěrou věřících při sbírkách, aby věděli na co se vybírá. Postupně se však ukazovalo, že je těžkým úkolem uvádět tato témata do života a že člověčina komplikovala reformu mentality v diecézi. Ale snažili jsme se a postupně se vytvořila dělná atmosféra a vznikla pracovní skupina, která se snažila setkávat častěji a hledat cesty k reformě. 

Postupně jsem pochopil, že pan biskup Josef Koukl čekal již spíše na svého nástupce a nechtěl rozjídět nové věci. Často jsem přinášel srovnání s dynamikou plzeňské diecéze ale bylo vidět, že jsem měl příliš velká očekávání a byl naivní v tom, jak odpovědní lidé jsou ochotni přijímat pokoncilové pojetí církve v dialogu ať již uvnitř nebo navenek. Starší kněží, kteří prožili těžké doby komunismu, nedokázali vyjít z pojetí pastorace, které dovolil totalitní režim. Po letech jsem pochopil více, že staří lidé bývají moudří, ale často žijí ze své podstaty a spíše konzervují stav než že by se dívali do budoucna. Hodně jsem byl ale překvapen, že tento trend se objevoval také v generaci padesátníků a že následky výchovy litoměřického semináře budou trvat hodně dlouho. Komunisté dovolili jen některým kněžím působit na budoucí kněze, aby je vedli k tradiční pastoraci a aby moc nepřemýšleli o změnách v církvi po II.vatikánském koncilu. Zažil jsem osmdesátá léta v litoměřickém semináři a pamatoval jsem na to, jak bylo obtížné nacházet inspirace u moudrých kněží, protože byli odsouvání do pohraničí a nebo jim byl odebrán souhlas a byli mimo oficiální duchovn správu. Uvědomoval jsem si tyto souvislosti a přesto jsem byl znovu a znovu překvapován důsledky. Někdo mohl mluvit skvěle o mládeži, ale v důsledku byl hodně autoritativní a neschopen vést dialog. To se potom změny dělají těžko.