Kde je  má Galilea? Papež František rád připomíná ve svých velikonočních promluvách tuto výzvu. 

Papežova homilie z velikonoční vigilie

Noc se chýlí ke konci a s rozbřeskem se ženy vydávají k Ježíšovu hrobu. Jdou nejistě, ztracené, se srdcem rozervaným žalem nad smrtí, která jim vzala jejich milovaného. Když však dorazí na ono místo a vidí hrob prázdný, změní směr, otočí svůj krok, vydají se jinam; opustí hrob a běží oznámit učedníkům novou cestu: Ježíš vstal z mrtvých a čeká na ně v Galileji. V životě těchto žen nastaly Velikonoce, které znamenají změnu: ony vlastně přechází od smutné chůze ke hrobu k radostnému běhu k učedníkům, aby jim sdělily nejen to, že Ježíš vstal z mrtvých, ale i to, že je tu cíl, kam je třeba okamžitě jít, totiž Galilea. Tam je čeká setkání se Zmrtvýchvstalým. Znovuzrození učedníků, vzkříšení jejich srdcí prochází Galileou. Vstupme také my na tuto cestu učedníků, která vede od hrobu do Galileje.

Ženy, jak říká evangelium, "šly navštívit hrob" (Mt 28,1). Myslí si, že Ježíš je na místě smrti a že vše navždy skončilo. I nám se někdy stává, že si myslíme, že radost ze setkání s Ježíšem patří minulosti, zatímco v přítomnosti známe hlavně zapečetěné hroby: ty našich zklamání, naší hořkosti a nedůvěry, které říkají "už se nedá nic dělat", "věci se nikdy nezmění", "je lepší žít ze dne na den", protože "o zítřku není nic jistého". I my, pokud jsme byli sevřeni bolestí, zatíženi smutkem, pokořeni hříchem, rozhořčeni nějakým neúspěchem nebo otravováni nějakou starostí, jsme zakusili hořkou chuť únavy a viděli jsme, jak radost v našem srdci pohasíná. 

Někdy jsme prostě jen pocítili únavu z každodenního života, unavení z toho, že jsme sami riskovali proti zdi  světa, kde se zdá, že vždy vítězí zákony nejchytřejšího a nejsilnějšího. Jindy jsme se cítili bezmocní a sklíčení tváří v tvář síle zla, konfliktům, které rozbíjejí vztahy, logice vypočítavosti a lhostejnosti, která jako by vládla společnosti, rakovině korupce - a je jí tolik -, šíření nespravedlnosti, mrazivému větru války. A možná jsme se také setkali tváří v tvář se smrtí, protože nám vzala sladkou přítomnost našich blízkých nebo protože se nás dotkla v nemoci či neštěstí, a my jsme snadno propadli deziluzi a pramen naděje vyschl. A tak se pro tyto či jiné situace - každý z nás zná ty své - naše cesty zastavují před hroby a my zůstáváme stát bez hnutí, pláčeme a truchlíme, osamoceni a bezmocní, abychom si zopakovali své "proč". Onen nekonečný řetězec “proč"...

Namísto toho ženy o Velikonocích nestojí ochromené před hrobem, ale, jak říká evangelium, "se strachem a velkou radostí spěšně opustily hrob a běžely to oznámit jeho učedníkům" (v. 8). Přinášejí zprávu, která navždy změní život a dějiny: Kristus vstal z mrtvých! (srov. v. 6). A zároveň zachovávají a předávají Kristovo přání, jeho pozvání učedníkům: ať jdou do Galileje, protože tam ho uvidí (srov. v. 7). Ale, bratři a sestry, položme si dnes otázku: Co to znamená jít do Galileje? Dvě věci: jednak vyjít z uzavřenosti večeřadla a jít do kraje obývaného pohany (srov. Mt 4,15), vyjít z úkrytu a otevřít se poslání, uniknout strachu a jít vstříc budoucnosti. A na druhé straně - a to je velmi krásné - to znamená návrat k počátkům, protože právě v Galileji to všechno začalo. Tam se Kristus poprvé setkal s učedníky a povolal je. Jít do Galileje tedy znamená vrátit se k původní milosti, znamená to znovu nalézt vzpomínku, která obnovuje naději, "vzpomínku na budoucnost", kterou nás poznamenal Zmrtvýchvstalý.

To je tedy to, co dělají Velikonoce Páně: vybízejí nás, abychom šli vpřed, abychom vyšli z pocitu porážky, abychom odvalili kámen z hrobů, v nichž často uzavíráme naději, abychom s důvěrou hleděli do budoucnosti, protože Kristus vstal a změnil směr dějin; ale aby to bylo možné, Velikonoce Páně nás vracejí do minulosti naší milosti, nutí nás vrátit se do Galileje, kde začal náš příběh lásky s Ježíšem, kde zaznělo první volání. Žádá nás totiž, abychom znovu prožili onen okamžik, onu situaci, onu zkušenost, v níž jsme se setkali s Kristem, zakusili jeho lásku a získali nový a zářivý pohled na sebe sama, na skutečnost, na tajemství života. Bratři a sestry, abychom mohli znovu povstat, znovu začít, pokračovat ve své cestě, musíme se vždy vrátit do Galileje, to znamená vrátit se ne k abstraktnímu, teoretickému Ježíši, ale k živé paměti, ke konkrétní a hmatatelné vzpomínce na naše první setkání s ním. Ano, abychom mohli kráčet, musíme vzpomínat; abychom měli naději, musíme živit paměť. A to je výzva: vzpomeňte si a vykročte na cestu! Pokud obnovíte první lásku, úžas a radost ze setkání s Bohem, půjdete dál. Vzpomeňte si a jděte.

Vzpomeňte si na svou Galileu a jděte tam. Je to "místo", kde jsi osobně poznal Ježíše, kde pro tebe nezůstal historickou postavou jako ostatní, ale stal se osobou života: ne vzdáleným Bohem, ale Bohem, který je blízko, který tě zná víc než kdokoli jiný a miluje tě víc než kdokoli jiný. Bratře, sestro, vzpomeňte si na Galileu, na svou Galileu: Každý ví, kde je jeho Galilea, každý z nás zná své vlastní místo vnitřního vzkříšení, to počáteční, to zakládající, to, které změnilo věci. Nesmíme ho zanechat v minulosti, Zmrtvýchvstalý nás zve, abychom tam šli uskutečnit Velikonoce. Vzpomeňte si na svou Galileu, oživte ji dnes. Vraťte se k tomu prvnímu setkání. Zeptejte se sami sebe, jak to bylo a kdy to bylo, zrekonstruujte souvislosti, čas a místo, prožijte znovu emoce a pocity, prožijte znovu barvy a chutě. Protože víte, že právě když jste zapomněli na tu první lásku, právě když jste zapomněli na to první setkání, začal se vám na srdce usazovat prach. A vy jste zažili smutek a stejně jako učedníci se vám vše zdálo bez perspektivy, s balvanem pečetícím naději. Ale dnes, bratře, sestro, tě síla Velikonoc zve, abys odvalil balvany zklamání a nedůvěry; Bůh, mistr v odvalování náhrobních kamenů hříchu a strachu, chce osvítit tvou svatou vzpomínku, tvou nejkrásnější vzpomínku, aby to první setkání s ním bylo aktuální. Vzpomeň si a jdi: vrať se k Němu, najdi v sobě milost Božího vzkříšení! Vrať se do Galileje, do své Galileje.

Bratři, sestry, následujme Ježíše do Galileje, setkejme se s ním a pokloňme se mu tam, kde očekává každého z nás. Oživme krásu doby, kdy jsme ho po objevení živého prohlásili za Pána svých životů. Vraťme se do Galileje, do Galileje naší první lásky: navraťme se každý do své vlastní Galileje, do Galileje našeho prvního setkání, a povstaňme k novému životu!

https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2023-04/papezova-homilie-z-velikonocni-vigilie.html