Konvertité – radosti i strasti

17. 5. 2020 17:36
Rubrika: cirkev a koncil
kříž, lidé, průvod, ulice / -ima-

Jako konvertité bývají označováni ti, kteří se po letech vrátí k životu v církvi, nebo ti, kteří ve své dospělosti objeví křesťanství, víru a církev, chtějí se stát křesťany a jsou včleněni do církve iniciačními svátostmi, tedy křtem, biřmováním a eucharistií.

Navrátilci někdy potřebují získat zpět důvěru okolí

Ti, kteří se do církve vrací po letech, mají mnohdy představy o životě v církvi poněkud vybledlé a postarší, ale církev pro ně zpravidla není zcela cizím prostředím. Proto jim nebývá příliš zatěžko se do života v církvi, který kdysi opustili, vrátit a spojit si své dávnější vzpomínky s vnímáním současnosti. Často potřebují „dohnat, co zameškali“, asi tak, jako když se člověk po dlouhém pobytu v cizině vrátí mezi své příbuzné ve vlasti. Pokud se setkají s ochotnou pomocí v doplňování toho, co jim uniklo, mívají snahu se do všeho vpravit co nejrychleji.

Problémem ovšem může být, když jejich křesťanské okolí, které zná jejich minulost, ví o tom, že dlouho byli nejen mimo církev, ale přímo proti církvi a ubližovali místním křesťanům. Není divu, že v takovém případě může trvat delší dobu, než si takovýto „navrátilec“ získá důvěru a než zažije skutečné odpuštění od těch, kterým kdysi ublížil a kteří s ním sdílejí „jednu kostelní lavici“. A není také divu, že si mnozí kladou otázku, jestli to dotyčný člověk myslel doopravdy tehdy, když byl proti křesťanství, nebo teď, když chce být jedním z křesťanů. Ale odepírat zásadně a trvale skutečnému kajícníkovi „návrat do otcovského domu“ by bylo doslova nekřesťanské. Ostatně jako silný argument tu může být obrácení Šavla ve svatého Pavla, byť každý navracející se nemusí být ani jedním, ani druhým.

Dospělí konvertité mnohdy prožívají pocit cizoty a neznalost poměrů

Ti, kdo do církve vstupují jako dospělí, jsou prakticky vždy v obtížné situaci. Ta se podobá situaci člověka, který se jako sirotek přiženil do početné rodiny s rozvětveným příbuzenstvem. Mnozí ho přivítají, ale on se mezi nimi nevyzná, není schopen si všechny najednou zapamatovat, nesdílí jim známé vzpomínky a často se trápí nejistotou, zda ho všichni přijmou a zda mezi nimi obstojí.

Konvertita tedy během své přípravy na křest vstupuje do prostředí, které je pro něho neznámé, v němž se ale křesťané pohybují s velkou samozřejmostí. To se ale nezmění ani okamžikem křtu. I když je uvítán a je mu věnována upřímná pozornost, určitý pocit cizoty a neznalostí poměrů u mnohých přetrvává a může mizet teprve časem.

I křesťané v okolí konvertity jsou v obtížné situaci

Ale i křesťané v okolí konvertity jsou v obtížné situaci. Mají chápat, že konvertita je na tom dlouhodobě do jisté míry jinak než oni, protože nemá zkušenost křesťanského života. Současně mu ale nemají příliš silně dávat najevo, že je jiný než oni. Někdy to ještě komplikují určitá až skoro naivní nadšenost konvertity, kterou ti, kdo žijí v církvi odmalička, většinou zcela nesdílejí. Zdánlivá nebo i skutečná vlažnost a kritičnost křesťanů, mezi které konvertita přichází, ho potom mate, někdy i pohoršuje nebo zraňuje.

Ztrátou nadšení a obdivu musí projít každý

Konvertita často vstupuje do církve jako do téměř ideálního prostředí, ve kterém ho mnohé okouzluje a plní nadšením. Tento idealizující pohled není možné udržovat trvale, ani by to nebylo dobré. Konvertita ostatně sám časem přejde do stavu, v němž vnímá nedokonalost křesťanů, chyby v uspořádání života ve farnosti nebo v celé církvi, a pocítí zklamání. To nové a zářivé mu jaksi zešedne a církev se mu přestane jevit jako „nebe na zemi“. Touto ztrátou nadšení a obdivu musí projít snad každý konvertita.

Doprovázející by měl mít pro krize konvertity pochopení

Velmi záleží na tom, kdo ho v těchto obdobích doprovází a jak to dělá. Citlivost doprovázejícího je zde důležitá. A také důvěra v Boží péči, která je schopna nechat konvertitu bloudit oklikami, a přitom ho neztratit.

Doprovázející by měl mít pro krize konvertity pochopení a schopnost ho v nich uklidnit, což není totéž jako přivést ho k lhostejnosti. Nikdo, ani konvertita, nemůže žít trvale v idealizované církvi mezi ideálními nebo idealizovanými křesťany. Potřebuje se s pomocí druhých dopracovat ke zralé lásce, která dokáže milovat lidi reálné, je schopna překonat zklamání, a k trpělivosti, která unese i hledání odpovědí na zatím nezodpovězené otázky.

Kontakt s konvertity přináší „křesťanům odmalička“ mnoho pozitivního

Při tom všem ale není jen konvertita tím, kdo získává. Upřímný a otevřený kontakt s konvertity přináší těm, kteří jsou křesťany odmalička, mnoho pozitivního. Přivádí je k otázkám, které si sami ani nepoložili, ač by měli, a proto na ně zatím nehledali odpovědi. Pomáhá jim ocenit to, co v církvi a jejím životě považují za samozřejmé a co je ve skutečnosti obdarováním. Dává jim radost z toho, že mohou být svědky růstu konvertity ve víře – růstu, který se neobejde bez překonávání překážek, někdy i krizí nebo ztráty prvotního nadšení.

Se svolením zpracováno podle knihy Aleš Opatrný, Evangelizace a víra,
kterou vydalo nakladatelství Pavel Mervart

 

 

Autor: Aleš Opatrný 

https://www.pastorace.cz/clanky/konvertite-radosti-i-strasti

Zobrazeno 262×

Komentáře

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz