Po prvním měsíci od vyhlášení diecézní části synody o synodalitě - o společné cestě, naslouchání a dialogu - se už lze ohlédnout za synodální kondicí. Co jsme postupně pochopili. A zda pokušení o kterých mluví papež František se nám vyhýbají. 

  Zkusím popsat jedno pokušení, které vnímám na základě sledování prezentací synody Totiž dělat věci tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. V praxi to znamená, že jsme dostali úkol a každý účastnik, který se zapojí, musí urvat něco času i když nestíhá. Oblíbenou mantru o nestíhání nechávám bez komenáře. I  když papež František volá po rozlišování a otevřenosti, diecézní koordinátoři rádi připomínají východiska modlitby, popř. rozlišování a opatrně naznačují cestu obnovy, zbožnosti atd. A druhým dechem říkají, stačí jedno téma, dvě tři schůzky farních skupinek a pak vyjadřuji obavy nad tvorbou syntézy a že potřebují na to velice moc času, který musí někde najít a vyjadřují obavy nad stovkami až tisící stránek, které přijdou ze skupin. 

   Možná podléhám pokušení vkládat jim do vyjadřování něco co tam není a je to jen má nějaká projektce nebo fantazie. Ale málokdy slyším výzvy nebojte se popsat realitu, ptát se na činnost farních i diecézních rad, popsat zklamání a bolesti, nebojte se negativních zkušenosti ze sněmu před lety atd. Ale možná se koordinátoři zdržují těchto témat, aby "neovlivnili" rozlišování synodálních skupin. 

   Toto pokušení jsem si nazval pokušení svazáků. Pro ty, kteří nejsou pamětníci, svazáci byla organizace pro mladé lidi, která se snažila vést k prorežimním postojům. A tak sarkasticky a s láskou k církvi a jejím představitelům si to pojmenovávám jako pokušení koordnátorů udržovat status quo a nemotivovat dostatečně k reflexi o realitě. 

   Papež František ve svém motivačním vyjádření popsal některá pokušení resp součásná trápení synodální církve: 

Když tedy mluvíme o synodální církvi nemůžeme se spokojit s pouhou formou, ale musíme se obrátit k podstatě věci, k nástrojům a strukturám, které podporují dialog a interakci v Božím lidu, zejména mezi kněžími a laiky. Proč toto zdůrazňuji? Protože se někdy setkáváme s jakýmsi elitarismem v kněžském řádu, kvůli kterému se oddaluje od laiků. Kněz se pak stává jakýmsi „panem domácím“ a nikoli pastýřem celé církve. Žádá si to proměnu určitých elitářských, překroucených a fragmentárních vizí církve, kněžské služby, role laiků, odpovědnosti v církvi a záležitostí správy a podobně.“

Druhé ohrožení synody definoval František jako intelektualismus, který by ji mohl proměnit v jakousi studijní skupinu zabývající se pouze sebou, odtažitou od reality svatého Božího lidu a konkrétního života komunit žijících na celém světě.

Dalším pokušením, na které Svatý otec poukazuje, je nečinnost, kterou odráží výrok: "tak to bylo vždycky", je lepší nic neměnit.

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2021-10/papez-kez-se-synoda-stane-casem-obyvanym-duchem-svatym.html

 

a ještě trocha podrobněji text papeže o pokušeních: 

Synoda, práve popri tom, ako nám ponúka veľkú príležitosť na pastoračné obrátenie v misijnom a zároveň ekumenickom kľúči, nie je bez určitých rizík. Uvediem tri z nich. Prvým je formalizmus. Synodu možno zredukovať na výnimočnú udalosť, ale ako fasáda, doslova akoby sme sa pozerali na krásnu fasádu kostola bez toho, aby sme do neho vstúpili. Avšak synoda je cestou skutočného duchovného rozlišovania, na ktorú sa nepodujímame preto, aby sme dali krásny obraz o nás samých, ale aby sme lepšie spolupracovali na Božom konaní v dejinách. Preto ak hovoríme o synodálnej Cirkvi, nemôžeme sa uspokojiť s formou, ale potrebujeme aj obsah, nástroje a štruktúry, ktoré podporujú dialóg a interakciu v Božom ľude, zvlášť medzi kňazmi a laikmi. Prečo to zdôrazňujem? Pretože občas je tu určité elitárstvo ohľadom kňazov, ktoré ich oddeľuje od laikov a kňaz sa stáva nakoniec „pánom budovy“ a nie pastierom celej kráčajúcej cirkvi. To si vyžaduje premenu určitých vrchnostenských, skreslených a čiastkových vízií o Cirkvi, kňazskej službe, úlohe laikov, cirkevných povinnostiach, riadiacich úlohách atď.

Druhým rizikom je intelektualizmus – abstraktnosť: realita je tu, a my sa v našich úvahách uberáme inakade –, riziko premeniť synodu na akúsi študijnú skupinu s kultivovanými príspevkami, ale odťažitými od problémov Cirkvi a ziel sveta; akési „vyvravenie sa“, kde sa postupuje plytko a svetsky a nakoniec sa upadne do obvyklých sterilných ideologických a straníckych klasifikácií a odpúta sa od reality svätého Božieho ľudu, od konkrétneho života spoločenstiev roztrúsených po celom svete.

A napokon sa môže dôjsť k pokušeniu imobilizmu: že «vždy sa to robilo takto» (Apošt. exh. Evangelii gaudium, 33) – tento výraz je jedom v živote Cirkvi –, a pretože «vždy sa to robilo takto», je lepšie nič nemeniť. Tí, ktorí sa uberajú týmto smerom, aj keď si to neuvedomujú, upadajú do chyby, že neberú vážne dobu, v ktorej žijeme. Riziko spočíva v tom, že sa nakoniec prijmú staré riešenia na problémy, ktoré sú nové: záplata látkou, ktorá nakoniec vytvorí ešte horšiu dieru (porov. Mt 9,16). Preto je dôležité, aby synoda bola skutočne tým, čím je, vývojovým procesom; aby v rôznych fázach a počínajúc zdola zapájala miestne cirkvi do oduševnenej a stelesnenej práce, čo jej vtlačí štýl spoločenstva a participácie, v znamení misie.

https://www.vaticannews.va/sk/papez/news/2021-10/prihovor-papeza-na-uvod-synody-za-cirkev-synodalnu-pocuvajucu.html