Po devíti letech v Mostě a po deklarovaném trendu, že by faráři měli být na místě okolo 7 let jsem si říkal, že se už čas nějak naplnil a že to chce změnu. Doufal jsem, že i v Božím plánu je tato změna. Dnes po pěti letech si říkám, že když nás chce Bůh vychovávat, tak nám občas plní naše přání. A možná že i tento scénař byl v Božím plánu nebo si jej Bůh použil pro své plány.

Díky spolupráci s teplickými saleziány jsem se dostal k učení na vysoké škole v Ústí nad Labem. Nejdříve jsem spolupracovall na akreditaci zajímavého oboru sociálně pedagogická asistence. Připravil jsem předmět charitativni práce a bezdomovectví. Po schválené akreditaci jsem byl pozván k vyučování předmětu, což byla nabídka, která se těžko odmítá. Jelikož jsem odchován jezuity a svého času byla úvaha o tom, že bych působil jako vysokoškolský kaplan viděl jsem, že komunita studentů a profesorů je velkou výzvou pro evengelizaci a dialog i na severu.

Věci dostali postupně spád a já dostal misi kaplana pro vysokoškoláky, kulturu atd. Vše vypadalo dobře, jen to mělo háček. Působení vedle legendy mládežnického zakladatele Přichovic, sekce pro mládež atd Mirka Šimáčka. Kdysi jsme spolupracovali v pastorační radě za biskupa Koukla, zkoušeli rozpohybovat některé projekty jako setkávání varhaníků, pastoračních asistentů, studentů teologie a mladších kněží s tím, abychom společně hledali výhledy diecéze a možnosti personální i finanční jak se přiblížít k solidní odpovědi na tyto výzvy. Já měl úkol také zajímat se o vývoj pastoračních center a aktivit v okolních diecézích a tak se povedlo v rámci přednášek hostů pozvat i Petra Hrušku s jeho hledáním budoucnosti plzeňské diecéze, která je v mnohém podobná litoměřické diecézi.

Proč tolik vzpomínám na minulost? Je to vždy důležité vnímat minulost, abychom se srovnali s přítomností a s nadějí vyhlíželi budoucnost. Působení vedle legendy se nakonec ukázalo velmi složité a hlasy o tom, že to nebude jednoduchá spolupráce se naplnily. Já měl 45 roků a spolubratr farář 60 roků. V tomto věku učit se týmové spolupráci je náročné. I když pár dobrých předopokladů bylo. Bratr farář byl formován hnutím fokoláre, které deklaruje cestu jednoty a měl za sebou zkušenost kněze, který v Přichovicích oslovil mnoho mladých lidí nabídkou zázemí v časech komunistické nevlídnosti. Já měl za sebou jezuitskou etapu, která kladla důraz na individualitu a zároveň na komunitní život. Ale přes všechna možná opatření se nakonec ukázalo, že do představ stárnoucího faráře se vysokoškolská pastorace nevešla a že úprava rolí farář a kaplan pro farnost za role farář a vysokoškolský kaplan s kategoriální pastorací tak nějak nepřinesla očekávané ovoce.

Měl jsem slib pětiletého působení. Učil jsem na pedagogické fakultě, navázal jsem tvořivý dialog s vyučujícími na filosofické fakultě atd. Byla šance zapojit se do zajímavého projektu filosofické fakulty o památkách v regionu, uzavřít dohodu o využití kaple v kampusu univerzity atd. V ledasčem jsem mohl navázat na starší projekt jezuity Václava Umlaufa, který učil filosofii a řadu lidí oslovil. Zdálo se, že tento projekt může přinášet ovoce.

Jak to dopadlo? Spolubratr farář nepřijal tuto výzvu oslovit komunitu, která nepřichází na nedělní bohoslužby a nejsou členy farnosti. Chyběl mu kaplan, který by plnil jeho představy o farní pastoraci a tak situace se vyvíjela až se vyvinula úmrtím faráře na Podbořansku v Kryrech. Prázdná fara a komunita okolo desíti farníků se už smíříla s tím, že tam farář nebude, leda zázrakem a tak se modlila až se vymodlila faráře a já byl převelen do Kryr, asi 90 km od Ústí nad Labem.

Čas v tomto venkovském prostředí nabízel výzvu k dalšímu studiu. Kdybych pocházel ze selského gruntu, mohl bych se vrhnout na opravu fary, kostelů, zhánění finačních prostředků i skrze pěstování včel, hovádek Božích atd. Stodola i nějaké to políčko tu bylo. Sice na začátku téměř prázdná kasa, fara dosti zchátrálá, kostel 7 let zavřen atd. Raději jsem zvolil jinou variantu a přihlásil jsem se k doktorskému studiu s tématem církev v severočeském kraji a začal jsem pátrat v archivech, je-li šance nějak najít kamínky do mozaiky dějin diecéze a připomenout osobnosti, které tu působily. V padesáti usilovat o doktorát už není věcí touhy po titulech, ale spíše motivací k systématické práci a sepsání práce ať již bude prací dizertační nebo se podaří ji vydat. Zatím to vypadá, že zájem o sepsání knihy by byl a snad i jeden nebo dva nakladatelé.

Po čtyřech letech pobytu na venkově a pátrání v archivech si říkám, jak nevyzpytatelné cesty jsou Páně a že výzva vysokoškolské pastorace v našich misijních podmínkách bude vypadat jinak než v Praze, Brně nebo Olomouci. Asi musí uzrát jako řada jiných věcí a že tam, kde lze očekávat mnoho dobra pro Boží království je také řada překážet ať již skrze naši rigiditu nebo člověčinu jiné povahy. A jak to bývá, některé nové věci bývají spojeny s různými oběťmi. Hodně často také vzpomínám na osud reforem trnavského arcibiskupa Roberta Bezáka a dalších osobnosti, které chtěli měnit věci okolo sebe a prostředí bylo až příliš svázáno s minulostí a svými představami o realitě. Ale jelikož cesty Páně jsou nevyzpytatelné a mívají svůj smysl i já doufám, že události mají smysl a že se ukáže dříve než na věčnosti.