Oblíbený jezuita Ludvík Armbruster patří k starcům v tom krásném slova smyslu, jak o nich píší autoři duchovní literatury. Nabízím vzpomínku na rozhovor nazvaný Církev jako bonsaj. 

Mělo smysl vychovávat z Japonců evropsky uvažující křesťanské kněze? " Asi si za to posedím v očistci, ale my to tehdy nedovedli jinak,"přiznává LUDVÍK ARMBRUSTER (79), který téměř padesát let působil v Japonsku jako jezuitský misionář. V Tokiu byl také univerzitním profesorem filosofie, vedoucím katedry a ředitelem univerzitní knihovny. Dnes je děkanem pražské Katolické teologické fakulty. Jak se zpětně dívá na snahu hlásat evangelium v zemi vycházejícího slunce? Svou účast na misii bilancuje s nadhledem, humorem a pověstnou jezuitskou vzdělaností.

 Do Japonska jste poprvé přijel v roce 1952. Rozbombardovaná, pokořená a hladová země mohla být pro přijetí Pána Boha plodnou půdou. Byla?

 Tak trochu se s tím počítalo. Hrdým Japoncům se kapitulací v roce čtyřicet pět zhroutil svět. Poprvé ve své historii prohráli válku, kapitulovali po dvou atomových pumách a byli okupováni cizími vojsky. V zemi nastala náboženská svoboda, šintoismus přestal být státním náboženstvím. A tehdy, v době vakua kulturních hodnot, cítila církev možnost, že by se tam křesťanství mohlo ujmout. Do Japonska se začali sjíždět misionáři ze všech stran, z Evropy i USA. Nejen katolíci, ale všechny denominace evangelických křesťanů. Až tam bylo velmi rušno.

 Ve vašem případě tam vedla dost daleká cesta. Jako dítě jste vyrůstal v Praze, studoval na gymnáziu a v roce 1947 jste vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Co vás k tomu přivedlo? Hrála v tom roli doba?

 Byla to ryze osobní záležitost. V pravý čas jsem se seznámil s pravým člověkem. Našel jsem ho v jednom starém pánovi - jezuitovi, který býval profesorem na arcibiskupském gymnáziu v Bubenči. Když Němci školu zavřeli, působil u Svatého Ignáce v Praze a tam jsem se s ním seznámil. Ve válečných letech se naše mládí jaksi neodehrávalo na slunečné straně údolí a on o mě jevil zájem, věnoval se mi, měl mě rád. V letech dospívání každý potřebujeme nějaký vzor, oporu a cestu. Páter František Kubíček se mi stal jakýmsi druhým otcem a mně se zdálo, že vede způsob života, který by mi také vyhovoval.

 Kdy jste zatoužil být misionářem? Souviselo vaše rozhodnutí s tím, jak se k vám posléze zachovali komunisté, když vás vyprovodili ze země?

 To nemělo s komunisty nic společného. To jsem si vymyslel v letech noviciátu na Velehradě. V noviciátu začíná každý den hodinovou meditací a při kontemplativní modlitbě v předvečer dává novic mistr ostatním podněty před spaním. V říjnu bývala misijní neděle a náš novic mistr nám vyprávěl o misionářích, protože Tovaryšstvo Ježíšovo se vždy v misiích velmi angažovalo.

 Čeští jezuité mají v tomto smyslu slavnou barokní historii - Samuela Fritze v Brazílii, Tadeáše Enise v Paraguayi, později Karla Slavíčka v Číně a mnohé další. Jak to bylo ve druhé půli dvacátého století?

 V roce 1947 neměla česká provincie zastoupení na žádném misijním území. Novic mistr nám přesto možnost misií prezentoval. Já pak o tom rozjímal a došel k závěru, že to pro mě není. Říkal jsem si: tady jsem se narodil, tady se mi líbí, tady chci žít a něco kloudného třeba někdy udělat. Přes ranní meditaci jsem se velice pokojně přehoupl, ale za nějaký ten týden mi začalo vrtat hlavou, zda je to ten správný způsob, jak se stýkat s Pánem Bohem, jak Pánu Bohu vyřídit, co ode mne může očekávat. Tak jsem se šel poradit s novic mistrem a ten mě poučil, že jádrem duchovních cvičení svatého Ignáce je hledání Boží vůle v našem životě.

 Že se mám ptát, co je vlastně vůle Boží pro mě. A poněvadž každý se máme rád a sebeláska s námi umírá až půl hodiny po smrti, tak to handlování s Pánem Bohem je vždycky ovlivněno tím, že si také chceme něco nechat pro sebe. Ignác na to v těch duchovních cvičeních pamatuje, a když člověk nemůže upřímně uvažovat o něčem tak, že by to mohla být vůle Boží v jeho životě, doporučuje Ignác prosit alespoň o milost. Aby mi Pán Bůh dal sílu něco takového alespoň zvažovat.

 Kam vás to dovedlo?

 K duševní rovnováze. Duchovní cvičení vedou k takové duševní rovnováze, že na ničem nelpíme a můžeme lépe zvažovat, co od nás asi Pán Bůh chce. Mně došlo, že teprve v té rovnováze mohu prosit, aby mě Pán Bůh, když to bude jeho přání, povolal k tomu, co se mi zrovna nelíbí. Mně se ty misie nelíbily, tak jsem se dal touhle cestou. A když pak přišel provinční představený, který k nám chodil jednou za rok, pěkně jsem mu přednesl, že bych se rád hlásil do misií. Páter Šilhan byl velmi rozumný člověk, poklepal mi na rameno a řekl: "To má všechno čas. Ještě bude čas o tom přemýšlet."

 Oddechl jste si?

 Šel jsem si stěžovat novic mistrovi, že jsem to myslel doopravdy a provinciál si ze mě dělá legraci. A on řekl taková až prorocká slova: "Když vás Pán Bůh bude chtít poslat do misií, tak se může pan provinciál postavit třeba na hlavu!" A já se upokojil a začal si na tom velmi zakládat, jaký jsem výborný jezuita, když jsem se nabídl do misií.

 Jenže pak přišel únor 1948. A o dva roky později, o půlnoci 13. dubna 1950, přijely pro všechny řeholníky v republice policejní autobusy. Řády byly zrušeny a mnozí z vás skončili na léta v kriminálech

 Mě naštěstí pustili už za dva týdny a jako nežádoucího cizího příslušníka mě vykázali za hranice republiky. Moje rodina totiž pochází po jednom dědovi z Rakouska a válku v Praze jsme přežili tak, že jsme se hlásili "bez státní příslušnosti". Dostal jsem se tehdy do Vídně, která byla v ruské okupační zóně. Jenže - podobně jako Berlín - byla rozdělena na čtyři sektory. A právě v takovýchhle situacích jsou křídla velké mezinárodní organizace, jako je Tovaryšstvo Ježíšovo, veliká věc. Ubytovali mě v americkém sektoru a vyšlapali mi třináct povinných razítek, abych mohl odjet do Říma. S rakouským pasem bych se z ruské zóny ven nedostal. Ruští vojáci neuměli číst doklady, spočítali štemply a pustili mě.

 Z Říma je do Japonska pořád daleko. Proč jste nakonec jel právě tam?

 Pokračoval jsem v Římě ve studiích filosofie a samozřejmě dával k lepšímu, že jsem něco víc než ostatní, protože jsem se hlásil do misií. A byl tam jeden mladý a velmi podnikavý japonský kněz z diecéze Hirošima, který sháněl nové lidi. Domlouvali jsme se lámanou italštinou a on nakonec řekl, že jestli chci jet, musím podat přihlášku do čtrnácti dnů. Tak jsem ji podal. Říkal jsem si: doma mě nechtějí a tam mě zvou

 Padesátá léta v Japonsku právě přibližuje výstava slavného fotografa Šómeie Thomacua v Rudolfinu. Tehdejší vztah Japonců a Američanů je tu sugestivně podáván jako vypjatá láska i nenávist. Jak jste to viděl vy?

 V Japonsku se stalo něco docela nepředvídaného. To, pro co Japonci žili, se najednou ukázalo býti planým. A okupace pro ně byla naprosto nová historická zkušenost. Americký vrchní vojenský velitel Douglas MacArthur, vítěz nad zemí vycházejícího slunce v tichomořské válce, byl takový švihák, že se tam okamžitě po kapitulaci vypravil, snad druhým letadlem, které u Tokia přistálo. Vystoupil z letadla přímo doprostřed ozbrojených japonských vojáků, což jim úžasně imponovalo skrze jejich samurajskou tradici. Oni sami říkají "buši", slovo samuraj tam není tak běžné jako u nás. Ti ozbrojenci by ho mohli zabít i holýma rukama, ale místo toho se k němu zachovali, jak byli vycvičení chovat se ke svému císaři. Udělali špalír zády k němu - protože tenkrát se na císaře nesměl nikdo dívat - a on pěkně šel a převzal moc. Byl to člověk na výši úkolu, který mu připadl. Během okupace postavil Japonsko na nohy a oni v něm viděli jakéhosi posledního šóguna.

 Našel způsob, jak s tak hrdým národem zacházet?

 Například otevřel věznice a pustil komunisty. A ti se pokusili získat moc všude, kde to šlo. Vyhlásili i generální stávku. Jenže MacArthur jim ji zakázal a bylo po ní! Oni ho poslechli! Pořádali demonstrace a zapalovali auta, ale tím se dost zkompromitovali. Protože zapalovat auta jaksi není dostatečně japonsky zdvořilé. Rozumějte - s trochou nadsázky je nejvyšší ctností v Japonsku zdvořilost, nezdvořilost je hřích, jenž se neodpouští ani na tomto, ani v budoucím světě. Takže MacArthur tam suverénně vládl. Když já tam přijel, právě zuřila korejská válka. MacArthur byl kvůli ní nakonec odvolán, protože vymyslel vojenský manévr proti přílivu Číňanů do Severní Koreje, a sice řádku malých atomových pum podél řeky Jalu. To se naštěstí neuskutečnilo. Když odjížděl, Japonci se s ním loučili jako se svým posledním šógunem a vyprovázeli ho dlouhým špalírem.

 Říká se, že vztah Japonska k americké okupaci je klíčem k jejich moderním dějinám, leč Evropan to těžko pochopí.

 Ta okupace byla mimořádná svou humanitou. S tím, jak se jinde chovali Rusové nebo Němci, se vůbec nedá měřit. Americká armáda si z USA přivezla všechno do posledního sendviče a rozdělovala rýži hladovým. Ale paradoxně právě tohle přispělo k tomu, že se Japonci začali stavět proti Američanům nepřátelsky a kriticky. Když vám někdo udělá něco velmi dobrého zdarma, je těžké mu to odpustit. A oni, než by poděkovali, raději zaujali stanovisko, že Američané jsou méněcenný národ. Z toho jsme, s nadsázkou řečeno, profitovali my - evropští misionáři. Evropa má svou tisíciletou kulturu a to my respektujeme, říkali Japonci. Ale Amerika, co to je? To jsou jen zbohatlíci, nemají žádnou svou historii ani kulturu. Zatímco my jsme kulturní národ!

 Na druhé straně - Japonci vědí, nakolik jejich prosperita závisí na spolupráci s USA

 Američané měli po válce z Japonců strach, protože zažili na vlastní kůži, co v boji dovedou. A tak jim s úspěchem vložili do nové ústavy článek, že Japonsko navždy rezignuje na vlastní vojenskou moc a nebude nikdy řešit mezinárodní problémy násilím. Japonci pak nemuseli investovat do zbrojení. A protože jsou schopní, pilní a spolehliví, začali ekonomicky růst a znovu stavět rozbombardované továrny, převelice moderní a plně automatizované.

 Vychovával jste japonské kněze. Nestávali se tak trochu mimozemšťany na vlastní planetě?

 Asi si za to posedím v očistci, ale my jsme z nich vychovávali nejprve kulturní Evropany, aby se mohli stát křesťany. Nedovedli jsme to jinak. Teď, ve stáří, si uvědomuji, že jsme z nich skutečně vypěstovali cizince ve vlastní zemi. Nemají to lehké. Když je Evropan knězem v Japonsku, leccos se mu promine. Dokonce i to, že se nechová tak zdvořile, jak by měl. Japonec si řekne: Je to barbar a nemá naši kulturu. Ale japonským kněžím nepromine nic.

 Jak lze přivést Japonce ke křesťanské víře?

 My jsme jim prezentovali katolictví prostřednictvím katechismu. Což je biblické poselství už přežvýkané podle naší evropské mentality, pro Japonce špatně stravitelné. Pro ně je náboženství cesta. Jsou jako poutníci, kteří mají kus cesty za sebou a kus před sebou. Nedovedou přehlédnout celou tu cestu ze situace, kde se nalézají, ale mají naději, že na každé zatáčce té vinoucí se cesty se objeví nová, zajímavá krajina. A to je to, co od toho očekávají. Kdežto my jim dáme katechismus a řekneme jim: nauč se to, tady se dozvíš všechno, co potřebuješ. Tady máš odpovědi na všechny otázky, jež tě kdy napadly i nenapadly. A to je moc nenadchne. Pro ně to je, jako když v neděli prší a vy nemůžete jít s dětmi na vycházku a nevíte co s nimi. Tak jim dáte křížovku a řeknete jim: Už jsem vám to vyluštil, abyste z toho měly větší radost. Podívejte, jak je to dobře vyluštěné.

 Pracoval jste osm let jako vychovatel v diecézním semináři a zároveň jste vyučoval filosofii. Jak se slučuje misionářské poslání a kněžské povolání s věčným pochybováním filosofa?

 Seminář je kolej, kde bydlí kandidáti kněžství, kteří studují na univerzitě. A naši studenti museli nejprve projít filosofickou fakultou, teprve pak pokračovali teologií. Nejprve jsme je učili číst texty křesťanské filosofické tradice, středověkou scholastiku, Akvinského, Bonaventuru a podobně.