Dnešní doba je dobou obrazů a filmů. Je to jako s ohněm a vodou. Dobrý sluha, zlý pán. Např. s instagramem můžete nabídnout reflektovaný vhled do kněžského života, ale někteří to někteří mohou přehánět a množit selfíčka. Např. jeden kolega si tuze rád dělá selfíčka s účastníky svých besed. Tož to nevím, jestli to nepřehání. 

Několik posledních dní vnímám temperamentní diskuzi na facebooku mých facebookových přátel o filmu Dva papežové. Řada mých  přátel a já také máme radost z tohoto filmu, jehož autoři využívají tento umělecký prostředek, aby nabídli svůj pohled na emeritního papeže Benedikta XVI a papeže Františka v období před jeho volbou papežem. A. Hopkins krásně hraje stárnoucího papeže, i když některým kritikům se nelíbí vypodobnění papeže Benedikta XVI jako dosti neradostného starého člověka. Někteří kritici mají problém s tím, že to není věrohodný popis obou velkých osobností současné cíkve. Na mě hodně zapůsobilo vyprávění kardinála Bergolia o těžkém období argentinské vlády a následně jeho vysvětlování principu milosrdenství vůči těm, kteří jsou v nouzi. Holt, podobně jako v jiných výměnách názorů bývají tací, kteří umí jít k jádru poselství a tací, kteří to neumí a zůstanou na povrchu a svého rigidního přístupu, zda je to přesné nebo nepřesné. Pro mě jde bytostně o podobenství a jeho poselství, jestli mi nabídne zamyšlení a případnou nápravu mých postojů nebo zůstanu ve vězení svých kritik.