Jeden z evergreenů je úroveň kázání. Existují i diplomky na toto téma. Jaká je vyuka kazatelství, jaká je praxe?

O papežově vztahu k literatuře a kázání

Teologie a duchovní texty / Zdeněk A. Eminger / 26. března 2023

O papežově vztahu k literatuře a kázání

Papež František
Autor: Flickr.com / M. Mazur

V několika svých promluvách a textech se papež František věnoval palčivé problematice kněžských kázání, resp. homilií. Situace je i navzdory církevnímu učení o smyslu a hodnotě liturgické homilie natolik vážná, že si papež mnohokrát nebral servítky a důrazně žádal, ať dojde v univerzální církvi k renesanci homilie, určené pro člověka 21. století.

V jednom ze svých veřejných vystoupení papež řekl: „Prosím vás, homilie, to je katastrofa, stačí osm, deset minut, ne víc!“ Jak šel čas, pozorní posluchači si mohli všimnout tří pravidel, která se sám papež snaží dodržovat: 1) homilie má být krátká, 2) homilie má být aktuální, 3) homilie má vnést Písmo svaté do života, a tím následovat styl samotného Ježíše. Ten, jak známo, se šroubovanými parabolami a přednáškami na různá obskurní témata neproslavil. Člověk, jenž sleduje papežovo homiletické dílo pod drobnohledem, ví, jak pravidelně a rád cituje autory světové literatury a umění. Jde tím v tradici nejlepších teologů a papežů 20. století, ba dokonce se zdá, že své homilie a projevy ještě zkracuje, aby v nich zbylo jen to nejdůležitější – odkaz či most k jádru Kristova vykupitelského příběhu. Nevěnovat přípravě homilie dostatečný čas, modlitbu a studium jde principiálně proti nauce koncilu. V homilii, a to zvláště o nedělích, se „na základě posvátných textů vykládají tajemství víry a pravidla křesťanského života“. (Sacrosanctum concilium, čl. 52) Ten, kdo kdy pracoval a zacházel se slovem, poznal, že deset minut mluveného textu vyžaduje pěti až osminásobek času pro jeho přípravu. V situaci, kdy lidé nejsou obecně schopni učíst ani poslouchat větší penzum textu, je požadavek na zkrácení homilie legitimní. Paradoxně je příprava desetiminutové homilie mnohem náročnější než příprava přednášky pro odborné auditorium. Tak tedy – pomáhej Pán Bůh!

Asi každý někdy zažil, když se homilie kazatelů různých církví částečně nebo úplně minula s tím, čím homilie má být. (Nevzpomínám si, kdy vůbec jsem slyšel špatné, banální kázání ženy – kazatelky.) Přijde mi, že poměry se v tomto ohledu v posledních letech v českém prostředí zhoršily, což je mimo jiné také důkazem toho, jak na lehkou váhu se u nás papežova slova a přání berou. Nejsem myslím sám, kdo musel někdy z bohoslužby odejít, protože to, jakým způsobem bylo poníženo Boží slovo a překrouceno učení církve, bylo k nevydržení. Kolikrát jsem si říkal, že si kazatel asi neuvědomil, že nemluví na pohřbu ani na schůzi spolku za placatou Zemi, a bylo mi líto, že se v obrodném procesu synodální cesty nenašel nikdo, kdo by ho na to upozornil. Mea culpa. 

Vůbec nejstrašnějším zážitkem byl pro mne pán, který z kazatelny hřímal o tom, že církev nesmí za žádnou cenu podporovat demokracii a lidská práva. Na dotaz, kde dotyčný tyhle věci slyšel nebo četl, když se církev naopak v dokumentech Druhého vatikánského koncilu a v osobách papežů přiznala k demokracii a její ochraně, tento Ježíšův učedník odpověď neznal. Ukazuje se, že v malém i velkém společenství si kazatel může dělat v podstatě, co chce, a nemusí se přitom ohlížet ani na základní homiletická pravidla, ani na nějakého papeže, profesora teologie, na členy Božího lidu, natož aby něco z pokladů duchovní literatury citoval. Je to pár let zpátky, kdy jsem se poprvé v životě setkal s tím, jak lidé různého věku při homilii vycházeli z katedrálního kostela a vraceli se dovnitř až na přímluvy. Šlo o ryzí homiletický cirkus, který nešlo přežít bez újmy na duševním a duchovním zdraví. Opravdu nezávidím těm, kteří musí neděli co neděli, nebo dokonce den co den poslouchat všelijaké uštěpačnosti na adresu laiků, žen, politiky, menšin či ostatních náboženství, přežvýkané nesmysly o bezbožné Evropě a různé konspirace zabalené nikoliv do papíru od buřtů, ale do docela pěkného celofánu. Naprostá většina extremistických kázání, která nemají zhola nic společného s křesťanstvím a která si může každý čtenář najít na YouTube, by byla z mé zkušenosti v západním demokratickém prostoru nemožná. 

Jde to i jinak aneb chvála lidskosti

Nikdy mi nevadilo, když kazatel při kázání usnul, když se dostal svým humorem a vtipem možná až za hranu, když si spletl texty dané neděle nebo přeskočil do úplně jiného liturgického období. Byla v tom vždy dobrá míra obyčejné člověčiny, když se kazatel při bohoslužbě vyznal z toho, co ho trápí, že je unavený, nemocný a proč by to nejraději celé pověsil na hřebík. Pamatuji si i na prosté, v lecčem svaté venkovské kněze nebo ty, kteří neměli řádné ustanovení a působili jako taková holka pro všechno, kteří odmítli při mši svaté přečíst různé pastýřské listy, oběžníky a vysvětlující dopisy – například ty, které se týkaly problematiky sexuálního zneužívání, v nichž to vypadalo, že nikdo za nic nemůže a že celý svět je až po stratosféru cele zalit sluncem a v dokonalé harmonii. Jednoho takového bratra mám i po letech pořád před očima a stále se před ním skláním v hluboké úctě. Jeho slova „Tohle číst nebudu, s tím nesouhlasím, na to nemám žaludek.“ byla nejen pro mne projevem skutečné víry v milosrdného Boha a ohledu vůči těm, kteří už dávno přišli o všechny iluze. A navíc krásně zpíval velikonoční hymny a písně a vypadal u toho jako dirigující Ennio Morricone.

Právě u kněží starší generace jsem si vždycky vážil, s jakou samozřejmostí a chutí citují ve svých kázáních ze vzácných teologických spisů, z martyrologia, z básní, z mystiků, ale i z dobré vědecké literatury, jejíž autoři neskrývají svůj vztah ke Spasiteli. Bylo zřejmé, že přípravě homilie věnovali čas, i kdyby přitom měli jen nahlédnout do některé z homiletických příruček a vzít si z ní inspiraci. Měli ve své knihovničce knihy od Kuncíře, od Josefa Floriana ze Staré Říše, od Julia Alberta, z Vyšehradu, z Aventina, od Václava Petra. Je možné, že si už jako gymnazisté opatřili pár výtisků originálních titulů od Péguyho, od Chestertona, od Terezie z Ávily, od Jana od Kříže, od Réginalda Garrigou-Lagrange a mnoha jiných. U některých kněží, které jsem poznal jako dospívající chlapec, jsem vídával ohmatané obálky exilových Studií, Nového života a Vincula, které díky Jaroslavu Škarvadovi spojovalo exil s vlastí a naopak. Jejich čtením pochopitelně zrála a krásněla i jejich nedělní kázání. Četba a všednodenní prožitek uměleckého, a nejen liturgického díla, to všechno se promítlo do hloubky jejich uvažování. Tohle zažívám, ovšem také ne pokaždé, jen v italském prostředí. A jsem za to neskonale vděčný. Jak ojediněle se lze setkat s kázáním, jež je korunované radostí z Boží lásky, z Božího milosrdenství, z Boží přítomnosti...

Nečti, bude ti hůř. Nebo čti a bude ti líp?

Papež František se v časech, kdy ještě nebyl biskupem, rozhodl, že se nevzdá své lásky z mládí, jíž byla literatura a umění. Jak několikrát podotkl, naposledy v rozhovoru s Antoniem Spadarem, byla období, kdy moc rád četl Fjodora M. Dostojevského, Charlese Baudelaira, Vergilia, Friedricha Hölderlina, Miguela de Cervantes, Danta, Roberta H. Bensona, Gerarda M. Hopkinse, Ignáce z Loyoly, Jorgeho Borgese, Henriho de Lubaca, Romana Guardiniho, sv. Augustina, básníka Nina Costu, Alessandra Manzoniho, Octavia Paze, Maria Benedetti, Gabriela G. Marqueze, Gabrielu Mistral, Pabla Nerudu, Gilberta K. Chestertona, J. R. R. Tolkiena a další. Mnoho autorů citoval také ve svých encyklikách a ostatních papežských dokumentech. Ostatně zajímavou knihu o papežových oblíbených autorech, nazvanou Bratři a sestry: Příjemné počtení! Literární svět papeže Františka (Fratelli e sorelle, buona lettura! Il mondo letterario di Papa Francesco), vydali v roce 2013 Andrea Monda a Saverio Simonelli. Je škoda, že tato oblast papežova zájmu u nás poněkud zaniká a nezajímá ani nakladatele. Vždyť z Františkova vztahu k literatuře nakonec vzešly i jeho dobré postřehy týkající se kvality a délky homilií, a přivedly zpátky do církve lidí, kteří ji doposud míjeli obloukem. Alespoň zčásti tedy víme, v jaké fázi života si papež vybral toho kterého autora a proč. Inspirující je také to, jaké spisovatele v jednotlivých zemích, kam zamíří, cituje. Sklonění se k literárnímu a uměleckému dědictví dané země, národa či regionu je symbolické a pokorné, a to tím spíš, že papež nezmiňuje jen autory křesťanské orientace, ale i ty, kteří svými osudy a postoji nastavovali církvi zrcadlo, aby mohla zahlédnout i jinou tvář. Všechny tyhle zdroje jsou v jeho homiliích a textech znát.

Problematika křesťanských homilií a kázání je dnes bolestná, někdy až tragikomická. V některých švýcarských regionech a italských regionech platí zvykové právo, že je-li na bohoslužbě přítomen doktor (mistr) teologie, měl by se homilie ujmout právě on. Na tom by asi nebylo nic zvláštního. To pravidlo, vytvořené kdysi pro teology-kněze, ale fakticky platí i pro doktorky teologie, které ovšem nejsou v římskokatolické církvi připuštěny k žádnému stupni svěcení. Co s tím? Aby byla daná situace vyřešena spravedlivě, platí, že je-li na bohoslužbě přítomna doktorka teologie a pokud o to stojí, má přednostní právo přednést homilii. Díky jednomu starobylému pravidlu si tak lidé mohou čas od času i v římské tradici poslechnout kázání, které jinde na světě neuslyší. I když... Nebudu zastírat, že několikrát jsem to samé zažil v Česku.

Soucit s těmi, co nevydrží

Soucítím s těmi, kteří se kázání a reflexi Božího slova vyhýbají. Pokud má pro někoho v jeho životě, službě, díle a práci slovo mnohem větší význam, než že je jen pouhým nositelem zvuku, a pokud třeba vychovává své děti k úctě k literatuře, umění a liturgii, nedivím se mu, že podstupovat pravidelně tuto torturu je pro něj bolestné. Pochopitelně nelze nikoho nutit do studia a do čtení. Pokud ale vím, že na takový úkol nestačím, je možné homilii vyplnit myšlenkami těch autorů, jejichž dílo dokázalo přetrvat celá staletí. Nejde přece o one-man show nebo o Damoklův meč visící člověku nad hlavou, ale o jeden z nejdůležitějších okamžiků našeho křesťanského shromažďování. Položit před věřícího člověka a člověka jsoucího na cestě Boží slovo a říci skrze něj to podstatné bude patrně jedna z klíčových výzev nadcházejícího věku. Bohaté postní homiletické žně vám přeji.


 

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění. 

https://www.christnet.eu/clanky/6805/o_papezove_vztahu_k_literature_a_kazani.url