Nevnímám své hranice - Naučte se reagovat včas, když druzí dělají něco na váš úkor.

23. 12. 2019 17:48
Rubrika: cirkev a koncil

Abychom se mohli ohradit proti překračování našich hranic, musíme nejprve rozpoznat, že k takovému překročení došlo. A abychom se mohli ohradit hned v dané situaci, měli bychom to rozeznat rychle. Jak poznáme, že jsme někam tlačeni nebo manipulováni, aniž bychom to museli zdlouhavě analyzovat a vyhodnocovat?

Jak správně poznat, kdy a kde bych měla stanovit druhým hranice, ptá se pod článkem Zdravé zvládnutí stresu čtenářka Marie. Necítím to a opakovaně nerozpoznávám, že druzí moje hranice (tam, kde by měly být) překračují. Mám na to selektivní slepotu zřejmě vlivem výchovy rodičů – nerozpoznávám zejména manipulaci. Kurzy asertivity mi pomohly jako vodítko, jak hranice stanovovat, ale mým problémem je, že si neuvědomuji, že druhý moje hranice překračuje. Literatury mám načteno dost, snažím se ji aplikovat, podstoupila jsem i úspěšnou psychoterapii, ale kde se jiní už dávno ozvou, tam já vůbec nerozpoznám, že je něco špatně a že druhý dělá něco na můj úkor.

Co obecně bývá prvním signálem, že něco není v pořádku? Jsou to pocity. A když mluvím o pocitech, nemluvím o nějakém abstraktním dojmu ze situace, mám na mysli fyzické pocity – tělesnou reakci, kterou naše tělo na situaci odpovídá. Například svaly a obličej se napnou, cítíme tlak v oblasti hrudi a celkově se necítíme dobře.

Tyto fyzické projevy jsou prvními signály, že se kolem nás nebo s námi děje něco, co není úplně v pořádku. No a pokud si dokážeme těchto signálů včas všimnout a rozpoznat, čeho se týkají, dokážeme na jejich základě i rychle a bezprostředně jednat a vymezit se – tedy za předpokladu, že tento systém rychlého varování pracuje správně.

Nastavit varovný systém

Je totiž možné, že se vlivem dlouhodobého potlačování našich práv a potřeb naše hranice a tím i jejich ochranné mechanismy nastavily nestandardně. V takových případech není reakce na neadekvátní jednání druhých jen potlačená, je posunutá.

Pokud varovný systém nereaguje, jak má, je potřeba jej obejít a systém znovu „zkalibrovat“. Musíte si vymezit nové hranice ne na základě pocitů, ale zásad – tedy jako sérii pravidel. Příkladem takového pravidla může být třeba pokud na mě někdo křičí, není to v pořádku a já mám právo se ozvat.

Znamená to ptát se druhých, co považují za adekvátní, a co ne, co by si nechali líbit, a co už je přes čáru, a na základě toho si vytvořit takovou osobní listinu práv a svobod.

Tento soubor pravidel funguje jako pomyslná dlaha. Poskytne podporu vaší sebeúctě a díky tomu i váš systém rychlého varování tento standard brzy poté přejme a sladí se s ním. I když „brzy“ je v tomto ohledu relativní pojem, může to trvat i rok nebo dva.

Kontakt s vlastním prožíváním

Předpokládejme ale, že vaše hranice nejsou posunuté, jen vaši všímavost k vlastnímu prožívání něco sabotuje. Častým důvodem, proč si reakce těla na situaci nevšimneme, je zahlcenost. Každá naše interakce s druhým člověkem má totiž hned několik rovin a pobrat je všechny je nesmírně náročné. Za zmínku stojí minimálně dvě hlavní: obsahová a vztahová rovina komunikace.

  • Obsahová rovina komunikace se týká informací, které si mezi sebou vyměňujeme.
  • Vztahová rovina komunikace je o tom, co se mezi námi během té výměny děje. Jak na sebe vzájemně působíme.

Člověk se snadno zamotá v tom, o čem se mluví. Obecně máme sklon věnovat víc pozornosti obsahu než tomu, co se v tu chvíli mezi námi a druhými odehrává vztahově. A tak se snadno necháme obsahem komunikace odvést od toho podstatného, co se v dané chvíli děje.

Tuto lidskou vlastnost rádi využívají manipulátoři. Je to starý iluzionistický princip, základ veškerých iluzí – přimět vás zaměřit pozornost jinam než tam, kde se odehrává to podstatné. Říká se tomu odvedení pozornosti.

Ať už je vaše pozornost odváděna záměrně, nebo je prostě jen zahlcena, má to stejný efekt. Něco podstatného se odehrává mimo vaši pozornost a vy jste vůči tomu v danou chvíli bezbranná. Když o tom nevíte, tak na to pak nemůžete reagovat. Naštěstí i v tomto ohledu se dá mysl trénovat.

Jak zahlcení vzdorovat? Já k tomu používám jednoduchou fintu – „vypínám zvuk“. Podívám se na to, co se kolem mě děje, jako by to byl film se ztlumeným zvukem.

Schválně si někdy zkuste pustit kus filmu, který jste nikdy neviděli, bez zvuku. Nejspíš si nedomyslíte, o čem se protagonisté na plátně mezi sebou baví. Na druhou stranu to, jaké jsou mezi postavami vztahy, co se mezi nimi mezilidsky odehrává, bude pro vás najednou daleko jasnější. Stejně tak se projasní i většina nepřehledných situací, když si na chvíli dovolíte odhlédnout od toho, o čem se mluví.

Všimnout si reakce vašeho těla nebude ani pak úplně jednoduché. Bylo by to snazší, kdyby se jednalo o silné pocity. Pokud ve vás ale nějaká situace vyvolává nepříjemný tlak a napětí, málokdy je to pocit drtivého tlaku, který vás hrozí roztrhat, nebo neúnosného napětí. Jedná se jen o jemné odstíny těchto pocitů, nic křiklavého.

Co se to vlastně děje?

Dalším úskalím práce s pocity je správné rozpoznání, čeho se pocity týkají. Tady většina lidí dělá chybu: příliš rychle přejdou od pozorování toho, co se v nich děje, k přemýšlení o důvodech a důsledcích toho všeho.

I tady mám k dispozici jednoduchou metodu, jak svoji schopnost porozumění vlastním pocitům rozvíjet a kultivovat a jak zároveň zvyšovat svoji všímavost k tělesnému prožívání. Jsou to čtyři jednoduché otázky.

Není těžké si je zodpovědět, těžké je natlouct si je do hlavy. Je potřeba si tyto otázky zodpovědět opravdu mnohokrát (já jsem si je v době tréninku poctivě zodpovídal i šestkrát denně po dobu cca dvou měsíců), ale stojí to za to. Bez přehánění můžu říct, že mi to změnilo život. Jakmile se vám tyto otázky dostanou do krve a začnou vás napadat mimoděk, bude pro vás daleko snazší uhlídat si své hranice.

1. „Co se kolem mě a ve mně děje?“

Tato otázka člověka pomůže vytrhnout ze zahlcení, probrat se a upřít pozornost k vlastnímu prožívání.

2. „Co v dané chvíli fyzicky prožívám?“

Jde o to podívat se opravdu do těla a zaznamenat, jak mé tělo v danou chvíli reaguje na prostředí.

  • Cítím se uvolněně? Napjatě? Spokojeně?
  • Je někde v mém těle nějaké výrazné ohnisko? Třeba pocit tíže v žaludku, tlak ve spáncích a podobně?
  • Jaké emoce se ve mně takto manifestují? Jsem naštvaný? Nebo smutný? Cítím lítost? Křivdu?

3. „Co by to chtělo?“

Co potřebujete právě teď? Co by vám pomohlo změnit prožívání k lepšímu?

4. „Co teď udělám?“

Najít odpověď pro vás díky znalosti asertivních technik už asi nebude nic obtížného.

Pevně věřím, že když se naučíte lépe vnímat své prožívání a své potřeby a také občas „vypnout“ obsahovou rovinu komunikace a zaměřit se na rovinu vztahovou, že se v sobě i v mezilidských situacích vyznáte lépe a nastavíte si hranice tak, aby vám v nich bylo dobře.

Přidat k oblíbeným a doporučit

Námět na článek 

 

Michal Mynář

Psychoterapeut

www.psychoterapie-brno.cz

 

https://psychologie.cz/nevnimam-sve-hranice/?fbclid=IwAR2z3T0ztUICVQOtzkzp7XmkiigOgoQU2CcW_FgiI52eCGIz2ih1G4dCYWY

Zobrazeno 126×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz