Kniha Měnící se tvář kněžství mě zaujala již před 20 lety, kdy byla vydána. Moralista Jiří Skoblík ve své recenzi upozorňuje na to, co posledních 10 let bylo odtabuizováno - kněžská homosexualita a pedofile. Mnoho se udělalo v osvětě, ale ještě pořád chybí dostatečné přijetí reality, prevence a péče o oběti i predátory. 

Jiří Skoblík: Péčí benediktinského arciopatství v Břevnově dostává český čtenář, zejména kněží, do ruky překlad americké publikace Měnící se tvář kněžství. Reflexe nad krizí kněžské duše, od D. B. Cozzense, kněze clevelandské diecéze v Ohiu, USA, bývalého rektora kněžského semináře, nyní učitele teologie a autora několika knih, zabývajících se kněžskou spiritualitou. Knížka, popisující problematiku amerického pokoncilního diecézního katolického kněze byla vydána v roce 2000 a stala se záhy bestsellerem. Vyvolala však také polemiku, hlavně kvůli autorově otevřenosti vůči dvěma současným problémům americké církve, kněžské homosexualitě a pedofilii.

Objevit identitu

Zdá se, že katolíci mají o svém kléru jinou představ, než jak si své duchovní představují příslušníci ostatních denominací. Bez ohledu na ně samotné a na krizi jejich morálky jsou kněží vnímáni jako posvátné symboly ze světa, jenž přesahuje ten náš. Jsou to posvátné osoby par excellence. Chtějí být, tedy pokud máme věřit naléhavým ujišťováním některých kněží, „jako ostatní‘ Ale katolíci, i když jsou si plně vědomi lidských omezení svého kléru, je přesto vnímají jako „jiné“, zprávu o tom, jaký je skrývající Bůh, o tom, že existují andělé, jako lidi, kteří poukazují ke světu nad nimi, jako znamení transcendentního Boha. 

- Andrew Greeley, The Catholic Myth

I v naší sekulární, postmoderní kultuře může ještě kolárek a černá sutana vyvolat vzpomínky na laskavou veselost a útěšnou přítomnost, které se po dlouhou dobu spojovaly s představou kněží činných v pastoraci. Tito muži tajemství často ve svých farnících probouzeli nepojmenovaný, ale skutečný hlad po hlubším duchovním životě, po extatickém spojení s Bohem a druhými lidmi, které tak často doprovázelo chvíle jejich chval při slavení eucharistie. Byli to muži, kteří své farníky upamatovávali na lásku Boží, budící pohoršení a bezpodmínečnou. S kázáním a pastýřskou péčí hlásali Boží milosrdenství a skutečnost, že život je už od základu dobrý. V představách mnoha, ne-li většiny katolíků zůstal kněz obrazem Krista, jehož už nemůžeme vidět.

V roce 1986 ve svém projevu ke Konferenci biskupů Spojených států připomněl arcibiskup Daniel Pilarczyk svou představu kněze z doby, kdy jako čtrnáctiletý vstoupil v roce 1948 do semináře.

Kněz zacházel s posvátnými věcmi a užíval posvátný jazyk. Byl zběhlý v tajemstvích víry. Byl svatý už jen z toho důvodu, že byl knězem. Byl velmi vzdělaný a moudrý a i v sebenicotnější záležitosti měl ve farnosti nezpochybnitelnou autoritu.

Když neuměl dobře kázat, příliš to nevadilo. Skutečně podstatné bylo, že může celebrovat mši.

Zvláštnosti jeho osobního života byly zahaleny tajemstvím. Zdálo se, že je šťastný a že žije lépe než většina farníků... Být knězem znamenalo pro chlapce nejváženější způsob života, o který mohl usilovat. Znamenalo to být skutečným křesťanem, znamenalo to být povolán k službě Kristu a jeho církvi, znamenalo to být uznávaný a vážený téměř jako sám Kristus.1

Téměř o dvě generace později úloha kněze a jeho postavení v společenském uspořádání farního života zůstává problematická a nejasná. Snad opatrovatel Božího milosrdenství, ale také mluvčí, který vydává morální a doktrinální prohlášení, jež se občas možná opírají více o tvrzení církevní autority než o přesvědčivé zásady založené na solidní teologii a Písmu svatém. Kněz, protože je stále znamením spásonosného milosrdenství Božího, zůstal v očích mnoha lidí hádankou, člověkem, jehož život ne drží krok s lidmi, jimž slouží. Snad málokomu se líbila role moralisty, kterou evokují ponuré verše Williama Blakea: „And priests in black gowns, were walking in their rounds,/ and binding with briers my joys - desires“ - „A kněz v svém ornátu jako sup krouží tu! a touhu i s radostí žene mi do trní.“2 A lidem vně katolické kultury se kněz zdá být buď anomálií v sekulární době, nebo záchrannou kotvou pro ctnost a slušnost v době morálního relativizmu. Jedno je však pravděpodobně jisté - představa kněžství, jak byla kdysi zachycena v laskavé duchovní péči otce O‘Malleyho ve filmu The Bells of St. Mary, se rozpadá.

Jiné představy prosté sentimentality, s tím, jak se kněžství snaží samo sebe obnovit ve světle všeobecné obnovy inspirované II. vatikánským koncilem, teprve postupně vyplouvají na povrch3 . James Bacik shrnul vývoj, nové identity kněží a představy o nich a rozpoznal několik významných posunů, které se objevily po koncilu: „Od piedestalu k účastenství; od klasického kazatele k současnému mystagogovi; od stylu osamělého strážce pořádku k službě a spolupráci; od spirituality mnišské k spiritualitě sekulární; od záchrany duší k osvobozování lidí.“4 Myslím, že Bacík má pravdu, když hledání kněžské identity zakotvuje do posunu od kultického modelu kněžství (který je ve výše uvedených dvojicích zastupován výrazy s předložkou „od“) k modelu kněze, který slouží a vede (skutečnosti uvedené předložkou,,k“).

Pilarczykovo líčení vlastní chlapecké představy kněze zachycuje mnoho klíčových prvků kultického modelu: kněz jako prostředník mezi Bohem a lidskými bytostmi; rozdělovatel svátostí; strážce posvátného prostoru a posvátné pravdy. Stále více kněží, kteří se nechali povzbudit duchem a vizí Jana XXIII. a kteří si přečetli koncilní dokumenty a přijali je za své, však začalo hledat jiný obraz, který formoval jejich službu a znovu vymezil jejich identitu.

https://www.yumpu.com/en/document/view/53943495/cozzens-menici-se-tvar-knezstvi-textpdf-josef-hurt