Druhá část rozhovoru s jezuitou Ludvíkem Armbrustrem nabízí další seznámení s jeho zkušeností z Japonska. Pro zájemce je k přečtení skvělá kniha rozhovorů s Ludvíkem Armbrusterem Tokijské květy. Nabíze se tak ignaciánský pohled na víru, teologii, církev, misie, inkulturaci, Japonsko, svět, svobodu

Nejprve filosofii a pak teologii? Není to zvláštní? Navíc vaší specializací je moderní a současná evropská filosofie

 Museli jsme si to s kolegy rozdělit. Víte, křesťanská víra se nezakládá na filosofii a na teologických fakultách se nedokazuje pravda křesťanského náboženství. Ta se předpokládá. Když se zapíšete na dějiny umění, také nevytváříte umělecká díla. Jen je studujete. A s teologií je to podobné. My křesťané jsme přesvědčeni, že naše víra je darem Božím. Nemůžete si ji osvojit nebo vydupat, není to závěr nějaké úvahy. Je to dar. Říká se, že najít v životě přítele je velké štěstí. Přítele si nemůžete ani naplánovat, ani koupit, ani ho získat nějakou manipulací. Přítele musíte potkat. Nemluvě o zamilování. Tím více. Potkat v životě někoho, komu jste nakonec ochotna bezpodmínečně důvěřovat, to je něco, co vás buď potká, nebo ne. Ale je to dar, dostáváte to zdarma. A stejně jako vztah mezi lidmi i vztah k Bohu se stane. A když se stane, tak jste šťastná. V teologii tomu odborně říkáme Boží milost.

 Proč potom studovat?

 I my se pak musíme přesvědčit, že naše víra je rozumná, že to není pošetilost nebo něco absurdního. K tomu je dobré znát kulturní historii. Studenti mají snahu pochopit, v co věří. Takže význam filosofických studií je pro Japonce důležitý, aby se naučili jazyk té víry a přesvědčili se, že je rozumná.

 Kolik je křesťanů v Japonsku dnes?

 Je nás takový malý miliónek. Oproti celkovému počtu obyvatel Japonska, téměř sto dvaceti osmi miliónům, ani ne procento. A přes magickou hranici jednoho miliónu nejsme s to se vyšvihnout. V posledních letech otevřelo Japonsko, kde se rodí ještě méně dětí než v Evropě, pracovní trh druhé a třetí generaci japonských emigrantů, jejichž předkové ve dvacátých letech minulého století hledali svou budoucnost v Jižní Americe. Jejich děti a vnuci se teď vracejí jako pracovní síla a ihned dostávají občanství.

Obyčejně jsou katolíky, v cizí zemi přišli na to, že se lépe integrují, když se budou jmenovat José nebo María než Kumahači. S nimi je křesťanů přes milión, ale oni nemluví japonsky a zase se vrátí zpět.

 Je jinde v Asii pro misie půda úrodnější?

 Na Filipínách mají katolíci většinu. A nestačíme se divit, jak roste křesťanství v Jižní Koreji. To je úplně jiná mentalita než v Japonsku. Navíc jim stále vězí v kostech hrůza ze Severní Koreje a život v takové nejistotě vede k tomu, že se lidé více potřebují otevírat Pánu Bohu. Japonci, ti se cítí v bezpečí pod americkým atomovým deštníkem. Daří se jim dobře a nemají ani takový ten protináboženský afekt, který má moderní Evropa. Nebudou vás zesměšňovat, že věříte na pověry. Oni řeknou: "Ty jsi katolík? Aha. Tak si to užívej, když to potřebuješ. To není naše věc." A takový nezájem je možná ještě horší než negativní reakce. Někdy jsme si v Japonsku nepřipadali ani jako misionáři. Spíš jako podomní obchodníci, kteří zazvoní u dveří, ozve se nepotřebujem! a my jdeme dál.

 Kdyby bylo možné sloučit šintoismus, buddhismus a křesťanství, byla by srdce Japonců ke křesťanské víře otevřenější?

 Ano, k tomu oni jsou velice ochotni! Oni se nestanou buddhisty obřadem nebo registrací v matrikách. A jako šintoista se musíte narodit, konvertovat nemůžete. Šintoismus je naivní přírodní náboženství, nejspíše bychom ho zařadili do škatulky šamanismu. Rolník, jenž obdělává zavodněná rýžová políčka, naráží všude na síly, s nimiž nemůže manipulovat, a proto se s nimi musí nějak dorozumět. Ty síly jsou malými božstvy, která musí uctívat a být s nimi zadobře. Bez dogmatiky a bez morálky. Je to čistá liturgie, jen obřady. Šintoismus je tudíž otevřen vůči jakékoliv dogmatice zvenku. Může přijmout do svých parametrů buddhismus i křesťanství nebo také obojí.

 Japonci tedy nevstupovali do vaší církve, ale Nový zákon četli se zájmem?

 Nový zákon je tam stálým bestsellerem. Najdete jej v rodinách i v nočních stolcích hotelů spolu s buddhistickými sútrami. Například Kázání na hoře - to je pro Japonce to pravé! Pro nás je to připomínka, že křesťanství je původně asijské náboženství a že i my v Evropě s ním vlastně máme potíž. Když my, v tradici řeckořímské starověké kultury a logiky, chceme pochopit, co říká Ježíš v Kázání na hoře, balancujeme s paradoxy a metaforami a nedovedeme to koherentně vyjádřit. Kdežto Asiaté řeknou: Vždyť to je ono! Chápou to spontánně a přímo to k nim mluví.

 V jaké míře jsou dnes křesťanské misie schopny vstřebat kulturu zemí, v nichž působí?

 Světové misie římskokatolické církve jsou stále takové filiálky. Přirovnávám to často třeba k HVB bance. Je to solidní spolehlivý bankovní ústav, který bude těžko vytunelován. Ale přesto, že sídlí třeba i v Praze, je to stále bavorská banka s bavorskou firemní kulturou. A stejné je to s jezuitskými misiemi po celém světě.

 Má křesťanská církev v Japonsku nějaká kulturní specifika?

 Víte, co je bonsaj? Máte zakrnělou padesátiletou třešeň, která rozkvete krásně jako sakura. Udržet ji v dobrém stavu vyžaduje obrovskou péči. Když vás to těší, můžete ji mít doma, ale nikdy z ní nevyroste velký strom. A takový je osud katolické církve v Japonsku. Bylo by absurdní a legrační, kdybych já jako Čech měl říkat Japoncům, jak má vypadat domácí japonská katolická církev. To si musí najít oni. Ale my jim musíme dát tu svobodu. A to se zatím neděje. Přitom my jsme v Evropě tuto šanci dostali již dávno, pro nás ji vybojoval svatý Pavel. Prosadil, že jsme se my Evropané jako pohani mohli stát křesťany, aniž jsme byli Židy. Jan Pavel II. rád mluvil o třetím miléniu. Že to bude epocha, kdy se naše církev stane opravdu katolickou čili všeobecnou. Pak římskokatolická, řeckokatolická, ale i chaldejskokatolická, koptskokatolická i japonská katolická a africká katolická církev porostou po světě vedle sebe v Boží zahrádce. A to je budoucnost církve. Bohužel - my na ně zatím dozíráme. Kdybychom to nedělali, mohly by upadnout do hereze! Dělat chyby! Jako by římskokatolická církev nevyrobila ve své historii chyb celou zásobu. I malé dítě se naučí chodit jen tak, že si párkrát rozbije kolena a nos.

 Jak jste se při svém působení potýkal s japonštinou?

 Pověra starých misionářů zněla: japonsky se stejně nikdy nenaučíš.

 Zjistil jsem, že to není pravda.

 Patrně ne, když jste pak sepsal celou řádku spisů o moderní evropské filosofii v japonštině. Jak se ale dá překládat do řeči s tak odlišným kulturním vzorcem pojmosloví Kanta, Hegela nebo Heideggera?

 Japonci překládají úplně všechno a jsou tím až dojemní. V Evropě se studuje Heidegger důsledně v němčině a nerozumějí tomu ani němečtí studenti. A teď si představte, že existují hned tři nebo čtyři překlady Heideggerova Bytí a času do japonštiny. Jeden z nich například vytvořila skupina kjótských . losofů za použití pojmů buddhistické filosofie.

 Co je na něm zvláštní?

 To byste musela znát obě ty řeči, jinak se to těžko vysvětluje. Řekněme, že jde o jakési "plodné nedorozumění". Japonci v šestém sedmém století přejali písmo od Číňanů. A čínské písmo je obrázkové, něco na způsob egyptských hieroglyfů. Zatímco praktičtí Féničané ve starověku udělali ve Středomoří skok z hieroglyfů do fonetického písma, jaké používáme my, Číňané stále zůstávají u znaků. A Japonci nemohli vyjít jen s nimi, tak je doplňovali fonetickým písmem a vznikla z toho velmi složitá disciplína. To písmo je jejich osud. Mají nepřebernou zásobu čínských slov, asi padesát tisíc znaků, jež se za ty tisíce let objevila v literatuře. A když se překládají pojmy a slova, která v japonštině chybějí, sáhnou do té nepřeberné zásoby a složí obyčejně ze dvou znaků slovo nové. Čímž vznikají docela těžké rébusy. Když jsem byl mladým pedagogem, našel jsem si v japonském slovníku pojem podstata a prezentoval ho studentům. Bylo to, jako bych napsal na tabuli xyz. Oni to slovo viděli poprvé v životě.

 Má Japonsko autentické filosofy? Nebo jsou za ně tradičně považováni spíše zenoví mistři?

 To je dobrá otázka. Když se zapíšete v Japonsku na filosofii, čeká vás studium evropské filosofie - zjednodušeně řečeno, staré řecké a té moderní. Středověk se tam vždycky přeskakoval, ale to se teď mění a překládá se z latiny i to, co ještě v Evropě snad ani přeloženo nebylo. Pokud však chcete studovat japonské duchovní myšlení, musíte se zapsat na japonskou literaturu, japanologii nebo něco takového. Na univerzitě v Kjótu se snaží propojovat evropskou filosofii s buddhistickou tradicí. Pro zenově zakořeněné myslitele jsou přitažliví evropští panteisté. To jim něco říká, tím se cítí velmi osloveni.

 Během těch osmačtyřiceti let v Tokiu jste občas jezdil domů díky svému rakouskému pasu. Jak jste z takového kulturního odstupu vnímal socialistické Československo?

 Poprvé jsem se sem vypravil asi rok poté, co sem vtrhly armády Varšavské smlouvy. Byla to hrozná zkušenost. Jel jsem s bratrem, jeho ženou a dcerou autem. Jak jsme se přibližovali směrem na Mikulov a projížděli úplně sami mrtvou pohraniční oblastí, otevřel se nám strašný pohled, který jsem znal jen z válečných snímků. Ostnatý drát, věže a na nich vojáci se samopaly

Jediné, co tam chybělo, byl nápis Arbeit macht frei.

 Přesto jste vstoupili

 Museli jsme vyplňovat dotazníky, kde budeme bydlet, s kým se chceme sejít a podobně. Samozřejmě jsme si všechno vymysleli. Řekli nám, že se musíme v každém místě policejně hlásit, jenže to bychom za ty tři dny, na něž jsme dostali vízum, nic jiného nestihli. Pochopili jsme, že za tou závorou nemáme žádná práva. Kdyby nás zavřeli, tak po nás ani pes neštěkne. Ale byli jsme zase doma! Já po devatenácti letech.

 Co si z téhle návštěvy pamatujete?

 Všude byly nápisy "Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak" a pořád nás míjely vojenské transporty. I když jsme se drželi cedulí směrem na Prahu, skončili jsme v lese na palouce.

 Ukazatele, kterými Češi mátli vojska takzvané bratrské pomoci, totiž ještě nebyly dány do pořádku. V Praze jsem se pak u pátera Mikuláška v Podskalí sešel s pěti bratry jezuity. Rozcházet jsme se pak museli postupně, což trvalo hodinu. Když se jich sešlo více než dva, byl to už trestný čin. Já jsem vůbec nevěděl, jaká špiclovací síť tu vyrostla!

 Od roku devadesát jste sem jezdil už pravidelně každé léto a v roce 1999 jste se sem přestěhoval. K návratu do Prahy jste se nemusel rozhodovat tak zcela sám, povolali vás, abyste pomohl obnovit zdejší provincii Tovaryšstva Ježíšova. Jak se vám jeví česká současnost?

 Víte, co se tu za těch čtyřicet let komunismu změnilo? Lidé se naučili systematicky lhát. Za německé okupace jsme také museli lhát, abychom přežili. Tehdy se ale nedůvěřovalo hlavně těm německy mluvícím, ostatní si věřili. Dnes mám pořád dojem, že pravdu ode mne nikdo nepředpokládá. Když říká tohle, uvažují lidé, co si asi myslí? A já to těžko snáším! Také dostávám dobré rady: Když se tě někdo bude ptát, řekni mu to tak a tak. Tomu nerozumím. Řeknu mu pravdu nebo mu neřeknu nic, ale přece mu nebudu lhát! Co to ode mne očekáváte! Také se mi zdá, že lidé zesurověli. Tuhle mě v centru Prahy málem přejel autobus, a to jsem šel na zelenou! Možná jde o iluzi stáří, ale dříve k sobě byli lidé ohleduplnější. S japonskou zdvořilostí se to pak už vůbec nedá porovnat. Na druhé straně musím přiznat, že mě mladí lidé pouštějí v tramvaji sednout, toho se v Tokiu nedočkáte.

 

LUDVÍK ARMBRUSTER se narodil 16. 5. 1928 v Praze. Od roku 2003 je děkanem Katolické teologické fakulty UK, ale většinu života působil v Japonsku, v jezuitské misii a jako profesor filosofie. Roku 1952 získal licenciát na papežské Gregoriánské univerzitě v Římě a rozhodl se pro misii v Japonsku. V Tokiu vedl interdiecézní kněžský seminář, získal profesuru a vedl katedru filosofie na univerzitě Sophia tamtéž. Osm let působil i jako ředitel centrální univerzitní knihovny. Do Prahy se vrátil v roce 1999 - Tovaryšstvo Ježíšovo ho povolalo k obnově české provincie. Úkolem profesora Ludvíka Armbrustera na japonské univerzitě bylo především seznamovat studenty s moderní evropskou filosofií, za tím účelem sestavil a napsal četné filosofické sborníky a překlady týkající se děl Jasperse, Nietzsche, Kanta nebo Heideggera. Dodnes je stále členem japonské provincie, kde je jediným českým knězem z celkového počtu asi tří set.

 

JIHOKOREJCŮM NAVÍC STÁLE VĚZÍ V KOSTECH HRŮZA ZE SEVERNÍ KOREJE A ŽIVOT V TAKOVÉ NEJISTOTĚ VEDE K TOMU, ŽE SE LIDÉ VÍCE POTŘEBUJÍ OTEVÍRAT PÁNU BOHU.

 

TEXT PETRA KONRÁDOVÁ

 

Foto - Podle profesora Armbrustera berou Evropané Ježíšovy výroky příliš doslovně, nemajíce na rozdíl od Arabů, Židů i Japonců smysl pro obrazné vyjadřování

Ludvík Armbruster je členem japonské provincie a do Čech byl jen propůjčen, přesto ho zde zvolili děkanem

Po nedělích dělá pan děkan výpomocného duchovního

 

CÍRKEV JAKO BONSAJ

Zdroj: Reflex

Datum vydání: 10.5.2007

Číslo: 19

Strana: 24

Autor: PETRA KONRÁDOVÁ