Text je přeložený z polštiny a popisuje něco, co je vidět ve velkých městech také u nás.
Co je to churching? Hledáte něco, nebo před něčím utíkáte?
Když v šestnáctém století, krátce po usazení v Krakově, jezuité usilovali o povolení rozšířit kostel svaté Barbory, první, kdo se proti tomuto tématu ohradil, byl farář kostela svaté Marie. Argumentoval tím, že "jezuité lákají lidi do svého kostela, a tudíž do kostela svaté Barbory budou chodit jen ti, kteří se tam nevejdou". To faráře rozzlobilo, protože, jak otevřeně přiznal, ho to připravilo o značnou část příjmů, přičemž měl k dispozici velkou budovu a mnoho vikářů, které musel živit... Tato groteskní situace - skutečně se mu podařilo na nějakou dobu zablokovat investice jezuitů - neukazuje nic jiného než problém církve, jak ji známe dnes. Ukazuje se, že tento jev není vůbec ničím novým.
Farnost je základní správní jednotkou církve a měla by být také centrem místního náboženského života. V naší polské realitě máme co do činění především s "územními" farnostmi, tedy těmi, jejichž hranice jsou pevně vyznačeny na mapě. Kdo žije v dané oblasti, je automaticky přiřazen k dané farnosti. Mohou však existovat i "osobní" farnosti, které nejsou geograficky omezeny, ale do nichž člověk patří na základě deklarované příslušnosti. Takové farnosti jsou častější v zahraničí (kde se Poláci sdružují kolem "polského" kostela, Filipínci kolem "filipínského" kostela atd.). Volba příslušnosti k farnosti je někdy dána také tehdy, když je katolická církev ve společnosti menšinou. Úloha osobní farnosti je naprosto stejná jako úloha územní farnosti: má být centrem náboženského života. Jediný rozdíl je v tom, že volba příslušnosti je již ponechána na samotných dotyčných osobách.
Kromě toho existuje také mnoho tzv. farních kostelů (tj. kostelů, v nichž se vysluhují svátosti, ale které nejsou farními kostely) a veřejných kaplí, např. v řeholních domech. I tyto kostely jsou otevřeny věřícím a zvou je k účasti na liturgii, často "lákají" na poměrně zajímavé duchovní nabídky. Ti, kdo do takových kostelů přicházejí, sice formálně patří k nějaké farnosti, ale vědomě - a mají na to právo - si pro svůj svátostný a duchovní život volí jiné místo.
Jestliže samotná církevní struktura - která dává věřícím k dispozici nejen farní kostely, ale také rektorátní kostely a veřejné kaple - nabízí možnost volby, kde se účastnit liturgie, proč je taková volba často stigmatizována a odrazována? Je těžké nevidět v tom rozpor. Možná je to tím, že ačkoli jsme se s tímto jevem museli potýkat vždy, v poslední době velmi zesílil.
Před dobrým tuctem let žil v jedné podkarpatské vesnici farář, kterého si všichni vážili: byl to chápavý zpovědník, všechny znal, staral se o mladé lidi, a když někdo z vesnice zemřel, obvykle se ukázalo, že pro farnost vykonal nějakou službu, a farář si za pohřeb nevzal ani zlotý. Na stará kolena se však farář stal poněkud mrzutým a každou neděli při svých dlouhých (čtyřicetiminutových kázáních) pravidelně "peskoval" všechny shromážděné a často končil prohlášením, že po své smrti nechce být pohřben (nakonec byl uložen na místním hřbitově a pohřeb byl velkou událostí - protože si ho všichni vážili). Na konci kázání mu starší dámy podle místního zvyku říkaly "Bůh vám žehnej", ale ve skutečnosti byl kostel spíše prázdný - většina z nich odcestovala na mši do sousední vesnice.
Tento příběh ukazuje, že churching se často rodí z nespokojenosti s tím, co věřící dostávají ve své vlastní farnosti. Pokud se tedy tento jev setkává s odporem nás kněží, je to hlavně proto, že nepřijímáme negativní hodnocení, které nám věřící dávají. Místo toho se bez reflexe vlastních chyb uchylujeme ke kvaziteologickému vysvětlení, že farnost by měla být společenstvím a kdo ji nebuduje, dělá špatně.
Již papež Benedikt XVI. v jednom ze svých kázání během pouti do Polska připomněl, že duchovní by měli být odborníky na spiritualitu. Právě kvůli tomu za námi věřící přicházejí a očekávají, že je podpoříme na jejich cestě k Bohu. Pokud jim tedy nejsme schopni nabídnout něco, co odpovídá jejich potřebám, nedivme se, že u nás nezůstanou, ale budou hledat dál, tedy jinde. To je jedna ze změn, ke kterým v naší společnosti v poslední době dochází. Není to tak dávno, co jsme se v éře budování nových kostelů řídili myšlenkou, že chrám musí být blízko. Mezitím fenomén kostelnictví jasně ukazuje, že kostel vůbec nemusí být za rohem, může být dál, dokonce i docela daleko, ale nesporně musí dávat to "něco", co každý hledá. V pastoračním plánování má dnes mnohem větší smysl zaměřit se na kvalitu služby než na stavbu nových budov. A i když je také snazší se na svou farnost pohoršovat, když není problém se do kostela dostat, více než k hněvu by mělo kostelnictví vést k zamyšlení nad kvalitou pastorační služby.
Churching je také o hledání kvalitní služby
Někteří z těch, kteří se pohoršují nad knězem (ať už právem, nebo neprávem), se také pohoršují nad Bohem, a to takříkajíc z popudu - a tím, že se vzdají své praxe ve vlastním kostele, přestanou do kostela vůbec chodit. To je však samostatná skupina věřících. Ti, kdo praktikují církev, se svých náboženských praktik vůbec nevzdávají, a za to si zaslouží úctu. Vědí, co chtějí, a důsledně o to usilují. A to obvykle tak dlouho, dokud to nenajdou - pak jako v osobní farnosti, byť poněkud neformálně, ale u takové církve zůstávají. Abyste si je udrželi, musíte si dát velký pozor, abyste si nezvykli na úspěch a neusnuli na vavřínech.
Ačkoli se nezdá správné dělat problém z toho, že si lidé sami vybírají místo modlitby, stejně jako všechno na světě má i tento jev své negativní stránky. Církevní život bohužel často praktikují ti, kteří svůj život ve společenství z definice omezují výhradně na eucharistii, včetně často pouze nedělní mše svaté. Jiná forma společného náboženského života je nezajímá. Přitom každý z nás - navzdory všemu - potřebuje společenství, rodinu a domov. Potřebuje místo, kde se cítí dobře. Jsme-li tedy hosty v každém kostele, každý týden někde jinde, pak v jistém smyslu zůstáváme také bez domova, bez duchovních přátel - a přesto stojí za to modlit se společně s těmi, které známe alespoň od vidění. Církevní život nemůže být věčným putováním, ale spíše hledáním onoho "něčeho". Každý, kdo "kosteluje", by proto měl vědět, co hledá.
Autor: Jakub Kołacz SJ
Ředitel nakladatelství WAM a DEON.pl. Představený Jihopolské provincie Tovaryšstva Ježíšova v letech 2014-2020. Autor několika překladů a knih, mimo jiné "Po kotníky ve vodě. Sedm katechezí o víře Ježíšových učedníků" (k dispozici také jako audiokniha).
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.