Most byl pro mě zajímavým městem. Ještě na základní škole jsme mívali referáty z občanské výchovy a dějepisu a pamatuji, jak mě zaujalo dělnické hnutí a stávky v Mostě a Duchcově. A najednou jsem tu byl farářem a mohl se seznámit s tímto moderním městem, které povstalo na troskách starého Mostu a do jisté míry na zelené louce. Postupně jsem se dostal k číslům nezaměstnanosti a pochopil jsem, že s okresem Karviná jsme v čele peletonu. Když jsem se podíval na výsledky sčítání, tak v tom, kolik se lidí hlásí k víře, jsme byli také v čele peletonu. Asi 12 % populace projevilo vztah k nábožeství. V neděli nás bylo na hlavní bohoslužbě něco okolo stovky a na odpolední bohoslužbu ve Vtelně - podle období léta a zimiy - tak okolo třiceti lidí. Město Most má okolo 70 tisíc obyvatel, v kostele se potkávala tedy hodně malá část. Pro lidi z Moravy to bývá šok, když vidí severočeskou realitu církve.

Když jsem se začínal seznamovat s místními politiky, sociálními pracovníky a samozřejmě s farníky, začínal jsem nějak víc chápat, že toto město je jedno velké sídliště s postupně prohlubujícími se sociálními problémy. Když jsem se o tom tu a tam bavil, tak mi říkali pane farář naše město je moderním městem s autodromem, hipodromem, aquadromem, supermarkety. Nám nic neschází. Postupně jsme s některými lidmi došli k tomu, že město nějakou duši potřebuje a je důležité o ní pečovat.

Při seznamování s dějinami farnosti jsem došel k tomu, že by bylo užitečné nahlédnout do matrik, co prozradí. Mile překvapily. Všiml jsem si vcelku velkého počtu pokřtěných v dospělosti a postupně jsem po nich začal pátrat. Jelikož tehdy nebyl tak rozšířený internet ani facebook bylo hledání vcelku náročné a občas jsem někoho překvapil, když jsem při vhodné příležitosti pozdravil a ptal se, jak se daří na cestě víry. Musel jsem je hledat, protože čtenář tuší, že bylo málo těch, kteří svoji víru rozvíjeli dále ve farní komunitě. Někteří se odstěhovali za prací, někteří se malinko vytratili. A někteří vytrvali a byli ve farnosti vidět, když se něco dělalo.

Při úvahách o možnosti působit navenek se postupně ukázalo, že to nebude jednoduché. Lidé se naučili žít svoji víru spíše skromně a starší generace ještě pamatovala na problémy, které jim dělali představitelé komunistického režimu. Tak se naučili žít, aby neprovokovali.

Náše hledání evangelizačního působení bylo po nějakém čase odměněno iniciativou litoměřického konviktu, který díky vedení a snad zejména díky prefektovi Martinovi Davidkovi (dnes biskupský vikář pro pastoraci litoměřické diecéze) rozjížděl formaci budoucích kněží směrem k evangelizaci a hledal farnost, kde by mohli zkusit evangelizaci. A tak Most se pro ně stal vítanou příležitosti si to vyzkoušet. Zajistili jsme ubytování po rodinách a také na evangelické faře. Farníci byli vtaženi do dění, poprošeni o modlitbu a pomoc a konvikťáci vyrazili do ulic. Bratři z ekumeny to komentovali velmi dobře, že také katolická církev konečně vyrazila evangelizovat. Věřím, že to pro všechny přineslo užitek. Pro bohoslovce rozvoj schopnosti dělit se o svoji víru, pro farníky povzbuzení - zejména krásnou závěrečnou děkovnou bohoslužbou a pro mě mimo jiné překvapení, kolik že tu máme Slováků ve farnosti. Jeden z bohoslovců farníky vyzval, aby se přihlásili ke své národnosti a bylo vidět, jak pestrá je naše farnost a že kdyby farnost tvořili jen mostečtí rodáci, byla by asi hodně malinká. Kolik lidí skrze tuto akci našlo cestu k víře nevím, ale dodnes na ni s některými farníky vzpomíname a také některá přátelství konvikťáků s farníky přetrvala. Ukázalo se, že umíme najít cestu k evangelizaci a také někteří konvikťáci během svého dalšího studia podporovali podobný projekt nazývaný Antiochia, který tvoří prázdninové pobývaní křesťanů v některé obci a tam skrze svoje svědectví víry zvou své bližní na cestu víry.

http://antiochia.cz/o_nas.php