P.Josef Hurt, kněz, příležitostný publicista

Klerikalismus se dostává posledních 10 let víc do povědomí církve díky projevům papeže Františka. 

Klerikalismus a krize formalizovaných elit

Církev a svět / Michal Černý / 23. září 2020

Polsko-britský sociolog Zygmunt Bauman hovoří o změně společnosti jako o transformaci z pevné do tekuté modernity. A i když je náboženská problematika mimo jeho hlavní pozornost, poměrně zřetelně ukazuje, proč nyní prožíváme jednu z největších změn v dějinách církve. Když papež František hovoří o potřebě vystoupit vůči klerikalismu, nemusí být jeho postoj něčím, co by nemělo širší ekumenický charakter. Proč je tedy klerikalismus větším problémem než před sto lety?

Zygmunt Bauman ve své knize Tekutá modernita popisuje společenskou změnu, která zasáhla okcidentální společnost v druhé polovině 20. století, kterou označuje jako přechod mezi dvěma způsoby modernity. Modernita jako taková vzniká s nástupem průmyslu a průmyslové společnost a velice rychle se profiluje v modernitu pevnou. Pevnou v tom slova smyslu, že buduje jasné a pevné vazby a vztahy mezi jednotlivými aktéry. Max Weber hovoří o tom, že kapitalismus stojí na myšlenkách protestantské etiky, akcentující pracovitost, důraz na využití času, poctivost, uměřenost.

Pokud sledujeme pevně moderní společnost, můžeme vidět, že důraz je kladen na trvalé věci – chceme vytvářet vše, co nás navěky přečká. Jde o dobu velkých továren (čím větší, tím lepší), které budou mít na svých firemních vinětách vždy o několik kouřících komínů více než ve skutečnosti, o dobu fordovského továrního přístupu, ve kterém člověk nastoupí na pracovní místo do továrny a z něj později odejde do penze. Změna je vnímaná jako něco nežádoucího.

V této atmosféře, řekněme rámované přibližně léty 1860-1955 (u nás ale podstatně déle, snad až na přelom století), se formuje také způsob uchopení formalizovaných elit. Elity jsou zde jasně ustanovené a je ctnostní je poslouchat, neboť jsou integrální součástí systému tvořícího společenský řád. Pevná modernita vychází z myšlenky jasně strukturované společnosti, ve které má každý svůj řád a společenský prostor. Jde o základní jistotu, která formuje naše bytí ve světě. Pokud se budeme procházet po hřbitově na Vyšehradě, můžeme si povšimnout, že mnoho náhrobních kamenů má větší a výraznější popis profese nebožtíka nežli jeho jméno.

Bauman však upozorňuje, že tato společnost již neexistuje, zmizela a není možné po ní smysluplně tesknit. S rozvojem globalizace, propojením států a jedinců do rozsáhlých sítí ji nahradila společnost tekuté modernity. Ta je – jak se někdy píše – zvyklá, že jedinou jistotou je změna. Úspěšné korporace nejsou fixované na velké továrny, jejich hodnota je někde jinde než v pečlivě budovaných výrobcích, které jsou schopné desítky let s malými precisními inovacemi budovat. Lidé za život vystřídají nejen mnoho pracovních míst, ale i velké množství profesí, což má za následek zcela jiné porozumění světu, než s jakým mohla počítat ještě tuhá modernita.

Pro naše úvahy jsou důležité ještě dva aspekty. Tím prvním je změna vnímání elit – ty již nejsou dány formalizovaným znakem, ale musí stát na vlastním příkladu, na příběhu, který je za ním. Rady celebrit, jak zhubnout, vydávané v knižní podobě, nejsou náhodnou fluktuací, ale ukazují právě tento rys chápání elity. Důvěřuji danému člověku proto, že mi jeho příběh imponuje, činí ho důvěryhodným to, co je za ním, nikoliv to, že byl zvolen nebo instalován do nějaké funkce. Dochází tedy k naprosté změně toho, jak jsou elity (ať již to znamená cokoli) nejen chápány, neboť každý může mít jiné, ale i konstituovány.

Druhý aspekt pak souvisí s prací. Zatímco v pevné modernitě je práce otázkou etickou, kdy pracujeme proto, že jde o naši povinnost, a potřebujeme se skrze práci kultivovat nebo uživit. Práce v tekuté modernitě je prací spíše estetickou, jejímž důležitým cílem je naše uspokojení, aby nám práce dávala smysl a bavila nás.

Ještě jednou s Baumanem zdůrazněme, že nemá smysl obě modernity vzájemně porovnávat a říkat, která je lepší. Jde o deskriptivní popis společnosti, který je daný komplexní ekonomickou, sociální i technickou změnou.

 www.obchod.portal.cz

Klerikalismu na cestě od pevné k tekuté modernitě

Pokud bychom chtěli nějak velice zjednodušeně rekonstruovat současnou krizi klerikalismu, mohli bychom hovořit o vnitřních a vnějších zdrojích. Těmi vnitřními je nepochybně diskuse na II. Vatikánském koncilu, který na klerikalismus jasně upozornil. Základním problémem, který popisuje, je klerikalismus jako diskurs moci. Kněz není podle závěru koncilu nadřazený nad laikem, má specifické úkoly v církvi (tak jako laici), ale nikoliv určitou převahu moci či důstojnosti (důstojný či velebný pán v tomto kontextu nepřijatelným označením, pokud jde o apriorní soud).

Připomeňme, že proměnou prochází také biskupský úřad v kontextu transformace kanonického práva – laik není nijak povinován prokazovat svému biskupovi (či faráři) úctu. Jinými slovy – končí model, který by předpokládal, že církev má nějaké mocenské uspořádání, které bude založené na jiné než dobrovolné poslušnosti. Koncil v tomto ohledu opouští formalizované elity. Na jednu stranu je musí zachovávat jako strukturu apoštolské posloupnosti, ale jakkoli pozici biskupů posiluje ve vztahu zodpovědnosti za místní církev, tak současně jasně zdůrazňuje, že poslušnost nebo úcta, to, co tvoří elitu v širším slova smyslu, není ničím samozřejmým, že musí být podepřená osobní integritou dané osobnosti, jejím příběhem, schopnostmi, zbožností atp. Jde o úctu ke člověku, nikoli k úřadu.

Povšimněme si také toho, že po koncilu dochází k rychlému nárůstu počtu kardinálů – jednak proto, aby byla zastoupena téměř každá země, ale současně také proto, aby jednotliví kardinálové neměli ono pokušení moci. Moc kardinála na začátku století, kdy byl počet nižší než 70, a dnes, kdy je jich více než 220. Otázkou je, do jaké míry si tuto skutečnost všichni uvědomují. Když papež František ruší tři stupně titulu monsignore a vylučuje jeho držitele z řad řádových kněží, pokračuje jen v této dlouhodobé vnitřní církevní proměnně vytlačující klerikalismus zlatých kočárů, líbání prstenů a kardinálských vleček na okraj společnosti.

Druhým silným vnitřním faktorem je pak aktuální otázka zneužívání v církvi, která se ukázala být jednak silně závislá na diskursu moci ve vztahu útočníka a oběti, ale také silně spojená s mocenskou strukturou uvnitř církve, která toto zneužívání často vyšetřovala sama, utajeně, opět ve struktuře, která byla sice legální, ale fakticky zcela nevhodná a neadekvátní. Požadavek Jana Pavla II., že církev má být jako dům ze skla, v tomto ohledu nikdy nebyla naplněna, a snaha Františka o potlačení klerikalismu je cestou, jak tomuto požadavku dostát.

Vnějším vlivy jsou pak spojené s oním vstoupením do tekuté modernity, která obecně hledí na formalizované elity velice skepticky, tak jak jsme to popsali v první polovině této eseje. S Bahumanem bychom mohli říci, že stojíme na jistém rozhraní dvou různě chápaných modernit, a zdá se být nezpochybnitelné, že církev je bude muset nějak reflektovat.

Důsledky

To, co Tomáš Petráček nazývá identitární křesťanství, je vlastně křesťanství uvězněné v pevné modernitě – ve světě, který se nemění, kde platí formální autority tak, že se je nutné jim projevovat obřadnou úctu a slepou poslušnost bez potřeby vysvětlovat a sdělovat důvody, kde koncept tradičnosti je vlastně tím, co dává světu řád a pořádek. Jenže pokud takový model naroubujeme na současný svět, získáváme nikoli autentické křesťanství přelomu 19. a 20. století, ale směšnou karikaturu čehokoliv, co by bylo možné označit za inkulturovanou víru.

Jestli je z hlediska kultury pro křesťanství něco typického, pak je to schopnost vstoupit do dialogu s kulturou, kulturu měnit, ale současně se jí přizpůsobovat. Křesťanství není anachronismem, vytržením se ze světa. Ježíšova starost o chudé je manifestací nutnosti žít „tady a teď“, nikoli ve fiktivním světě „tradičních hodnot“.

Pokud dnes slyšíme z církevních kruhů kritiku celých vědních oborů, ať již jde o gender studies nebo o happiness studies, pak jde o snahu o vedení války o to, zda je Země středem vesmíru. Jen s pocitem, že vůči astronomii si podobné výstřelky lze dovolit méně než vůči sociologii či psychologii. Avšak církev nemůže vystupovat proti vědním disciplínám jen proto, že si někdo jejich vybrané popularizované výsledky přečetl v novinách či magazínech pro dospívající. Neúcta k vědám, které vznikají na tekuté modernitě, je ukázkou nejen ztráty kritického myšlení, ale především problémem fixace na onu pevnou modernitu, která zde již ale není a být nemůže.

Biskupové to v tomto ohledu mají nesmírně náročné – jsou formalizovanými autoritami, ale současně se musí stát autoritami vzorů. Místo toho jsou na svých stolcích drženi do vysokého věku, ve kterém nejenže přestávají rozumět světu, ale ztrácejí i sílu o tento svůj příběh vlastně bojovat, často utopeni v kuriálních povinnostech a byrokracii.

V takové situaci není divu, že oněmi elitami se více stávají ti, kteří jsou schopni svůj životní příběh a práci postavit jako svoji vizitku - jako například médii tolikráte zmiňovaný Tomáš Halík. Ten je pro velkou část lidí žijících tekutou modernitu podstatně autentičtější a výraznější elitou, někým, kdo může inspirovat nebo vést k přemýšlení než úřadem spoutaní biskupové.

Povšimněme si přitom, že ony klíčové osobnosti církve, neformalizované elity, si často dávají do svých titulků nejen „kněz“, ale i „sociolog, biolog, filozof,…“. Tedy akcentují roli svého příběhu. Nejde o nějakou namyšlenost, ale o kontakt s člověkem v určité společenské situaci a kontextu, o sdílení žité zkušenosti, která může utvářet lidskou blízkost. A zde se dostáváme k druhému důsledku. Model, ve kterém kněz po absolvování střední školy „zakotví“ v semináři a následuje jeho kněžská dráha až do smrti, je disfunkční. Najednou kněz žije zcela jiný, hodnotově, lidsky i mentálně natolik úzký životní profil, že nemůže v současném světě obstát.

Jednou z reforem, které tekutá modernita jistě přinese, bude požadavek na zkušenost s dalšími profesemi, tedy sdílení jistého profesního postupu se zbytkem společnosti. To přináší jednak ztrátu jistot a nutnosti nacházet sám sebe mimo profesní identitu (opět se zde vynořuje ono identitární křesťanství), zakoušení nejistoty existence finanční (ohroženost ztrátou zaměstnání), ale i podstatně větší schopnost porozumět světu z širšího úhlu pohledu.

Být knězem obecně není jistě snadné, ale právě kontakt se světem, vztah k tekuté modernitě, ve které společnost žije, je něčím, co bude muset formace kněží (a kandidátů na kněžství) brát podstatně více v potaz než doposud. Právě pracovní zkušenost z jiných oblastí, kombinace kněžské služby a práce, pak může mít v mnoha případech terapeutický rozměr.

Opět se totiž vracíme k významu elit – kněz musí být elitou nikoli ve smyslu elitáře s nezvládnutým egem, ale osobností působící ve společnosti, která si svoji autoritu vypracuje skrze vlastní životní příběh a práci. Autoritu, která není trvalá, je tekutá a vyžaduje zcela jiný přístup k řešení problémů, než na jaký jsme z pevné modernity zvyklí.

Ostatně i účast na mši se v určitém ohledu proměnila – od plnění nedělní povinnosti, tedy od etické roviny, k estetické – chceme setkání, obohacení, naplnění. Nejde zde o změnu schémat nebo pastorálních postupů, ale o zásadní změnu chápání modality bytí ve společnosti. Jsem přesvědčený, že jedinou cestou pro církev je nikoli uzavírání se do sebe, ale vstup do tohoto prostoru tekuté modernity současné společnosti.

https://www.christnet.eu/clanky/6452/klerikalismus_a_krize_formalizovanych_elit.url