Čtvrtý tip kněžské služby může být hodně překvapivý. Ze studie profesora Zulehnera. 

Vidím své silné stránky

Odpovědnost za život a působení církve leží především na všech pokřtěných stejným způsobem – kněžích i laicích. Každý pokřtěný je reprezentantem Krista. Chápu svůj kněžských úřad jako jedno charisma mezi mnoha a ve farnosti se cítím jako bratr mezi bratry a sestrami.

Přál bych si církev, která žije z evangelia, ale je zároveň církví otevřenou a moderní, protože jinak nebude moderní kulturou přijata. Koncil sice církvi tuto cestu ukázal, přesto šla v poslední době spíše zpátky než dopředu, protože se vedení církve nezbytné modernizaci uzavřelo.

Je pro mě důležitý jednotlivec. Rozhodnutí, která lidé činí, by měla být akceptována také církevně. To se týká i možnosti otevřít svátostné společenství i rozvedeným, kteří uzavřeli nové manželství a také formy života kněží. Jsem pro to, aby bylo umožněno vykonávat kněžský úřad i ženatým mužům.

Připuštění žen ke kněžskému svěcení považuji z teologického hlediska za možné a pastoračně žádoucí. Prvním správným a důležitým krokem k tomu by bylo jáhenství žen.

Je pro mě velmi důležité být blízko lidem. Velkou důležitost při své práci přikládám pastoraci jednotlivců a duchovním rozhovorům. Kromě toho pečuji o rozvoj farní diakonie.To je pro mě stejně důležité jako slavení bohoslužeb.

Farní rada je grémium, kterému při stanovování priorit farní pastorace přiznávám velkou zodpovědnost a možnost utváření. Rád bych, aby byly zlepšeny právní podmínky pro spolupůsobení laiků.

Chovám velké sympatie pro moderní kulturu a současný život. Cítím se být moderním člověkem a odmítám tezi, že by kněží měli být na veřejnosti na první pohled rozpoznatelní.

Moje spiritualita se uskutečňuje především v mojí pastorační službě a ve farnosti. Se starými formami si nerozumím.

 

Učím se od ostatních

Uvědomuji si dostatečně slabiny moderní kultury? Jsem si vědom toho, že kritika církve a papeže mířící na nešvary moderního života je oprávněná i v Evropě?

Co mohu udělat pro to, abych si vážil i „pastoračních očekávání“ církevního lidu a vyšel jim vstříc nerozděleným srdcem? Daří se mi nechat na pokoji i ty lidi, kteří se nechtějí angažovat ve farnosti a nemít vůči nim negativní pocity?

Pomohlo by mi při mém nároku na svobodu, kdybych v některých oblastech (instituce, pravidla, závazky, skupiny) zvolil řád? Co mohu udělat pro to, abych byl loajálnější ke zcela konkrétní církvi resp. aby pro mě loajalita byla lehčí?

Nezabraňuje mi můj „bratrský“ patos v tom, abych vnímal svoji kněžskou odpovědnost vedení jako duchovní službu a při konfliktech činil jasná rozhodnutí a řídil?

Nepřeháním to v běžném životě s experimentováním a nespoléhám se příliš málo na řády? Sahají moje spirituální zdroje dostatečně hluboko? Mám dost síly, abych i pro sebe vnímal evangelium jako sůl a kvas a abych se mu vystavil?

Vážím si svobody, která se skrývá v celibátu? Nestavím naroveň celibát a neexistenci vztahů a nevidím na celibátu jen nevýhody?