Deník skoro venkovského faráře - díl VII.

25. 7. 2014 22:07
Rubrika: cirkev a koncil

Jak jsem propouštěl pastorační asistentku v Mostě

Na své cestě životem farářským jsem se naučil, že není lehké propouštět někoho, kdo spoléhá na své známosti a protekci a těší se na to, že to doklepe do důchodu v klidu. Dříve se tomu říkalo nepotismus. Příbuzní se slétli na funkcionáře a hledali výhody plynoucí z jeho obročí a tyli a tyli ze společného dobra církevního.

Mnoho se napsalo, jak by měl vypadat dialog kněží a laiků, jejich spolupráce, ale velmi málo se píše jak řešit konfliktní situace a střet různých představ. Snad bratři evangelíci mají větší potřebu spojit pohled víry s realitou vedení sborů. Na fakultě se to neučilo a kněží, které vychoval komunistický seminář už proto neměli pochopení vůbec. Jistý vedoucí pastoračního odboru místo praktické reflexe a formace stále opakoval svoji mantru o Janu Pavlu II a jeho některých myšlenkách pro mládež. Dřívější generace nebyly zvyklé na personalistiku jakékoliv povahy neřku-li na personální strategii tvořením perspektivních pastoračních týmů vycházejích ze společného hledání vize a následně zajištění zdrojů lidských i finančních. Staří kněží, kteří ještě nedávno většinou rozhodovali o řízení diecéze měli spíše zkušenosti z farními hospodyněmi. Zkušenosti se sbírali na kaplanských štacích a po sousedsku a potom na vlastní kůži. Občas se hospodyně zdědila. Občas se našla dobrá duše, která mohla být velkým Božím darem pro farní společenství i pro faráře. Občas to byla pěkná semetrika, která se z nejrůznějších důvodů nevdala a postupně si přetvořila faráře k obrazu svému. Když byl takový pan farář založen spíše duchovně a lehce neprakticky a hospodyně zvládla řídit farnost i farníky, dobře vařit atd tak proč se neobětovat pro tento kompromis a nevyprošovat na modlitbách duchovní dobro farnosti zatímco hospodyně ty nám vládneš a kdo s tebou kamarádí dobře na tom je. A popř. akční hospodyně zvládla posbírat slušné množství drbů. Na jedné faře se třeba kaplani stávali v času sklizně plantážníky od nevidím do nevidim. Na jiných farách hospodyně ztělesňovaly samu Boží spravedlnost a Boží milosrdenství se tiše krčilo v koutě. Málo kde najdete líčení těchto příběhů. Vesele tak může vypadat jedno uleželé dílo, které je věnováno tomu, jak by měla vypadat dobrá hospodyně na faře.

Jak má vypadat pastorační asistentka se tu a tam dočtete. Kde ji najít a jak vychovat toť tajemství převeliké. Snad podobně jako s varhaníky. Také nevíte jak hledat a přesto se objeví nebo zdědí řemeslo varhanické. Jak má pracovat pastorační asistentka většinou stanovi náplň práce. Tedy pokud je sepsaná. V mém vzpomínání zděděná pastorační asistentka měla hlavní úkol zvedat telefon. Tak mi to svěřil předchůdce. Během let této práce se jí podařilo absolvovat dálkové studium teologie a mohla povyrůst ve svém aktivním přístupu. Postupně jsem se dozvěděl, že děti z její hodiny náboženství odvázané nebyly. Kancelář působila dosti zanedbaně. A nějaká aktivita byla rostlinkou vzácnou. Ale jelikož je užitečné respektovat staré farářské pravidlo, které dí, že je dobré během prvního roku nedělat velké změny, tak jsem se spíše díval a postupně zkoušel korigovat styl práce.

Postupně jsem si uvědomil, že patří k vlivnému hnutí fokolare a že se těší přízni řady vlivných duchovních tohoto hnutí včetně toho, který měl na starosti pastorační odbor. A že buď budu okolo ní chodit po špičkách, abych neudělal chybu ve své případné kariéře duchovního a nebo že si začnu budovat tým, se kterým lze rozvíjet pastoraci velkého města, která  není založena na strategii čekání na faře, kdo zazvoní, ale umí být tvořivá a vycházející za lidmi. Jenže co s tím? Nebo spíše kam s ní, abych parafrázoval jednoho klasika. Modlil jsem se, radil jsem se, jak z toho ven. Zhodou okolností onen vedoucí pastoračního odboru přišel na to, že je nějak moc pastoračních asistentů a že se vlastně neví, co dělají. Vizitace se nedělaly ani vikariátní (okresní) ani biskupské a tak informace nebyly téměř žádné kromě agenturních zpráv jedna paní povídala nebo když spolubratr upustil nějaké slůvko o svém týmu. Aby to bylo veselejší moje milá pastorační asistentka, se kterou jsem si nevěděl rady přeochotně pomáhala vedoucím odboru jak vymyslet způsob kontroly práce pastoračních asistentů. Jelikož jsem byl v té době také členem diecézní pastorační rady, mohl jsem si tento paradox náležitě vychutnat a mít materii pro rozlišování neboli hledání Boží vůle - pojem, který dosti dlouho nahrazoval veškeré zásady o řízení. Tím naprosto nechci snížit biblickou výzvu k hledání Boží vůle, jen naznačit, že když některý funkcionář řekl, je to Boží vůle bylo to neprůstřelné a nic se s tím nedalo dělat. A pak ještě jedna neprůstřelná praxe, vždyť ona je věřící, ona to myslí dobře, nemůžeš být na ni přísný.

Hledal jsem příklady dobré praxe, jak se podařilo najít řešení v podobných situacích. Asi uhodnete, že jsem žádné nenašel. Fokolare bylo vlivné hnutí a kdo se těši jeho ochraně a péči nemusel se bát vlka nic. Po mnoha konzultacích jsem dospěl k tomu, že je třeba pořádně sepsat náplň práce a začít objektivně hodnotit výkon. A popř. najít nějaké nové místo, kde by mohla pastorační asistentka najít útočiště. Podařilo se vyjednat místo v diakonii a také se podařilo najít důvody k přesvědčení pastorační asistentky ke změně. V diakonii ji paní vedoucí začala řádně prohánět, ale změna se podařila. Nevím, jak ona osoba vzpomíná na ukončení práce na faře, ale když vzpomenu na hodnocení předchůdce, že dokáže jen zvedat telefony, tak asi udělala v diakonii slušný pokrok ve službě svým bližním a ve své kariéře. Tuším, že mezi její velké přátelé asi patřit nebudu.

 

 

 

 

 

 

Zobrazeno 1675×

Komentáře

Lucie007

Asi mezi její velké přátele opravdu patřit nebudete, ale jsem stejného názoru, že si nemůžeme v církvi nechat všechno líbit.
Čím dál více otvírám oči v tom, že nevěřící lidé mají mnohem lepší charakter než veřící. A musím říct, že mě to docela dost mrzí. Ono se pak nelze divit, že jako katolíci nemáme druhým někdy moc co dát, že jsme spíše pro smích.... a že se jim nedivím, že o katolickou víru nemají zájem.

Kine

Třeba časem bude za tu tměnu ráda. Nikdy nevíme co a jak si Pán použije. A s tím charakterem - těžko soudit. On ten Zlý se musí jinak snažit u lidí, kteří jsou v církvi popř. někde, kde mohou něco velmi dobrého vykonat. Beru to tak, že čím větší potenciál k dobrému, tím větší boj se Zlým, snažícím se tomu zabránit. A taky pro Zlého je lepší "chytit" jednoho "věřícího" než 100 nevěřících právě proto, že to má mnohem větší dopad... a proto je třeba prosit za naše kněze, biskupy, jáhny a ostatní věřící, abychom se navzájem povzbuzovali v boji.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio