Nemlčet a nezesměšňovat, nýbrž prorokovat království pravdy a milosti

26. 11. 2019 10:41
Rubrika: cirkev a koncil

Homilie papeže při mši ze slavnosti Ježíše Krista Krále, Nagasaki

Česká sekce RV

»Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království« (Lk 23,42).

V poslední neděli liturgického roku připojujeme svoje hlasy k hlasu onoho zločince, který byl ukřižován společně s Ježíšem a uznal i nazval Jej králem. Tam, ve chvíli nejméně triumfální a slavné, uprostřed výsměšného a ponižujícího pokřikování, dokázal onen zločinec pozvednout hlas a vyznat svoji víru. Jsou to poslední slova, která Ježíš uslyší, a než se odevzdá Otci, pronese poslední svoje slova: »Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji« (Lk 23,43). Zdá se, že křivolaká minulost zločince nabyla na okamžik nového významu a doprovází zblízka umučení Páně. A právě tímto okamžikem je potvrzen Pánův život, který je vždy a všude nabídkou spásy. Kalvárie - místo zmaru a bezpráví, kde jsou bezmoc a neporozumění provázeny zmatenými a necitelnými řečmi střídavě se posmívajícími smrti nevinného - se díky postoji onoho dobrého zločince mění ve slovo naděje pro celé lidstvo. Zesměšňování nevinného trpícího pokřikem „zachraň sám sebe“ nebude mít poslední slovo. Naopak, vzbudí hlas těch, jejichž srdce se nechá pohnout a zvolí si soucit za pravý způsob utváření dějin.

Dnes tady chceme obnovit svoji víru a svoje nasazení. Dobře známe dějiny svých selhání, hříchů a omezení a jako onen dobrý zločinec nechceme, aby determinovaly nebo definovaly naši přítomnost i budoucnost. Víme, že nezřídka můžeme upadnout do lenosti, která snadno a lhostejně říká „zachraň sám sebe“, a zapomenout na to, co znamená utrpení mnoha nevinných. Tato země zakusila jako žádná jiná pustošivou moc, které je schopen člověk. Chceme proto jako dobrý lotr prožít tento okamžik, abychom pozvedli svoje hlasy a vyznali svoji víru na obranu a ve službě Pána, nevinného trpícího. Chceme doprovázet Jeho umučení, být Mu oporou v Jeho samotě a opuštěnosti a znovu slyšet, že spása je slovo, které Otec nabízí všem: »Dnes budeš se mnou v ráji«.

Spásu a jistotu odvážně svým životem dosvědčili svatý Pavel Miki a jeho druhové i tisíce mučedníků, kteří vám zanechali svůj duchovní odkaz. Chceme jít v jejich stopách, kráčet v jejich šlépějích k odvážnému vyznání, že láska, kterou Kristus prokázal a slavil svojí obětí na kříži, je s to přemoci každý typ nenávisti, sobectví, urážky či výmluvy; je s to přemoci každou pesimistickou netečnost či omamný blahobyt, které nakonec paralyzují  každé dobré jednání i rozhodnutí. Jak připomněl Druhý vatikánský koncil, oddalují se od pravdy ti, kteří vědí, že tady nemáme stálý domov a směřujeme k tomu budoucímu,  ale domnívají se, že proto můžeme opomíjet svoje pozemské povinnosti, a nevšímají si, že právě víra, kterou vyznáváme, nás nabádá, abychom je plnili způsobem, který dosvědčuje a ukazuje šlechetnost povolání, kterého se nám dostalo (srov. Gaudium et spes, 43).

Naše víra je v živém Bohu. Kristus žije a jedná mezi námi, vede nás všechny k plnosti života. Je živý a chce, abychom žili. Kristus je naše naděje (srov. Christus vivit, 1). Denně jej prosíme: přijď tvé království, Pane. A takto chceme, aby se také náš život a naše jednání staly chválou. Naše poslání misionářských učedníků sice spočívá v tom, že jsme svědkové a hlasatelé toho, co přijde, ale nedovoluje nám rezignovat na zlo a špatnosti, nýbrž nutí nás být kvasem Jeho království, kdekoli se ocitneme: v rodině, na pracovišti, ve společnosti; být maličkou průrvou, kterou Duch nadále rozdmýchává naději mezi národy. Nebeské království je náš společný cíl, který není cílem pro zítřek, ale úpěnlivě o něj prosíme a začínáme ho prožívat dnes, obklopeni nezřídka lhostejností, která umlčuje naše nemocné a postižené, staré a opuštěné, uprchlíky a zahraniční dělníky. Ti všichni jsou živou svátostí Krista, našeho krále (srov. Mt 25,31-46), neboť „pokud opravdu stavíme na kontemplaci Krista, budeme ho moci rozeznat především ve tvářích těch, s nimiž se on sám ztotožnil“ (Jan Pavel II., Novo millenio ineunte, 46).

Onoho dne na Kalvárii mnoho hlasů umlklo, mnoho jiných se posmívalo; pouze onen zločinec dokázal hlas pozvednout a bránit nevinného trpícího odvážným vyznáním víry. Je na každém z nás, aby se rozhodnul, zda bude mlčet, zesměšňovat nebo prorokovat. Drazí bratři, Nagasaki ve své duši nese stěží zhojitelnou ránu, znamení nevysvětlitelného utrpení mnoha nevinných, obětí válek včerejška, ale trpících také tou dnešní, rozkouskovanou třetí světovou. Pozvedněme zde svoje hlasy ve společné modlitbě za všechny, kteří na svém těle nesou důsledky tohoto do nebe volajícího hříchu, a za to, aby bylo stále více těch, kteří jsou jako dobrý lotr schopni nemlčet a nezesměšňovat, nýbrž prorokovat svým hlasem království pravdy a spravedlnosti, svatosti a milosti, lásky a pokoje (srov. Římský misál, preface ze slavnosti Krista Krále).

 

Přeložil Milan Glaser

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=30240

Zobrazeno 56×

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio