Sklonit se a vyslechnout obyčejné lidi. Rozhovor s bratrem Antonínem

18. 12. 2019 20:42
Rubrika: cirkev a koncil

Publikujeme rozhovor s bratrem Antonínem Kejdanou, který vyšel v časopise Universum 3/2019. Publikováno s laskavým svolením.

Co je pro vás svatost, zeptal jsem se sedmaosmdesátiletého františkána Antonína Kejdany a on mi odpověděl: „Svatý je jen Bůh, nás jen občas prozáří jeho paprsky.“

Říká se o vás, že rád vyprávíte anekdoty, je to tak? Řeknete mi nějakou vaši oblíbenou?

O františkánech je tolik různých vtipů a ještě více jich je o jezuitech. Jen mne teď zrovna žádný nenapadá. Mám rád situační humor. Jak říkali už staří latiníci: Ridentem dicere verum – quid vetat, tedy co brání (člověku) říkat pravdu (jakoby) žertem?

A máte rád vtipy o papeži Františkovi, jezuitovi, který má blízko k františkánům?

No samozřejmě, ale nechtějte po mně, abych takhle narychlo nějaký ocitoval, anekdoty jsou vtipné jen v určitém kontextu, nechtěl bych někoho urazit.

Stejně je ale zajímavé, že papež – jezuita – přijal jméno po svatém Františkovi. Myslel jsem nejdřív, že měl na mysli Františka Xaverského, ale kdepak – přijal jméno po našem Františkovi z Assisi. Připomněl mi tím slova jednoho jezuity, který prohlásil, že pokud vznikne nějaké nové řeholní společenství, bude mít rysy františkánského řádu…

Jaká byla vaše cesta mezi františkány? Je pravda, že jste chtěl být knězem už jako kluk, ale do semináře jste nevstoupil?

Chtěl jsem být knězem od čtvrté třídy. Jenže v době, kdy jsem odmaturoval, vznikal komunisty zřízený seminář, dokonce byl organizován oficiální nábor pro zájemce, ale kněží, jimž jsme důvěřovali, nás od vstupu do „komunistického“ semináře zrazovali.

Po maturitě jsem tak nejdřív zamířil do fabriky a pak mne povolali na vojnu k PTP.  Po ní jsem nastoupil do jiné fabriky. Tentokrát jsem pracoval u horizontální vrtačky, to mi moc nešlo, tak jsem se vrátil k té původní firmě Vodní stavby, budovali jsme třeba ochrannou hráz penicilinky v Roztokách u Prahy – dokonce jsem jednu dobu bydlel a pracoval jako plavčík na lodi naší stavební firmy. Byl to elevátor vytěženého písku ze dna Vltavy.

Proto jste si tu práci vybral?

Vůbec ne, spíš mně bylo milé, že v té firmě pracovala řada františkánů a jiných řeholníků. Na loď mne určilo vedení stavby.

S františkány jste se tedy seznámil ve fabrice?

Kdepak, už z dětství jsem znal sestry urbanky. Mimo jiné u nás vedly školku, tehdy to bylo něco mimořádného. Bratr jedné z nich byl výrazný františkán otec Titus. Patřil ke skupině františkánů, kteří hned po válce vyjeli na studia do Belgie. V roce 1948 se vrátili, přestože byli varováni, že je čekají perzekuce – byli přesvědčeni, že jejich místo je v Čechách. Mezi nimi byli Aleš, Norbert, Bernard, Titus, Řehoř a další. Po návratu skončili u PTP. Některé z nich pak zavřeli a jiní museli do fabrik. Tak jsem v Roztokách potkal bratry Aleše, Benedikta a Salese. Po mně přišel i Tomáš, můj bratranec.  

Takže jste byl prvním českým plavčíkem, který se stal františkánem?

To nevím, ale byli jsme s Tomášem první novicové poté, co komunisté zavřeli kláštery. Bylo to v roce 1957, v kostelíku na Levém Hradci. Tomáš spíše vnitřně mířil do diecézního kněžstva, mne lákala františkánská jednoduchost a také určitá opora komunity, řád ve společenství bratří. A navíc jsme měli v řádu možnost studovat teologii. Deset let jsme po večerech studovali…  Samozřejmě tajně, aspoň jsme si to naivně mysleli. Později jsme přešli do Vodohospodářské správy, pro kterou jsme stavěli čističku odpadních vod. Práce tady byla lehčí, přes den zbylo i trochu času na učení a při noční směně se dalo zdřímnout. Máte inteligentní práci, chválil náš přestup páter Aleš.

Plnili jste plán?

Plnili. Bez problémů. Ve firmě Vodní stavby pracovalo hodně kněží a řeholníků, františkánů, salesiánů, benediktinů, redemptoristů a ti všichni byli zvyklí na určitý řád.

Horší bylo, že tam byla i vysoká koncentrace konfidentů StB, kteří na ně donášeli. Bydleli na ubikaci spolu s ostatními dělníky, kde bylo všechno slyšet. My mladí jsme byli i hodně naivní. Mysleli jsme si, že jsme nenápadní, ale StB jen čekala na vhodnou chvíli. Jednoho dne za námi s Tomášem přišli přímo do čističky. Nemohli jsme ji opustit oba, tak jsme si mohli hodit korunou, kdo půjde první. Los padl na mne. Odvezli mne do vyhlášené Kachlíkárny v Praze na Letné. Po výslechu nás ještě čekala domovní prohlídka. Vypadalo to, že tím vše skončí, ale po čtrnácti dnech za mnou přijeli k rodičům a skončil jsem ve vězení v Hradci Králové. Zapojili mne do údajného františkánského komplotu v hradeckém kraji v čele s naším provinciálem Metodějem Řezníčkem. Další zatčení byli Titus, Kosmas, Bedřich Aleš a Kajetán. V Hradci jsme byli čtyři měsíce vyslýcháni. Pak nás přivezli na Pankrác.

Jak dopadl soud?

Dostal jsem za obzvláště závažnou protistátní činnost, zprvu za velezradu a posléze „jen“ za podvracení republiky, tři roky – jako nejmladší a svedený. Odvolali jsme se a některým z nás, včetně mne, trest snížili o rok. Ostatní vyfasovali čtyři až šest a půl roku.

Jak dopadl bratr Tomáš?

Toho nechali venku jako „volavku“. Oni to tak dělali, aby mohli sledovat případné další kontakty…

Pak nás odvezli spolu s dalšími odsouzenými do Ruzyně. Tam jsme pobyli asi týden. Před odjezdem jsme se oblékli do svých civilních šatů a autobusem označeným jako zájezd za doprovodu dvou policistů se samopaly a dvou vlčáků jsme vyjeli z Prahy neznámo kam. Po hodině se před námi otevřela vrata jedné z největších věznic v zemi. Autobus zastavil na nádvoří valdické věznice přímo před kostelem bývalého kartuziánského kláštera.

Ubytování bylo hrozné. V sále, v bývalém klášterním refektáři, bylo nastěhováno sto muklů. Mezi trojpalandami byly uličky tak úzké, že tudy prošel jen jeden člověk. Tři dřevěné džbery – záchody, byly umístěné přímo v hale. Tomuto místu se mezi vězni říkalo Vatikán. Byly v něm soustředěny duchovní osoby, aby nekazily svými životními názory ostatní.

Jak na vás mladého působili věznění kněží, kteří zde pobývali třeba už deset let?

Sami o padesátých letech hovořili málo. Ty kruté ponižující výslechy… někteří se z nich dokonce zbláznili jako doktor Antonín Mandl a náš bratr Inocenc Kubíček. Ve Vatikánu jsem je však nalezl vyrovnané, některé i překypující energií, jako třeba Jana Bártu nebo Josefa Zvěřinu. Hodně jsem o nich slyšel a bylo mně dopřáno setkat se s nimi v tomto prostředí. Byla tam vzácná společnost. Blíže jsem ovšem poznal jen některé. Tři měsíce byla krátká doba. Vždyť někteří, jako Jan Evangelista Urban nebo bratr Kosmas, byli na samotce.

Pater Bárta byl i tam nepřehlédnutelný?

Ano, i tam se projevil jeho organizační talent. Vytvořil z brusičů skla solidární skupinu, aby pokud možno i ti méně obratní díky větší hbitosti druhých splnili plán. Mne do toho svého kombajnu, jak říkal, zařadil také, jako nováček jsem neměl stanovenou normu a mohl jsem přispět druhým.

Brzy potom 9. května přišla amnestie, která se ovšem týkala jen některých vězňů.

Amnestie se týkala politických vězňů. Mezi ty jsme byli zařazeni i my, duchovní. Asi tři stovky vězňů tehdy pustili, ale zdaleka ne všechny politické a duchovní. Na ty, kdo byli odsouzeni za organizování aktivit, jako třeba náš provinciál, nebo kteří nejevili známky polepšení, jako P. Bárta, se amnestie nevztahovala. Při odchodu jsem viděl, jak Baptistu Bártu zrovna vyvádějí z korekce. Někdo ho udal, že si dovolil během nástupu polohlasně komentovat projev velitele věznice.

A vás vězení napravilo ?

Málo (smích), asi rok po propuštění jsem skládal slavné řeholní sliby.

Nastoupil jsem k téže firmě, kde jsem pracoval předtím, ale už jsem nesměl dělat v čistírně, prý že bych si třeba mohl pořídit nelegální vysílačku a v noci konspirovat, a tak mne přidělili do skupiny, která kopala domovní kanalizační přípojky. Nevadilo mi to, i když napojování svodů a septiků se občas neobešlo bez „nehod“, kdy nám přes všechna opatření občas přistál za krkem obsah toalet. (smích) Čistili jsme také uliční kanalizace.  Po několika měsících mne pak vzali do čistírny zpět. Potřebovali někoho, kdo měl odborné zkoušky pro obsluhu plynového hospodářství, a ty jsem si mezitím stihl udělat.

Pak přišel osmašedesátý a vy jste byl u založení první františkánské komunity.

Iniciátorem vzniku komunity byl opět pater Bárta. Dali jsme ve firmě výpověď a přestěhovali se do Vrchlabí v Krkonoších. Celkem pět nás bydlelo společně a sloužili jsme ve farnosti Vrchlabí a v okolí, mimo jiné ve Špindlerově Mlýně, Dolní Branné a v dalších obcích.

Byl ten přechod z role „dělnického kněze“ do role kněze ve farnosti náročný?

Bylo to – s trochou nadsázky – těžší než v kriminále. Když jsem poprvé slavně veřejně sloužil mši svatou, třásla se mi kolena, ještě že kázal Baptista Bárta. Nebyl jsem zvyklý vystupovat na veřejnosti. Nevěděl jsem, jak učit náboženství, jak vést farní administrativu… To všechno se učilo v semináři, ale my jsme se to učili za pochodu.

Kdo vás vlastně vysvětil na kněze?

Studium jsme dokončovali ještě v šedesátých letech. Na dogmatiku a filosofii jsme docházeli za bratrem Salesem. Baptista Bárta, když se vrátil z vězení, přednášel pastorální a morální teologii i církevní právo. Bárta byl mimořádně schopný, do všeho se pouštěl s odvahou, nic ho nemohlo odradit. Svým způsobem byl geniální, ale nebylo snadné s ním držet krok. Práce ve fabrice byly lehy proti dobám, kdy jsme s ním spolupracovali v devětašedesátém ve Vrchlabí.

Nicméně abych se dostal k tomu svěcení. V roce 1968 Baptista Bárta chtěl, abychom už dostudovali, byli vysvěceni a pomohli mu vytvořit pastorační tým. Domluvil se se svým bývalým spoluvězněm Felixem Davídkem, tajným biskupem, a v létě 1968 jsme jeli za ním pozdě večer do Brna. Tam, v jednom soukromém bytě, nám třem adeptům kněžství, každému zvlášť, biskup Davídek udělil kněžské svěcení. Nedostali jsme žádný dokument, tak to tehdy bylo zvykem z bezpečnostních důvodů. Podobně neměli žádný „papír“ P. Jan Rybář ani P. MUDr. Kubíček. Až později jsme dostali potvrzení od biskupa Pobožného z Rožňavy. Bylo v něm latinsky řečeno, že otec biskup svědčí, že Pavel Kejdana je kněz. Biskup Pobožný byl poslední, kdo v té době mohl podobné prohlášení vydat, a díky němu jsme mohli oficiálně působit ve farnosti. Kapitulnímu vikáři to stačilo. Církevní tajemníci to ani přesně nevěděli. Víc jim vadily jiné věci.

Například?

Třeba že jsem se ozval na kněžském dnu k petici pana Navrátila. Dva kněží tam měli takové servilní projevy, naštvalo mne to a zastal jsem se petice i jejího autora a za týden jsem byl vyrozuměn, že už nemám státní souhlas k duchovenské činnosti. 

Co to pro vás znamenalo?

Musel jsem absolvovat návštěvy u krajských církevních tajemníků. Farnost totiž byla na rozhraní dvou krajů – Severočeského a Východočeského, což byla i trochu výhoda. Různě jsem vypomáhal a zastupoval a docela mi to procházelo. V osmaosmdesátém jsem si už dovolil tajemníkovi, když na mne řval, co si to dovoluju, přímo položit otázku, zda on stojí na správné straně. Vždyť v okolních komunistických zemích se už mění režim a k nám jiný vítr také přijde! Poté už změnil tón řeči.

Ten tzv. souhlas jste také ztratil, protože jste se na veřejnosti objevil ve františkánské kutně.

Ano i kvůli tomu… To bylo tak, ve Vysokém nad Jizerou se každoročně konaly přehlídky ochotnických divadel, bývalo zvykem, že když soubor odjížděl domů, loučil se s obcí tak, že ji objel kolem kostela autobusem. A jednou tam viděli mnicha v hábitu, který jim kynul na pozdrav, ten kostel objeli asi osmkrát. Nemohli přijít na to, zda je ten mnich opravdový nebo patří do nějakého vystoupení. (smích)

Stálo vám to za to provokovat komunistický režim?

Já jsem chodil v hábitu jen z fary do kostela, občas jsem zastupoval bez církevního souhlasu… Co mi mohli udělat? Vyhrožovali mi, překládali z jedné horské obce do druhé. Na konci osmdesátých let mě takhle chytil církevní tajemník v Mníšku u Liberce. Bydlel hned u kostela a viděl mne, jak jdu z kostela. Skončilo to domluvou, že „ty papíry“ musíme dát do pořádku…

Trochu jsem je provokoval, to je pravda, myslím, že bylo potřeba ten křivý režim aspoň trochu znejisťovat. Už se kvůli tomu neodvážili člověka zavřít. To už nebyla padesátá léta.

Ještě v roce 1982 ale proběhl zátah na františkány za „maření státního dozoru nad církvemi“.

Tehdy se už neudělovaly tresty dvacet roků nebo pětadvacet, ale jen menší. Páter Bárta byl odsouzen k ročnímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody a doktor Trojan na rok podmíněně. Baptista Bárta byl ale už nemocný. Vždyť měl za sebou šestnáct roků vězení a tři klinické infarkty a tak na základě lékařského dobrozdání nenastoupil. Brzy poté zemřel za volantem. Ostatní, kteří byli ve vyšetřovací vazbě, byli asi po měsíci propuštěni.

Nicméně pořád panoval dozor, domovní prohlídky a konfiskace takzvaných protistátních materiálů pokračovaly. Zabavovali studijní materiály, řeholní obleky, psací stroje, rozmnožené tiskoviny… Mě v Chrastavě, ani ve skutečném bydlišti v Hrádku nad Nisou, nic bezprostředně nepostihlo.

Větší část života jste strávil v zaměstnání, kde jste se živil rukama. Vnímáte to jako obohacení, jako způsob, jak lépe porozumět životu obyčejných lidí, nebo to pro vás byla prostě situace, kterou jste si nevybral a přijal ji jen z nutnosti?

Mně manuální práce nevadila. Jako dítě ze zemědělské rodiny jsem byl zvyklý manuálně pracovat. Práce ve fabrice tak nevoněla jako práce na čerstvém vzduchu, ale také mne bavila. Dva roky jsem byl kopáčem, díky tvrdé práci jsem se asi uchránil potíží s páteří. Myslím, že mi manuální práce jen prospěla. Upřímně řečeno – je pro mne snazší než intelektuální činnost.

Tyhle zkušenosti ze stavby se mi hodily i jako faráři v pohraničí. Snažili jsme se spolu s ostatními zachraňovat kaple a kostely. Věřili jsme, že jednou opět nastane doba, kdy si lidé kostelů začnou opět vážit. A ta doba teď přišla. Kostely se opět opravují, stávají se znovu dominantami obcí a měst, i když zatím někdy jen jako určitý symbol, historická památka. Ale jsem přesvědčen, že lidé půjdou ještě dál, začnou si klást otázky o smyslu svého bytí. Zdá se, že ta doba už přichází.

Dočetl jsem se o vás v místním tisku, že co jste v důchodu, pomáháte potřebným. Kdo jsou ti potřební?

Brzy po převratu jsem se ohlásil ve vězení (to tam byly ještě staré struktury), že bych rád navštěvoval vězně. V Liberci je vazební věznice a pak tu máme jednu menší věznici v Jablonci. Asi sedm let jsem tam docházel.

V Uherském Hradišti, kde jsem strávil v komunitě šest let, jsem spoluzakládal spolek anonymních alkoholiků. Tam, v kraji slivovice, jsem do hloubky poznal, jak je alkohol zrádný. S některými členy skupiny jsem dodnes v kontaktu.

Jedna velkorysá žena nám odkázala zpustlou zemědělskou usedlost, z níž jsme vybudovali zázemí pro dětské tábory. Později jsme ji předali místní farnosti a dodnes funguje jako táborová základna.

Teď se trochu věnuji pastoraci duševně nemocných. Jsou to často vzdělaní lidé. Také sbíráme a třídíme ošacení pro potřebné…

Jak se pozná člověk v nouzi od vychytralého?

Víte, většinou stačí několik otázek… Když někdo má šest dětí a sedmé čeká, tak není pochyb, že to je matka, která potřebuje podporu. Ženy v jiném stavu potřebují jistotu. Nejistota, stres, to všechno se odrazí v psychické výbavě plodu.

Potřební jsou i stárnoucí, osamělí kněží, lidé v domovech důchodců. Dnes, v důchodu, už nemám starosti s úřadováním a mohu zastoupit spolubratry o dovolených, mohu sloužit bohoslužby v domově důchodců, posedět s lidmi, povzbudit je…  

Před chvílí jste citoval myšlenku, že vznikne-li nové řeholní společenství, bude mít františkánský ráz… Jak si představujete model církve budoucnosti?

Myslím, že budoucnost má pestrost forem. Někteří, jako já, potřebují komunitu, jiným by v komunitě bylo těžko. Někomu vyhovuje farní rámec, jiní upřednostňují personální pastoraci…  Mně vyhovuje život v týmu, potřebuji oporu, komunita mi pomáhá udržet řád.

Těší vás, že papež František má k františkánské spiritualitě blízko?

Samozřejmě! Myslím, že to hodně souvisí s tím, že pochází z Jižní Ameriky. Zná zblízka obrovskou chudobu, prožíval ji s těmi lidmi a viděl, jak je v takovém prostředí františkánství aktuální. Kdysi byl náš generální představený na audienci u papeže Pavla VI. Papež se ho ptal, jaké má řád aktuálně priority, a náš představený mu řekl: „Víte, Svatý otče, my nejsme na velké akce, my spíš jdeme k jednotlivcům…“ A Pavel VI. zareagoval: „To právě v církvi potřebujeme. Na velké akce je v církvi dost lidí, ale sklonit se, vyslechnout, vžít se do situace potřebných, na to není lidí nikdy dost.“      

Josef Beránek

Pavel Kejdana, řádovým jménem Antonín (*1932 Nízký Dřevíč) po absolvování gymnázia pracoval jako dělník, jelikož odmítal studovat ve státem kontrolovaném semináři; poté sloužil u PTP. V roce 1957 vstoupil tajně do noviciátu. Roku 1961 byl zatčen a odsouzen na tři roky za podvracení republiky a velezradu v procesu Řezníček a spol. Trest mu odvolací soud snížil na dva roky. Byl propuštěn na amnestii v květnu 1962. V roce 1968 byl vysvěcen na kněze a stal se členem komunity ve Vrchlabí. Po jejím rozpuštění působil od roku 1971 v Hrádku nad Nisou. Úředně byl ale hlášen v Chrastavě, kde sloužil na základě mimořádného povolení mše u řeholních sester v domově důchodců. Celková oblast jeho působení zabírala i přilehlé vesnice a obce (Václavice, Vítkov, Novou Ves, Machnín, Andělskou horu). Zároveň byl také v úzkém kontaktu s libereckým konventem, i když ne přímo členem komunity. Na několik měsíců získal v roce 1986 státní souhlas jako zástupce faráře v Raspenavě. Působil též ve funkci člena poradního sboru představeného provincie. V roce 1988 přechodně působil jako farář ve Vysokém nad Jizerou, ale na jaře roku následujícího mu byl souhlas odebrán. Po roce 1989 se přestěhoval do františkánské komunity v Liberci, kde s přestávkou v letech 1997–2003, kdy působil v Uherském Hradišti, žije dodnes.

 


 

http://www.ofm.cz/2019/12/16/sklonit-se-a-vyslechnout-obycejne-lidi-rozhovor-s-bratrem-antoninem/
Zobrazeno 437×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz