Jak zvládat hněv, toť otázka stará jako lidstvo. Flegmatik to má v něčem lehčí než cholerik. A zbožný křesťan? Stačí pomodlit se, pěstovat tichost a sebeovládání? Nebo je třeba porozumět a učit se s tím žít a v modlitbě svěřovat Bohu. Na začátku roku jsem byl na kurzu Jak pracovat s konfliktem a emočně náročnými hovory. Poslal bych na něj skoro každého. 

Jaký je rozdíl mezi spravedlivým a nespravedlivým hněvem?


Když mluvíme o tom, jaký by měl být správný křesťan, automaticky předpokládáme, že by měl být mimo jiné i hodný a laskavý na své okolí. Už odmalička jsou děti v křesťanských rodinách vedeny k tomu, aby ustoupily, nepouštěly se do konfliktů, ale spíše je zahlazovaly. Do této představy nám příliš nesedí rozhněvaný Ježíš, který vyhání obchodníky z chrámu, a tak trochu si s touto scénou nevíme rady. Mluvíme o spravedlivém hněvu, ale kdo posoudí, jestli je nějaký hněv spravedlivý, anebo ne? V první řadě je potřeba říci, že hněv je emoce, která se v nás automaticky spouští tehdy, pokud prožíváme něco, co se nám nelíbí, s čím nesouhlasíme, nebo co nás dokonce ohrožuje. Hněv je především obranná emoce a má za úkol nás chránit, abychom si nenechali ublížit druhým člověkem nebo nějakými negativními okolnostmi. Hněv v nás vyvolá tzv. averzivní reakci, tedy reakci, která nás vybudí, abychom se tomu, co nechceme, postavili silou a odstranili to ze svého života. To tedy znamená, že hněv jako takový je v pořádku, je to projev zdravého člověka, který se dostane do situace, kdy se potřebuje bránit. Pokud se někdo nedokáže hněvat, nikdy nejde do konfliktu a za každou cenu se mu snaží vyhnout, může jít o vztahovou závislost na druhých. Nedokáže se někomu postavit a nechá si ubližovat, protože se bojí ztráty vztahu.
Problém tedy netkví v hněvu jako takovém, ale spíše v síle této emoce, tedy v míře hněvu. Stává se nám totiž, že reagujeme nepřiměřeně, tedy že na situaci, která může být i docela běžná, reagujeme, jako kdyby byla silně ohrožující – a i naše reakce je destruktivní a pro okolí často nepochopitelná. Důvodů, proč to děláme, je celá řada. Velmi často se nám to děje, pokud situace nebo druhý člověk neodpovídá naší představě toho, jaký by měl být (to znají velmi dobře manželé v partnerském vztahu či rodiče a děti). Může jít i o naši přecitlivělost vůči některým lidem či situacím anebo o obyčejnou únavu, kdy už nejsme schopni unést další emoční zátěž, a tak vybouchneme a podobně. Obvykle si pak neadekvátnost své reakce uvědomíme a okolí to dáme najevo omluvou. Nespravedlivý hněv je tedy hněv, který není adekvátní situaci, kdy naše reakce neodpovídá míře ohrožení v dané situaci, a je tím pádem destruktivní.
Na začátku jsme mluvili o tom, že hněv se nám spouští automaticky jako reakce na nepříznivou situaci. Pocit hněvu si tedy nemůžeme zakázat. To, co můžeme a co dokážeme, je emoci odložit a okamžitě se jí v našem jednání neřídit. Jedna věc je tedy hněv cítit a druhá je hněv dát najevo. První změnit nemůžeme, druhou ano. Lidé s křehkou psychikou nebo nezralí jedinci nedokážou impulz hněvu odložit, okamžitě a často neadekvátně ho projeví (takové nezralé chování známe například u dětí). Čím je ale člověk zralejší, tím svobodněji dokáže s emočním impulzem zacházet – zvládne například konfliktní situaci vydržet a vrátit se k ní při vhodnější příležitosti (zralí partneři jsou schopni hádku odložit do doby, kdy jsou sami a nejsou u toho děti nebo příbuzní). Odložit ale neznamená potlačit. Je vždy dobře, když jsme se svými emocemi v kontaktu a víme, co znamenají.

: Perspektivy 23

https://www.katyd.cz/odpovedny/muze-byt-hnev-dobry.html

JAKUB HUČÍN. Autor je psychoterapeut