Jak prožívají synodní proces řeholníci. Jak lze rozvíjet a trénovat naslouchání.
Jezuité k synodálnímu procesu
Ředitelé jezuitských děl Středomořské provincie Tovaryšstva Ježíšova (Itálie, Malta, Albánie, Rumunsko; EUM) se setkávali během synodálního procesu a svoji zkušenost i závěry shrnuli v listě kardinálu Mariovi Grechovi v dopise. Reprezentovali přibližně šedesát institucí vedených jezuity (farnosti, sociální a pastorační centra, časopisy, teologické fakulty, charitativní organizace, nevládní organizace působící v sociální oblasti, centra spirituality, vzdělávací a formační zařízení). Z dopisu vysvítá jeden základní důraz, který odlišuje synodální proces od podobných aktivit: důsledné naslouchání Božímu lidu, jež se stává počátkem rozlišování. Rozlišování je podstatné, protože se nejedná o demokratizaci církve podle světských pravidel, nýbrž o nalezení světla v Duchu Svatém, které umožňuje hlubší a účinnější poslušnost tomu, co nám Bůh svěřuje jako vnitřní povinnost: mít aktivní (tj. vnitřní a osobní) účast na spáse lidí.
S čím se setkávají jezuité ve svém životě s Božím lidem? Se současným světem v jeho dvojznačnosti: romské děti a jejich vzdělávání, přijímání těch, jejichž manželství se nevydařilo, animace skupin těch, kdo se chtějí v církvi více angažovat. Důležité je pro ně číst denní zkušenosti, které se nás dotýkají i dojímají ve světle Božího slova, zejména nečekané setkání Petra a Kornélia ze Skutků apoštolů (Sk 10,1–48). Boží slovo jim otevřelo oči, jak číst znamení dneška. List jezuitů vše shrnuje do tří odstavců:
1. Co jsme slyšeli?
„Naslouchali jsme žízni srdcí, která nehledají hmotné statky, ale tiché chvíle upřímného naslouchání, které neodsuzuje. Naslouchali jsme velkému utrpení, které mohou v lidských duších vyvolat životní rány. Neviditelné utrpení, které zůstává po léta skryto v srdcích těch, kteří hledají místo, kde by toto utrpení mohli sdílet. Naslouchali jsme zázraku nečekaného setkání s druhým, ať už je to žena, která znovu naváže vztah, nebo pedagog, který nasměruje romského chlapce na cestu, jež je náročná a respektuje jeho vlastní identitu. Nečekané setkání se stává zdrojem života, balzámem na dávné rány, oknem naděje do budoucnosti, která byla považována za nadobro uzavřenou. Naslouchali jsme touze dát se k dispozici, aby i ostatní mohli prožít stejnou zkušenost setkání a života jako my. Každý, kdo zažije utrpení vyloučení a dokáže změnit svůj život k lepšímu, bude s větší pravděpodobností sloužit druhým, aby jim pomohl projít stejnou bolestí bez úhony, protože utrpení, stejně jako odolnost, posiluje citlivost a živí touhu utišit rány druhých. Naslouchali jsme radosti z toho, že jsme v církvi a společnosti našli místo po dávných ranách, které už nejsou hroby, do nichž se pohřbívá, ale bezplatnými a soucitnými prameny, kde mohou i ostatní najít život v hojnosti. Vyslyšeli jsme touhu po liturgii a slavení, které mohou vyjadřovat sílu tradice, aniž by se zřekly schopnosti oslovit každého, a které se nenechají kontaminovat scestnými diskuzemi. Liturgie, která je pokorná a vědomá si toho, že je součástí dílčích dějin, a proto není schopna konečného potvrzení, a přesto je schopna nabídnout jedinečné posvátné místo, v němž se otevírají pečeti dějin, (srv. Mt 10,16–25) a nabízí se nám smysl našeho putování a utrpení.
2. Co jsme se naučili
Naučili jsme se, že na prvním místě je důvěrné naslouchání a že láskyplné přijetí je novou formou apoštolátu, která může aspirovat na to, aby se stala skutečnou apoštolskou prioritou. Naučili jsme se, že lidé nehledají řešení okamžitých problémů nebo snadné nálepky, ale smysluplná místa vztahů, schopná sestoupit do hlubokých záhybů složité historie a vytrvalého úsilí o doprovázení v čase. Naučili jsme se, že toto setkání a tento vztah vyžadují staré a nové (Mt 13,52), například slavení. Liturgická slavení nejsou ghettem pro „zvláštní“ lidi. Ani nejsou zatuhlými ceremoniemi, které jsou pro všechny stejné. Naučili jsme se, že k tomu, abychom skutečně postavili člověka do středu, je zapotřebí odvahy, proroctví, ochoty nechat se vést do nepřístupných a neznámých prostor, kde jsme vyzýváni k obrácení pohledu a srdce. Naučili jsme se, že zranitelnost moje i toho druhého v nás probouzí tu nejlepší stránku, z níž se můžeme znovu vydat na novou cestu, která je živena plodným vztahem, jenž se rozvíjí den za dnem v neúplnosti, bez předem stanovených cílů a úkolů.
3. K čemu jsme se zavázali
Zavázali jsme se, že si mezi sebou vytvoříme více prostoru pro volný čas, a to i na čistě institucionálních místech, abychom dali více prostoru vzájemné důvěře a zrodili společné nadšení pro Boží věci navzdory rozdílům a skrze ně. Přátelství je živeno častým setkáváním a strach z toho, co je jiné, mizí tváří v tvář upřímnému setkání. Zavázali jsme se, že nebudeme dávat povrchní nálepky, ale necháme lidi, aby ze svých srdcí svěřovali ty nejbolestivější a nejautentičtější zážitky. Jsme si vědomi rizika planého zaměření na sebe sama, které může znehodnotit nebo oddálit dosažení cílů, na kterých nám záleželo. Zavázali jsme se, že budeme otevírat srdce k nečekanému, nepříjemnému, dokonce riskantnímu setkání, protože překračuje hranici zděděnou po našich otcích, hranici mezi čistým a nečistým, mezi známým a cizím, mezi známým a novým. Objevování sebe sama jako poutníků se zvědavými spolucestujícími. Zavázali jsme se, že přijmeme napětí, které v nás přebývá, způsobené vděčností za dědictví tradice a potřebou nových prostředků vyjadřování v liturgii i v životě. Vnímáme dvojjediné pokušení: rozdělovat, nebo rezignovat. Chceme být na cestě s Ježíšem, aniž bychom se odtrhovali, ale také aniž bychom se uzavírali situacím, se kterými jsme se nikdy nesetkali a kterým jsme nikdy nenaslouchali. Liturgie, která se tak ocitá v napětí mezi věrností a tvořivostí, mezi duchem Tradice a požadavky doby. Zavázali jsme se žít spoluzodpovědnost v misii jako nezbytnou spojnici mezi autoritou a aktivní účastí, která je úplná až tehdy, je-li osobní, vnitřní a je-li propojováním božského a lidského. Poslání se společnými kořeny, se společnou sounáležitostí upevněnou vzájemnou důvěrou, protože poslání je svěřeno všem a všichni ho nesou vpřed v porodních bolestech dějin, které jsme povoláni překonávat společně, jako na jedné lodi.“
http://www.jesuit.cz/clanek.php?id=2864
Už dlouhou dobu čtu různá líbivá slova o naslouchání, přijetí, o tom, jak nově se má církev transformovat tímto směrem.
Nevyhovuje mi to.
Řekla bych, že v základu stojí otázka - co očekávám od církve?
Ta očekávání budou určitě různá. Pokud někdo očekává především to, že se v církvi bude cítit dobře, pak ano, pak bude asi vyžadovat naslouchání.
Já jsem přemýšlela, co vlastně očekávám od církve. Resp. co očekávám od náboženské společnosti, ke které jsem se připojila.
Od náboženské společnosti, ke které jsem se připojila (a proto jsem se k ní připojila), očekávám zejména to, že mi bude hlásat pravdu. A to především pravdu o tom, co nás přesahuje (o Bohu), o věčnosti (o tom, co je či není po smrti), o tom, jak žit tak, aby moje věčnost (je-li nějaká), byla šťastná.
Nic jiného není tak relevantní. Tedy - ne tak důležité. Samozřejmě, pokud se při tom budu vedle souvěrců i dobře cítit, je to jistě bonus navíc. Ale pravda je víc. Pokud by se stalo, že se kvůli pravdě budu cítit blbě, vybírám si pravdu.
Jenže kdo dnes ještě umí pojmenovávat? Říkat, hlásat pravdu? Už začínám být skoro zoufalá z toho, jak se mi naprosto nedostává naplnění této potřeby - slyšet pravdu. I kdyby měla bolet.
Jestli tohle církev přestane dělat, tak je (pro mě) k ničemu.
@Kollenka: církev to dělá pořád, ale v dnešní době si člověk musí faaakt hodně vybírat:-), a hlavně nebát si vybírat, protože to kam dojde záleží taky na kvalitě toho průvodce. Jinak si myslím, že církev jsme my všichni, tvoříme společenství, takže není špatný, když se člověk v tom společenství cítí taky přijatý... , myslím, že je to důležité.
Osobně od církve očekávám maximální poctivou snahu o soulad mezi slovy a skutky. Jestliže někdo (ať už papež, /arci/biskup, farář) hovoří o farnosti jako o rodině, naslouchání, přijetí, měl by se spolu se svými spolupracovníky snažit, aby se alespoň nikdo necítil vyloučený (přijetí/nepřijetí je taky otázka vlastního nastavení v hlavě).
PetraO - Snažit se o to, aby se někdo nějak cítil/necítil, je podle mě práce pro vraha. (Metafora. Ve smyslu velmi nevděčná práce.) Kdyby povolání kněze mělo spočívat v tom, že nikoho nenaštve, tak to myslím, že by to kněží mohli rovnou zabalit. Jako jasně - snažit se být vstřícný, ne morous... Ok. Ale kdo hlásá Krista, ten musí počítat s tím, že se nezalíbí. Určitě ne všem. A bude mnoho těch, kdo proti němu bude brojit. Ukaž mi proroka, kterého nekamenovali...
@Kollenka - bohužel máš pravdu. Jsme jen lidé, proto jsem psala maximálně se snažit a taky, že záleží na nastavení každého jak to má v hlavě/ve svém nitru.
Jsme jen lidé a máme své limity. V rodině se některé dovednosti učí za pochodu. Někdo má lepší startovací čáru, někdo horší. Je dobře, že se objevují stále víc výzvy k lepším vztahům v církvi. Terapeuti a pomáhající profese to trénují, učí se. Jen v církvi to vypadá všelijak, protože máme různé startovací čáry a to už nemluvím o sklizni bolševického ničení vztahů za totáče.
Papež František často připomíná ulohu dobrých vztahů a přijetí. Naposledy v rozhovoru pro argentinské noviny: "Otázka této rovné důstojnosti nás vybízí k tomu, abychom přehodnotili různá hlediska v našich vztazích, která jsou pro evangelizaci rozhodující. Jsme si například vědomi toho, že svými slovy můžeme zranit lidskou důstojnost a poničit tak vztahy uvnitř církve? Jestliže se snažíme vést dialog se světem, dokážeme vést dialog také sami mezi sebou, věřícími? Anebo ve farnosti jeden brojí proti druhému, pomlouvají se navzájem, aby z toho měli prospěch? Umíme naslouchat, abychom pochopili pohnutky druhého člověka, anebo vnucujeme svůj názor, byť sametovými slovy? Naslouchat, pokořit se, dát se do služby druhým: toto znamená sloužit, to znamená být křesťanem, apoštolem."
Pardon, citát je z katecheze poslední. Papežova katecheze: Druhý vatikánský koncil – Být apoštoly v apoštolské církvi https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2023-03/papezova-katecheze-druhy-vatikansky-koncil-byt-apostoly-v-apo.html
Možná že nejde jen primárně o kněze... možná by člověku, který žije v průšvihu a sám sebe tím trochu vyloučil ze společenství .... pomohl i normální zájem, pozvání do společenství církve (když nechci použít to slovo přijetí). Třeba by to mohl být první krok před tím než takový člověk vyhledá kněze
Jinak...Díky za Vaše články otče Josefe
@Kollenka: Oblast "hlásání pravdy" ve smyslu nauky mi přijde, že máme pokrytou dobře - dá se dobře vyjít z Katechismu a kdyby to nestačilo, tak je k dispozici např. spoustu papežských listů a další literatury. Ostatně nic jiného, než je nauka církve, by se ani hlásat nemělo a nauka církve je pravda, či?
Obi - Tak to žiješ v dost zajímavým světě. Já se setkávám především s tím, že "mít pěkný vztahy" si mnozí překládají jako "ohýbat nauku" nebo přinejmenším "hlavně neříkat takový ty nepříjemný věci". Viz německá synoda, která to celé pochopila tak, že vyhlásila, že odteď bude žehnat homosexuálním párům. A já znám dost lidí, kteří by nejraději udělali to stejný u nás. A další, kteří si sice nejsou jistí, ale asi by se tomu nebránili. Protože láska, přece.
Obi - A největším lumpem dneska je ten, kdo se drží nauky. Jen to někde zkus. V nějaké skupině zejména intelektuálů. Budeš za největšího vyvrhele. Protože láska přece.
Mimochodem, přijde mi jako velká chyba domnívat se, že dobré vztahy se dělají toliko "nasloucháním a přijímáním každého". To je jen částečné a velmi zúžené vidění reality. A je to hloupost. Staré dobré přísloví praví, že "dobré účty dělají dobré přátele". Když to přeneseme z obchodního světa (ano, někdo, kdo mi opakovaně neplatí za zakázky asi mým dobrým přítelem nebude...), tak dobré přátele dělá i to, že někoho respektuju a prostě dodržuju pravidla, která dodržovat mám, poslouchám toho, koho poslouchat mám. Jako sorry, ale člověk, který permanentně jezdí na červenou,ten asi mým dobrým přítelem nebude. Obzvlášť když mi při jednom takovém průjezdu přejede děcko. Tady naslouchat asi nestačí. Dobrý vztah vyžaduje i metanoiu od toho, kdo se prohřešil.
Když ono... vidět v tom druhém prvotně to, že jezdí na červenou...je homosexuál žijící ve vztahu,je rozvedený žijící v novém nesvátostném manželství, je něco dalšího fuj fuj, tak asi nemůže být řeč o žádném přátelství nebo aspoň dobrém vztahu.
Neznám člověka, který by po mě chtěl abych říkala jaký borec je že se třeba rozvedl a žije s jinou paní, jiným pánem, že žije a jedná jako homosexuál.. Ale když takový přijde do společenství, může mi s ním být hezky a jemu může být hezky v tom společenství. A o to myslím jde, když mluvíme o přijímání jeden druhého
Jak příjímal Ježíš hříšníky v evangeliich. Co jim říká po odpuštění, uzdravení. Jak Ježíš přijímá hříšníky dnes. Jak je přijímá církev. Jakou úlohu má věrouka, tradice, církevní právo. Kde se vzala inkvizice a selhání organizace církve pozemské v historii. Co je největší příkázání. Co např včerejší Pavlův text z listu Efesanům.
Říká jim - jdi a už nehřeš.
HekenaH - Těším se, až vás někdo srazí na přechodu, jak v něm uvidíte především hříšníka, který potřebuje vaše přijetí. Zrovna vy.
Znovu - Ježíš cizoložnici nepožehnal její cizoložství. Řekl jdi a už nehřeš. Jdi a už nehřeš. Jdi a už nehřeš. Kolikrát je to potřeba ještě zopakovat? Jdi a už nehřeš.
A mimochodem domnívám se, že církev se v současnosti chová k hříšníkům velmi velkoryse. Stačí zpytovat, jít ke zpovědi, vyznat, litovat, přijmout předsevzetí, nahradit škody a zpravidla se pomodlit nějaký ten otčenáš.
Samozřejmě, pokud někdo odmítá změnit svoje chování a spíše se snaží změnit pravidla, pak co s ním chcete dělat?
HelenaH - A velmi se mýlíte. Vidět ve druhém především hříšníka, to na kladném vztahu k dotyčnému nic nemění nebo přinejmenším nemusí nic měnit. Nikdy jste neslyšela o lásce k hříšníkům? A o tom, že tam, kde se rozmnožil hřích, tím spíš se rozmnožila milost?
Ale to nepopírá skutečnost, že se hřích nazývá hříchem.
A že se mu nežehná.
A basta.
Možná že jen každá mluvíme o něčem jiném. Já se necítím povolána k tomu, abych někoho usvědčovala z jeho hříšnosti. Jen když najde do naší církve cestu někdo nový, je možná dobré přijmout ho mezi sebe...a pomoci mu získat důvěru, aby svou hříšnost mohl řešit s někým povolaným a zmocněným od Boha.
A basta:)
Zkusím být opatrná na přechodu...taky buďte😊
@Kollenka: Hlásat nauku (to dělá církev) a žít nauku (tzn. správně ji pochopit a aplikovat do života) jsou dvě různé věci. Navíc žít nauku je celoživotní úkol, v rámci kterého může být spoustu různě dlouhých období, kdy nebudu schopen nauce dostát, třeba se své slabosti, s přispěním okolností atd. Možná tobě v takových chvílích bude více vyhovovat, pokud ti někdo narovinu řekne stanovisko církve, nicméně různí lidé potřebují různé přístupy a pokud je nasloucháním druhému důležitým z nich, proč se na to v rámci církve více nezaměřit?
@Kollenka: Ježíš měl přece ke každému individuální přístup, uzdravoval různým způsobem, neříkal všem to stejné. A pokud si správně vybavuji, tak málokdy vyčítal lidem jejich hříchy.
Církev se k hříšníkům chová velkoryse, protože Bůh je velmi velkorysý - ve svém odpouštění, v darech, v tom, že i přes všechno co pokazíme v nás stále vidí své syny a dcery, své nádherné děti.
Pokud chceš obracet hříšníky, pak za mě jediný způsob je přivádět je k Ježíši.
Nikoho obracet nechci. Jen jsem řekla, že podle mého názoru si mnozí lidé vykládají "hezké vztahy" jako ohýbání nauky. Setkávám se s tím dost často. Viz žehnání homosexuálům, které si myslím, že by dost lidí, které znám, rádo podpořilo i u nás.
Mluvíte moc hezky o přijímání hříšníků. Domnívám se ale, že kdyby tím hříšníkem byl kupříkladu sériový vrah, který by neměl v plánu se měnit, tak byste asi mluvili jinak.
Hříchy málokdy vyčítal, ale nikdy neschvaloval.
A v dnešní pomatené době, kdy mnozí lidé ani nevědí co a proč vlastně je nebo by mohl být hřích, tak spoustu věcí nelze jen tak prostě přejít.
Jestli chce někdo naslouchat, ať si klidně naslouchá. Pro mě za mě. Ale ať u toho neodkýve špatnost.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.