„Buďte otevřeni přetlaku,“ řekl nám Giacomo Costa SJ. „Kde jsme? K čemu jsme povoláni?“ Otec Costa, veterán synody o mládeži v roce 2018 a odborník na procesy skupinového rozlišování, byl organizátorem našeho procesu. Ale ten první den byl spíše průvodcem na rekolekcích, kde nás nabádal, abychom se otevřeli potřebným milostem: abychom byli otevření, důvěřovali procesu a spolupracovali – nejen při psaní společného dokumentu, ale abychom sloužili

širšímu poslání. To, že budeme věrní tomu, co jsme slyšeli od lidí, je předpoklad, abychom byli pozorní k tomu, co v nás Duch vzbudil, abychom zachytili „to nové“, co Bůh nabízí své církvi v naší době, což papež František míní slovem el desborde, přeplnění.

 

... 

Hlavní napětí, které jsem ve skupinkách pociťoval, spočívalo v tom, že někteří jako by se těchto perel chtěli vzdát ve prospěch abstraktních komentářů. Ve Frascati bylo stále přítomné pokušení teologizovat, jako by to, co lid řekl, nemohlo zůstat prostě jen tak, pochopitelný odpor vysoce kompetentních a vzdělaných lidí k pokoře, kterou od nás naše syntéza vyžadovala.

Ve skupinách jsem toto pokušení zažíval jako jakousi mrtvou váhu tuposti a banality a bylo pro mě frustrující. Jen nechte lidi mluvit! To se stalo mou modlitbou a nadějí v souvislosti s tímto dokumentem. Kardinál Grech a otec Costa si byli tohoto pokušení také vědomi a vyšli mu vstříc. „Byli jsme sem povoláni s úkolem naslouchat Božímu lidu,“ připomněl kardinál Grech. „Pokud ve své syntéze neformulujeme to, co se nám Boží lid snaží říci, pak jsme selhali.“

Poselství nezůstalo oslyšeno. Závěrečný dokument zůstává zakořeněn v lidu. Když jsem však zažil zmíněné pokušení v našich skupinách, uvědomil jsem si, jak těžké je v synodálních procesech skutečně naslouchat lidu, zejména pro ty z nás, kteří jsou zvyklí analyzovat a vyjadřovat se. Díky tomu jsem si mnohem více uvědomil přítomnost pokušení v synodních zprávách, z nichž mnohé uplatňovaly úzkostné „filtry“, před nimiž první den varoval kardinál Hollerich

Ve své vlastní skupině národních syntéz jsem měl dva extrémní případy: V jednom případě byl filtrem klerikální establishment, který zjevně nebyl zvyklý na myšlenku, že Duch mluví skrze obyčejné lidi. V druhém případě byl filtr použit laickým establishmentem, který byl přesvědčen, že již zná všechny odpovědi na otázky, takže naslouchání lidem ve farnostech by bylo zbytečné. Na konci obou reportáží jsem se ocitl bez jakéhokoli nápadu, co si lidé o čemkoli

myslí, natož co by skrze ně mohl říkat Duch.

Byly to však výjimky. Většina zpráv, ať už je psali přímo biskupové nebo jimi jmenované týmy, se velmi snažila zachytit to, co lidé řekli, a předat to dál bez hodnocení.

 

Hledání ztracené ovce

Ve Frascati jsem se také naučil, jak je důležité nejen všechny zapojit, ale také se pustit do hledání ztracených. Bylo nám řečeno, abychom do svých skupin přidali prázdnou židli a položili několik otázek: Kde byly hlasy menšin, které se ve zprávách objevovaly neustále, ale hrozilo, že se ztratí v soustředění na problémy celebrit? Čí prorocký hlas nebyl slyšet? Která perspektiva se ještě neobjevila? Plenární zasedání, které následovalo, se náhle naplnilo hlasy, které se ve zprávách objevovaly, a přesto jsme je ještě dobře neslyšeli.

Zprávy z celého světa to říkaly: Dnešní struktury a způsob fungování církve shora dolů jsou unavené a neodpovídají misijnímu kontextu, ať už se jedná o církev starou nebo mladou. Dosavadní nádoby nejsou dostatečné k tomu, aby se oživilo chápání církve jako Božího lidu, jak je formuloval druhý vatikánský koncil.

 

Austen Ivereigh je životopisec papeže Františka.

Reportáž z časopisu America přeložil Josef Beránek.