V těchto napětích se ocitá pastýř, bojující a přimlouvající se spolu se svým lidem a za svůj lid. Věřím proto, že památka prvních misionářů, kteří nás předešli odvahou, radostí a mimořádnou odolností, umožní odhadnout a vyhodnotit naši přítomnost a poslání v nové a mnohem širší perspektivě. Tato památka nás v první řadě osvobozuje od domněnky, že minulé časy byly z hlediska evangelizace příznivější nebo lepší, pomáhá nám, abychom se neutíkali do neplodných koncepcí a diskusí, jimiž se koncentrujeme na sebe a které nás uzavírají do nás samotných, přičemž ochromují jakoukoli aktivitu. „Spíše se učme od svatých, kteří nás předešli a dovedli se vyrovnat s těžkostmi své doby“ (Evangelii gaudium, 263), a odložme všechno, co na nás cestou „ulpělo“ a je našemu putování na obtíž. Jsme si vědomi, že „existují církevní struktury, které mohou dokonce negativně podmiňovat evangelizační dynamičnost; stejně tak dobré struktury jsou užitečné tehdy, když v nich je život, který je oduševňuje, podpírá a je jejich měřítkem. Bez nového života a  autentického evangelního ducha, bez věrnosti církve vlastnímu povolání se jakákoli nová struktura brzy zkazí“ (srov. tamt. 26) a může našemu srdci ztížit plnění důležitého úkolu služebné a přímluvné modlitby. To nám někdy může pomoci, abychom zaujali postoj k nerozvážnému nadšení některých metod, které sice mají zdánlivý úspěch, leč krátkou životnost.

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=30234