Ve světě a na slovenku přišli na to, že koučování může pomáhat i církvi, pastýřm, představeným a vůbec každému, kdo chce na sobě pracovat. 

Kouč potřebuje výcvik, aby mohl odpovědně plnit svoji roli. Zajímavé je porovnání přístupu zaměřeného na člověka (rogeriánského) v psychoterapii, poradenství a koučování. Podle znalců tohoto směru lze vidět společné přístupy v psychoterapii a koučování. Dokonce neexistuje koncepční rozdíl mezi psychoterapii a koučováním. 

Koučování přístupem zaměřeným na člověka (The Person-centred Approach to Coaching)

Cílem tohoto příspěvku je poskytnout průvodce koučováním přístupem zaměřeným na člověka (person-centred approach PCA). Tento průvodce pomůže čtenářům identifikovat a objasnit filozofické základy tohoto přístupu, cíle a úkoly kouče a jak PCA koučování souvisí s jinými formami koučování a kontexty, ve kterých je užitečný.

Historie a teoretická tradice

Přístup zaměřený na člověka byl původně vyvinut Carlem R. Rogersem. Rogers začal rozvíjet přístup zaměřený na člověka během 40. a 50. let. Na člověka zaměřený přístup (nebo zaměřený na klienta, jak se původně nazýval) odkazuje na filozofický postoj, že lidé jsou sami sobě nejlepšími odborníky. Přístup zaměřený na člověka byl považován za alternativu k tehdy dominantním modelům v americké psychologii behaviorismu a psychoanalýze a jako takový se spojil s třetí silou v psychologii, humanistickou psychologií. 

Dnes je Rogers nejvíce známý pro své knihy o terapii zaměřené na klienta: Jeho současná praxe, dopady a teorie (1951) a O tom, jak se stát sám sebou, Pohled terapeutů na psychoterapii (1961), které byly mnohokrát přetištěny a zůstávají v tisku a široce čteny. Přístup zaměřený na člověka je zavedenou psychologickou tradicí podporovanou více než padesáti lety výzkumu a teorie (viz Barrett-Lennard, 1998; Kirschenbaum, 2007).

Termín přístup zaměřený na člověka se používá záměrně proto, aby bylo jasné, že se jedná o přístup, nikoli o soubor technik. Přístup zaměřený na osobu lze použít v řadě kontextů, od nastavení 1:1, v malých skupinách, v komunitním prostředí nebo podle sociální politiky (Barrett-Lennard, 1998). Pokud jde o 1:1 praxi, Carl Rogers zavedl termín counselling (významově nesprávně překládaný do češtiny jako poradenství) , ale stejně dobře mohl použít termín koučování, protože v osobní praxi jsou tyto termíny zaměnitelné. Současné používání těchto dvou termínů odráží převládající ideologii lékařského modelu, ale praxe zaměřená na člověka není založena na lékařském modelu, a proto neexistuje koncepční rozdíl mezi koučováním a terapií. Praktikující dodržuje stejný filozofický princip respektování sebeurčení druhého, ať už praktikuje jako kouč nebo jako terapeut. Na rozdíl od jiných terapeutických přístupů praxe soustředěná na člověka neusiluje o „opravu“ nebo „vyléčení“ dysfunkčnosti a nikdy nepřijala „diagnostický“ postoj lékařského modelu, v němž je terapeut odborníkem. Stejně jako je vždy cílem PCA koučování usnadnit sebeurčení a plné fungování klienta.

Hlavní předpoklady přístupu zaměřeného na člověka

Teoretickým základem přístupu zaměřeného na člověka je aktualizační tendence. Aktualizační tendence je definována jako univerzální lidská motivace, která vede k růstu, vývoji a autonomii jednotlivce (Rogers, 1959, 1963). Je to biologická tendence, ne morální imperativ. Metaforou nejčastěji používanou k vyjádření tohoto teoretického principu je, jak žalud má potenciál vyvinout se v dub, a vzhledem ke správným živinám z půdy, správné rovnováze slunečního světla a stínu, vyroste do svého plného potenciálu jako dub. Ale vzhledem k nedostatku živin z půdy, špatné rovnováze slunečního světla a stínu bude jeho potenciál jako dubu naplněn jen částečně. Takto teorie zaměřená na člověka naznačuje, jak je to s lidmi. Termín sebe-aktualizace v terminologii přístupu zaměřeného na člověka odkazuje na proces stávání se, který může být buď pozitivním, sociálně konstruktivním směrem, nebo negativním, sociálně destruktivním směrem, v závislosti na sociálním prostředí.

Na člověka zaměřený přístup je založen na výše uvedeném teoretickém rámci, tj. že lidé jsou ze své podstaty motivováni k růstu a rozvoji směrem k optimálnějšímu fungování, pokud jsou přítomny správné sociální podmínky prostředí. Cílem kouče zaměřeného na klienta je vytvořit v kontextu koučovacího vztahu facilitativní sociálně-environmentální podmínky, které klientovi umožní organismicky hodnotit zážitky, což, (lidově) můžeme vyjádřit jako slyšet vlastní vnitřní hlas:

…jedinci v sobě mají obrovské zdroje pro sebeuvědomění a pro změnu svých sebepojetí, základních postojů a sebestředného chování; tyto zdroje lze využít, pokud lze poskytnout definovatelné klima facilitativních psychologických postojů. (Rogers, 1980: 115)

Rogers (1957a: 96) popsal šest podmínek facilitativního vztahu, které zastával jako nezbytné a dostatečné pro pozitivní terapeutické změny.

1. Dva lidé jsou v psychologickém kontaktu.

2. První, kterého budeme nazývat klientem, je ve stavu incongruence, je zranitelný nebo úzkosti.

3. Druhý člověk, kterého budeme nazývat terapeutem, je ve vztahu kongruentní nebo integrovaný (celistvý).

4. Terapeut pociťuje ke klientovi bezpodmínečné pozitivní uznání.

5. Terapeut pociťuje empatické pochopení vnitřního úhlu pohledu klienta a snaží se tuto zkušenost klientovi sdělit.

6. Sdělení empatického porozumění a bezpodmínečného pozitivního uznání terapeutem klientovi je dosaženo v minimální míře. (Casemore, 2008)

Rogers věřil, že tyto podmínky jsou základem jakékoli terapeutické změny osobnosti, a proto věřil, že musí být přítomny v každém pomáhajícím vztahu.

https://dusevnilaznecom.wordpress.com/2021/09/30/koucovani-pristupem-zamerenym-na-cloveka-the-person-centred-approach-to-coaching/?fbclid=IwAR2nKX3-9TYnDnrSeDZBOfp2jkKpzv0KNQ0ydJ_-0oetDTCnzIQtyuZnBI0