Co mě potkává, vychází ze mě - Zlo v člověku můžeme chápat jako vitalitu, která si říká o transformaci.

24. 12. 2019 10:48
Rubrika: cirkev a koncil

Naše stíny a temnoty jsou často nejryzejším zdrojem poznání o nás samých. Ne proto, že by ukazovaly něco, za co bychom se měli soudit, ale proto, že nám umožňují – v dobrém i ve zlém – vidět náš potenciál.

Čtenářka Petra se pod článkem Pravdivé paradoxy ptá, jak rozlišit projekci a varování: Jak rozpoznat v emoční reakci na chování druhých lidí (především lidí s poruchou osobnosti či tzv. annoying person), jestli jde o projekci, nebo jestli emoce pravdivě upozorňují na manipulaci, překračování hranic či na potenciální ohrožení s výzvou braň se, nebo uteč?

Odpověď na takovou otázku nemůže být jednoduchá už jenom proto, že v ní samotné je obsaženo několik fenoménů zasluhujících hlubší zamyšlení:

  • Co přesně je projekce a je v protikladu k „pravdivému“ upozornění emocí na ohrožení?
  • A co to vlastně to pravdivé upozornění je a jak se pozná?
  • Co to znamená, když námi někdo manipuluje nebo překračuje naše hranice?

Projekce ze své přirozenosti bývá zavádějící, ale i navádějící

Projekce je psychologický termín, který popisuje proces, kdy nějaký náš vlastní vnitřní obsah, pro nás často nepříjemný a neviditelný, připisujeme někomu jinému. Vzdáváme se tak jeho vlastnictví – v podstatě proto, abychom se ohledně sebe cítili lépe. V duchu lidového „podle sebe soudím tebe“ pak výklad skutečnosti zabarvuji něčím svým, aniž bych to přiznával.

Tak rozumím i použití tohoto termínu ve zmiňovaném dotazu: cítím-li se někým manipulován, říká to něco o mně, o něčem, co na sobě sám nevidím, a připisuji tak tomu člověku zlý úmysl, který tam není? Anebo je to realita a ten člověk doopravdy překračuje, obchází nebo jinak nerespektuje mé hranice? A jak poznat rozdíl?

Jako každý psychologický termín i termín projekce lze chápat zjednodušeně a redukovat jím zkušenost, kterou prožíváme. Tomu bych se rád vyhnul, protože co je vlastně v jeho pozadí? Nic menšího než celý náš život a to, jak mu rozumíme.

Názorným příkladem projekce bývají různé projevy nesnášenlivosti, které směřují různými směry – třeba vůči Romům, cizincům, ženám. Jak znám čtenáře Psychologie.cz, počítám, že na tomto se shodneme. V čem patrně vyvolám trochu emocí, je moje potřeba upozornit, že stejný proces probíhá i vůči např. fašistům (zejména v některých organizacích, u nichž je to vlastně cíl), politikům a jejich voličům (zejména v našich oblíbených politických stranách vůči těm ostatním), vrahům… Jádro je totiž stejné. Cílem naší nesnášenlivosti bývá určitá skupina lidí, jejichž individualitu ignoruji.

Vidím tedy skupinu lidí, kterým připisuji určité vlastnosti, a proto cítím jako v pořádku, že si nezaslouží můj respekt, dokonce si zaslouží násilí či utrpení. Na místě člověka už nevidíme člověka. Vidíme z něj jen jakýsi stín, který nás dráždí – možná právě proto, že říká něco o nás samotných.

 

Stíny jsou ničivé, pokud si je nepřivlastníme

Je to právě ten stín, náš vlastní, o kterém tolik mluvil Carl Gustav Jung. Stín, na který se díváme často jako na něco primárně temného, a proto se vzdáváme jeho vlastnictví, anebo se pro jeho temnost soudíme. Obojí je vlastní projekci (v prvním případě přímo, v druhém případě nepřímo, protože druhé soudíme proto, abychom se vyhnuli soudu vlastnímu). Obojí je ničivé.

Naděje spočívá v tom, že odmítneme prvotní jednoduchou odpověď, kterou nám při pohledu na temnotu předestře projekce, ale svůj pohled neodvrátíme. Je tam totiž něco našeho, co potřebujeme vidět.

Terapeut Sheldon B. Kopp v knížce If You Meet Buddha on the Road, Kill Him popisuje zlo v člověku jako vitalitu, která si říká o transformaci. Když se tato transformace povede, můžeme žít plněji a svobodněji, protože i náš vnitřní hajzl jsme my.

Představuji si to jako v románu Krakatit Karla Čapka. V jeho závěru jede inženýr Prokop, strůjce trhaviny, na povozu se starcem, který se diví, nač takový výbuch. Proč Prokop nehledá možnost, jak svoji sloučeninu využít jinak – „aby to svítilo a hřálo?“ Prokop pak říká: „Počkejte, já nevím – to by se muselo zkusit… z jiného konce.“

 

Pravdivost k sobě samým

Vrátím se k dotazu čtenářky, kde se zmiňuje pravdivost (respektive nepravdivost), s jakou emoce na něco upozorňují. Dávají-li nám emoce v určitý moment určitý signál, jak poznat, zda nás upozorňují „pravdivě“? Tady mi přijde důležité říct, že pravdivost možná není tolik záležitost emocí, jako spíš postojů „za“ nimi.

Pokud jsem přesvědčený, že libovolná skupina lidí si něco (dobro nebo násilí) zaslouží, je jádrem tohoto přesvědčení můj postoj. Postoje jsou v samotných základech příběhu, v jehož rámci rozumím svému životu a světu vůbec. Můj aktuální pocit bývá potom většinou v souladu s tímto porozuměním, s těmito postoji – a vlastně potom vždy upozorňuje pravdivě. Často je to totiž postoj, co bývá založeno na nepravdě, přesněji řečeno na nepravdivosti.

Právě pravdivost k sobě se mi jeví jako kritérium, podle kterého rozpoznám, co chování druhého znamená. Abychom k sobě samým byli pravdiví, musíme umět vystoupit z něčeho, co by se dalo nazvat jako psychologické pohodlí – tedy přesvědčení, že já jsem ve svém životním příběhu ten dobrý a zlí jsou ti druzí.

Takové pohodlí znemožňuje převzít zodpovědnost za sebe. Protože pokud se například vnímám jako prostě příliš hodný a upřímný člověk, čehož ostatní využívají, a proto jsem v životě nešťastný, vzdávám se svého podílu a tím i možnosti na svém osudu něco měnit. (Tím nechci říct, že zodpovědnost člověka je bezbřehá, nebo že to je vždy vůbec koncept, který je v dané situaci užitečný. Někdy na něco prostě nemáme a to poslední, co potřebujeme, je se za to vinit.)

 

Když nám někdo přelézá plot

Naše hranice vytyčují naše bezpečí. Máme právo mít prostor, kam pustíme jenom toho, koho chceme a kdy chceme. A naše pocity jsou právě prostředek, který nám říká, jestli v tomto směru nepřichází ohrožení.

Každý z nás má navíc nejenom individuální hranice, ale také hranice „kmenové“. Tyto širší hranice určují, koho považujeme ještě za „svého“ a koho už ne. Patří do mého kmene dělníci? Imigranti? Feťáci? Pravděpodobně budou tyto širší hranice úzce souviset i s těmi užšími a je důležité si je uvědomovat a v průběhu života revidovat.

Píši o tom i proto, že právě vůči skupinám lidí mimo „můj kmen“ budeme projekci používat nejčastěji. I tady hraje roli psychologické pohodlí a potřeba si svět zjednodušit, ať je pro nás srozumitelnější a pocitově stabilnější. Daní ale pak přinejmenším bývá, že náš vnitřní svět je pak chudší a pohled na svět zkreslený. Následky ale mohou být i mnohem horší, protože dehumanizace lidí jde s páchaným zlem ruku v ruce.

Podívat se na sebe pravdivě často znamená uvidět se jinak, než jak se mi hodí vzhledem k mému sebeobrazu. Uvidět v sobě něco, co vidět nechci. Právě ustát takové pohledy ale znamená pravdivě se poznat, bez iluzí a pozlátek, a získat nad sebou kontrolu. Protože čím více popíráme své ničivé stránky, tím jsme ničivější – a zaťatí v přesvědčení, že jsme ti dobří, jsme nejvíce v moci svých stínů. Uvědomovat si je a integrovat do své osobnosti je způsob, jak je jejich moci zbavit.

 

Aby to svítilo a aby to hřálo

Když dopisuji tento článek, uvědomuji si, že je odpovědí na dotaz čtenářky jenom omezeně – už jenom proto, že mám představu, že za tímto dotazem existují osobní zkušenosti a osobní příběh, které neznám. Zároveň si uvědomuji, že jako každé obecnější zamyšlení i toto určitě míjí individuální osobní příběhy.

Přesto bych si na základě dotazu dovolil dát ani ne tolik odpověď jako radu, přesněji rady dvě:

 

  1. Momentální tady a teď signál, jestli chování druhého člověka interpretuji správně tak či onak, poznám podle mého jenom tehdy, pokud mám v sobě zažité, jaké to je, když jsem k sobě neupřímný. Takový signál může být nejasný pocit v těle, kontrolka někde vzadu – cokoliv, co mi v tom může pomoci.
  2. Dlouhodobě se věnujme kultivaci své pravdivosti. Schopnosti stát rovně, nebát se prozkoumávat své slepé body. S vědomím, že to vůbec není snadné – ani nejvyšší představitelé našeho státu to často neumějí a interpretují si svět zásadně tak, aby z toho oni sami vyšli dobře.

 

Pokud to budeme dělat, je pravděpodobné, že situace správně rozpoznáme. Píši pravděpodobné, protože zdaleka ne jisté – přece jenom každá interakce obsahuje prostor mezi dvěma lidmi a moje sebelepší vyhodnocení situace (a sebe v ní) není nikdy vyčerpávající.

K plnému porozumění dojde jen tehdy, pokud dosáhneme dialogu o tom, co to mezi námi vlastně zrovna probíhá. Je to dialog přiléhavý spíše do terapeutické místnosti, ale určitě ne nutně – v blízkých vztazích je určitě možný a potřebný a není jiný způsob, jak se vyhnout domněnkám, než si je ověřit.

Na závěr mám ještě potřebu na obranu obranám dodat: nedívejme se prosím na projekci jako na něco z podstaty špatného. Je obranou před složitým světem, před ztrátou iluzí o sobě, před převzetím zodpovědnosti za svoje prožívání.

Jako každá obrana mívá svůj dobrý důvod (anebo pevné místo v rodině nebo společnosti) a umím si představit situaci, kdy člověka zachrání. A jako každá obrana potřebuje porozumění, nikoliv odsouzení. Protože cílem není ji prolomit, ale získat ve svém životě naději, že už není potřeba.

Dejme na závěr ještě jednou slovo Karlu Čapkovi: Míjela alej bříz a jeřabin, chalupy přikryté duchnou mlhy, kraj spící a pokojný. „Dědečku,“ vydralo se z Prokopa, „proč se mi to vše stalo?“ „Cože?“ „Proč mne potkalo tolik věcí?“ Starý přemýšlel. „To se jen zdá,“ povídal konečně. „Co člověka potkává, vychází z něho. To se jen tak z tebe odmotává jako z klubka.“

Přidat k oblíbeným a doporučit

Námět na článek 

 

Matěj Grunt

Psychoterapeut

www.terapeutibrno.cz

https://psychologie.cz/co-me-potkava-vychazi-ze-me/?fbclid=IwAR2bHvKiZS8NF_-gn8HF6dtxr3rOuglo76697x_9Jrqcid21h8ntddS375s

Zobrazeno 39×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz