Deník skorovenkovského faráře díl VIII. - cesta do Ústí

3. 4. 2015 9:27
Rubrika: cirkev a koncil

Po devíti letech v Mostě a po deklarovaném trendu, že by faráři měli být na místě okolo 7 let jsem si říkal, že se už čas nějak naplnil a že to chce změnu. Doufal jsem, že i v Božím plánu je tato změna. Dnes po pěti letech si říkám, že když nás chce Bůh vychovávat, tak nám občas plní naše přání. A možná že i tento scénař byl v Božím plánu nebo si jej Bůh použil pro své plány.

Díky spolupráci s teplickými saleziány jsem se dostal k učení na vysoké škole v Ústí nad Labem. Nejdříve jsem spolupracovall na akreditaci zajímavého oboru sociálně pedagogická asistence. Připravil jsem předmět charitativni práce a bezdomovectví. Po schválené akreditaci jsem byl pozván k vyučování předmětu, což byla nabídka, která se těžko odmítá. Jelikož jsem odchován jezuity a svého času byla úvaha o tom, že bych působil jako vysokoškolský kaplan viděl jsem, že komunita studentů a profesorů je velkou výzvou pro evengelizaci a dialog i na severu.

Věci dostali postupně spád a já dostal misi kaplana pro vysokoškoláky, kulturu atd. Vše vypadalo dobře, jen to mělo háček. Působení vedle legendy mládežnického zakladatele Přichovic, sekce pro mládež atd Mirka Šimáčka. Kdysi jsme spolupracovali v pastorační radě za biskupa Koukla, zkoušeli rozpohybovat některé projekty jako setkávání varhaníků, pastoračních asistentů, studentů teologie a mladších kněží s tím, abychom společně hledali výhledy diecéze a možnosti personální i finanční jak se přiblížít k solidní odpovědi na tyto výzvy. Já měl úkol také zajímat se o vývoj pastoračních center a aktivit v okolních diecézích a tak se povedlo v rámci přednášek hostů pozvat i Petra Hrušku s jeho hledáním budoucnosti plzeňské diecéze, která je v mnohém podobná litoměřické diecézi.

Proč tolik vzpomínám na minulost? Je to vždy důležité vnímat minulost, abychom se srovnali s přítomností a s nadějí vyhlíželi budoucnost. Působení vedle legendy se nakonec ukázalo velmi složité a hlasy o tom, že to nebude jednoduchá spolupráce se naplnily. Já měl 45 roků a spolubratr farář 60 roků. V tomto věku učit se týmové spolupráci je náročné. I když pár dobrých předopokladů bylo. Bratr farář byl formován hnutím fokoláre, které deklaruje cestu jednoty a měl za sebou zkušenost kněze, který v Přichovicích oslovil mnoho mladých lidí nabídkou zázemí v časech komunistické nevlídnosti. Já měl za sebou jezuitskou etapu, která kladla důraz na individualitu a zároveň na komunitní život. Ale přes všechna možná opatření se nakonec ukázalo, že do představ stárnoucího faráře se vysokoškolská pastorace nevešla a že úprava rolí farář a kaplan pro farnost za role farář a vysokoškolský kaplan s kategoriální pastorací tak nějak nepřinesla očekávané ovoce.

Měl jsem slib pětiletého působení. Učil jsem na pedagogické fakultě, navázal jsem tvořivý dialog s vyučujícími na filosofické fakultě atd. Byla šance zapojit se do zajímavého projektu filosofické fakulty o památkách v regionu, uzavřít dohodu o využití kaple v kampusu univerzity atd. V ledasčem jsem mohl navázat na starší projekt jezuity Václava Umlaufa, který učil filosofii a řadu lidí oslovil. Zdálo se, že tento projekt může přinášet ovoce.

Jak to dopadlo? Spolubratr farář nepřijal tuto výzvu oslovit komunitu, která nepřichází na nedělní bohoslužby a nejsou členy farnosti. Chyběl mu kaplan, který by plnil jeho představy o farní pastoraci a tak situace se vyvíjela až se vyvinula úmrtím faráře na Podbořansku v Kryrech. Prázdná fara a komunita okolo desíti farníků se už smíříla s tím, že tam farář nebude, leda zázrakem a tak se modlila až se vymodlila faráře a já byl převelen do Kryr, asi 90 km od Ústí nad Labem.

Čas v tomto venkovském prostředí nabízel výzvu k dalšímu studiu. Kdybych pocházel ze selského gruntu, mohl bych se vrhnout na opravu fary, kostelů, zhánění finačních prostředků i skrze pěstování včel, hovádek Božích atd. Stodola i nějaké to políčko tu bylo. Sice na začátku téměř prázdná kasa, fara dosti zchátrálá, kostel 7 let zavřen atd. Raději jsem zvolil jinou variantu a přihlásil jsem se k doktorskému studiu s tématem církev v severočeském kraji a začal jsem pátrat v archivech, je-li šance nějak najít kamínky do mozaiky dějin diecéze a připomenout osobnosti, které tu působily. V padesáti usilovat o doktorát už není věcí touhy po titulech, ale spíše motivací k systématické práci a sepsání práce ať již bude prací dizertační nebo se podaří ji vydat. Zatím to vypadá, že zájem o sepsání knihy by byl a snad i jeden nebo dva nakladatelé.

Po čtyřech letech pobytu na venkově a pátrání v archivech si říkám, jak nevyzpytatelné cesty jsou Páně a že výzva vysokoškolské pastorace v našich misijních podmínkách bude vypadat jinak než v Praze, Brně nebo Olomouci. Asi musí uzrát jako řada jiných věcí a že tam, kde lze očekávat mnoho dobra pro Boží království je také řada překážet ať již skrze naši rigiditu nebo člověčinu jiné povahy. A jak to bývá, některé nové věci bývají spojeny s různými oběťmi. Hodně často také vzpomínám na osud reforem trnavského arcibiskupa Roberta Bezáka a dalších osobnosti, které chtěli měnit věci okolo sebe a prostředí bylo až příliš svázáno s minulostí a svými představami o realitě. Ale jelikož cesty Páně jsou nevyzpytatelné a mívají svůj smysl i já doufám, že události mají smysl a že se ukáže dříve než na věčnosti.

 

Sdílet

Komentáře

Antonín Šimek Celibát je asi proti těmhle škatulatům procházka růžovým sadem...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio