Svatost není naše činnost, nýbrž milost

2. 3. 2020 13:15
Rubrika: cirkev a koncil

Homilie papeže při liturgii Popeleční středy, baz. sv. Sabiny

Česká sekce RV

Postní dobu začínáme přijetím popelce: »Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš« (srov. Gen 3,19). Popel na hlavě nás vrací na zem, připomíná nám, že ze země pocházíme a do země se vrátíme. To znamená, že jsme slabí, křehcí a smrtelní. V rámci staletí a tisíciletí jsme pomíjiví a vzhledem k nezměrnosti galaxií a vesmíru jsme titěrní. Jsme prach veškerenstva, avšak Bohem milovaný prach. Pán vzal do rukou náš prach s láskou a vdechl mu život (srov. Gen 2,7). Jsme tedy   drahocenný prach, předurčený žít navždy. Jsme zem, nad níž Bůh rozklenul svoje nebe; prach, obsahující Jeho sny. Jsme naděje Boha, Jeho poklad a Jeho sláva.

Popel nám připomíná trasu našeho života: z prachu do života. Jsme prach, země a hlína, ale necháme-li se ztvárnit Božíma rukama, staneme se divem.  A přece často, zvláště v těžkostech a osamocení, vidíme, že jsme pouze prach! Dodává nám však odvahu Pán, v jehož očích má ta troška, kterou jsme, nekonečnou hodnotu. Odvahu, narodili jsme, abychom byli milováni. Narodili jsme se, abychom byli Božími dětmi.

Drazí bratři a sestry, na začátku čtyřicetidenního půstu vezměme na vědomí, že to není doba určená k zasypávání lidí planými moralismy, nýbrž k uznání toho, že jsme ubohý prach milovaný Bohem. Je to doba milosti, abychom na sobě nechali spočinout laskavý Boží pohled, a takto viděni, změnili svůj život. Jsme na světě, abychom putovali od popela k životu. Nerozmělňujme tedy naději, neobraťme v popel sen, který má o nás Bůh. Nepropadejme rezignaci. Řekneš: „Jak mohu mít důvěru? Svět se kazí, šíří se strach, je tolik zloby, a společnost se odkřesťanšťuje...“. Copak nevěříš, že prach, kterým jsme, může Bůh proměnit ve slávu?

Popelec na hlavě zacloumá myšlenkami, které v ní nosíme. Připomene nám, že my, Boží děti, se v životě nesmíme pachtit za pomíjivým prachem. Z hlavy může do srdce sestoupit otázka: „Pro co žiji?“. Pokud žiji pro pomíjivé věci tohoto světa, obracím se v prach, popírám, co ve mně učinil Bůh. Pokud žiji pouze proto, abych domů přinesl trochu peněz a pobavil se, dosáhnul určité prestiže a kariéry, žiju z prachu. Pokud považuji život za špatný jenom proto, že se na mne nebere dostatečný ohled anebo od druhých nedostávám, co bych si dle mého soudu zasloužil, stále jen zírám do prachu.

Proto na světě nejsme. Máme mnohem větší cenu, žijeme pro něco mnohem většího, totiž abychom realizovali Boží sen, abychom milovali. Popel utkví na našich hlavách, aby v srdcích vzplanul oheň lásky. Jsme totiž občané nebe, a láska k Bohu a k bližnímu je cestovním dokladem pro nebe, je naším pasem. Pozemská dobra, která máme, nám nebudou k ničemu; jsou prachem, který se rozplyne, avšak láska, kterou prokazujeme – v rodině, v práci, v církvi, ve světě – nás zachrání, potrvá navždy.

Popelec, který obdržíme, nám připomíná druhou, opačnou trasu, která vede od života k prachu. Rozhlížíme se kolem a vidíme smrtící prach. Životy obrácené v popel. Trosky, zmar a válku. Životy nepatrných a nepřijatých neviňátek, životy odvržených chudých, životy odepsaných starých lidí. Ustavičně ničíme sami sebe a obracíme se v prach. Kolik jen prachu je v našich vztazích! Pohleďme do svých domovů, rodin: kolik hádek, kolik neschopnosti zamezit konfliktům, kolik námahy stojí žádat za prominutí, odpustit, znovu začít, zatímco se velice lehce dožadujeme svého prostoru a svých práv! Je tolik prachu, který špiní lásku a hyzdí život. I v církvi, domě Božím jsme nechali usadit tolik prachu, prachu zesvětštění.

A podívejme se dovnitř, do srdce: kolikrát jen dusíme Boží oheň popelem pokrytectví! Pokrytectví je špína, jejíž odstranění požaduje Ježíš v dnešním evangeliu. Pán totiž říká, abychom nejenom prokazovali lásku, modlili se a postili, ale také abychom si přitom počínali bez zástěrek, bez obojakosti a bez přetvářky (srov. Mt 6,2.5.16). Kolikrát však něco děláme jenom, abychom dosáhli uznání a udělali dojem; pro svoje ego! Kolikrát jen se prohlašujeme za křesťany a v srdci bez problémů podléháme náklonnostem, které nás zotročují! Kolikrát jen něco jiného kážeme a něco jiného děláme! Kolikrát jen se navenek tváříme jako dobří a ve svém nitru tajíme zášť! Kolik obojakosti máme v srdci... Je to prach, který špiní, popel, který dusí plamen lásky.

Potřebujeme očistit z prachu, který spočinul v našem srdci. Jak? Pomůže nám pronikavá pobídka svatého Pavla z druhého čtení: »Smiřte se s Bohem!« Pavel nás nežádá, nýbrž úpěnlivě prosí: »Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem« (2 Kor 5,20). My říkáme: „Smiřte se s Bohem!“. On však používá trpného rodu: nechte se smířit. Svatost totiž není naše činnost, nýbrž milost! Sami nedovedeme setřít prach, který špiní naše srdce. Jedině Ježíš, který zná a miluje naše srdce, je může uzdravit. Postní doba je časem uzdravení.

Co tedy dělat? Cestou k Velikonocům můžeme jít dvojí cestou: první vede od prachu k životu, od našeho křehkého lidství k tomu Ježíšovu, kterým nás uzdravuje. Můžeme stanout před Ukřižovaným, pobýt tam, dívat se a opakovat: „Ježíši, ty mne miluješ, proměň mne... Ježíši, ty mne miluješ, proměň mne...“ A když přijmeme Jeho lásku, před níž se rozpláčeme, následuje druhý krok, abychom nespadli z života do prachu. Jdeme si pro Boží odpuštění ve zpovědi, protože tam plamen Boží lásky pohltí popel našeho hříchu. Objetí Otce ve zpovědi nás obnoví uvnitř, očistí naše srdce. Nechme se smířit, abychom žili jako milované děti, jako hříšníci, kterým se dostalo odpuštění, jako uzdravení nemocní, jako doprovázení pocestní. Dejme se milovat, abychom milovali. Nechejme se pozvednout, abychom šli k cíli, k Velikonocům. A s radostí objevíme, že Bůh nás z našeho popela vzkřísí.

 

Přeložil Milan Glaser

https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=30691

Zobrazeno 94×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz