Téma autority je letitý dluh teologické reflexe, pastorální teologie resp. pastorální psychologie. Probíhající synoda o církvi - synodální církvi - nabízí opomíjená témata a snad také cestu k aplikaci, porozumění a přijetí. Evropská pražská syntéza věnovala několik odstavců autoritě. Lze předpokládat, že také ostatní kontinentální zprávy byly podobně a lze doufat, že synoda přispěje k obnově pojetí autority v církvi. 

Výkon autority v synodální církvi

80. Mnoho příspěvků se dotýkalo rozmanitých aspektů výkonu autority v církvi. Celá církevní a misijní obnova církve, na niž poukazuje synodální proces, leží na dvou principech: každá specifická autorita v církvi pochází od Krista a je vedena Duchem Svatým: „Každá opravdová obnova a posílení synodality církve a v církvi musí vycházet ze základních principů samotné církve, ze základů, na nichž byla církev založena Ježíšem Kristem, naším Pánem“ (severské země). Důsledky tohoto tvrzení se dotýkají samotné povahy církve, ve které stále jedná Duch Svatý. „Církev je svou podstatou synodální i hierarchická. Z toho vyplývají úkoly a výzvy, které lze popsat jako ‚decision-making‘ (tvorba rozhodnutí) a ‚decision-taking‘ (výkon rozhodnutí). Nelze hledat vítěze a poražené. Často je právě Duch Svatý třetí a správnou volbou“ (Rakousko).

81. „Existuje mnoho zkostnatělého, jež je třeba překonat: způsoby výkonu nadměrně vertikální autority, různé formy klerikalismu (přítomného nejen mezi kněžími), zapomínání na fakt, že co se týká všech, má být také všemi projednáno. Úkolem osoby nesoucí zodpovědnost v církevním společenství je zapojení a ocenění přínosu všech, protože všichni se máme jeden od druhého co učit“ (Itálie). Ostatně „všeobecné kněžství nepotlačuje služebné kněžství a zase opačně. Již máme zkušenost společné jednání v průběhu synodálním procesu. Jak lze dospět také ke společnému rozhodování?“ (Německo).

82. Ukazuje se nutnost hluboké změny: „Je třeba vybudovat synodální institucionální model k výkonu moci a autority v církvi se strukturami a orgány, které vezmou v úvahu synodálního ducha (...) a nebudou mít pouze poradní hlas“ (Mukačevo). „Synodalita si vyžaduje hlubokou změnu mentality v církvi, zejména těch, kdo v ní nesou zodpovědný výkon autority“ (Belgie). Na druhé straně, „si věřící musí stále více uvědomovat, že jsou součástí církve a že jsou potřební pro život církve; a také že rozmanitost charismat se bez hierarchického řádu stává anarchií, tak jako se samotná hierarchie bez živého charismatu stává diktaturou“ (Mukačevo).

83. Tato změna se musí projevit skrze konkrétní rozhodnutí, která musí církev rozlišit. „Je třeba odvahy a moudrosti Ducha k revizi a každé nutné doktrinální, strukturální, kanonické a pastorální změně, aniž by došlo k rozbití společenství anebo upadla v zapomenutí postava Ježíše Krista a jeho učení“ (Irsko). Právě biskupové jsou podstatnými aktéry této změny ve prospěch obnoveného a synodálního výkonu autority. „Věříme v hodnotu biskupské služby“ (Itálie).

84. Je třeba autoritu projevovat v takovém stylu vedení, které je bratrské a které zve ke spoluúčasti:„Abychom mohli žít kvalitnější styl vedení v církvi, mnozí žádají promyšlení více participativního řízení, které poskytuje prostor k naslouchání a rozlišování tak, aby byla autorita vnímána jako akt lásky a služby“ (Francie). Současně je zdůrazňováno také „napětí mezi autoritou a službou“ (vícejazyčná pracovní skupinka). Krom toho lze pojmenovat specifické charakteristiky evropské společnosti: „Aby se stala důvěryhodným a věrohodným partnerem ve veřejném prostoru, evropská církev musí naplňovat standardy fungování a stylu řízení našich společností. Proto je nutná transparentnost, zodpovědnost a participativní leadership“ (Belgie). Z toho důvodu „by se měly rozvinout anebo obnovit takové mechanismy pravidelné konzultace mezi kněžími, laiky a řeholníky, které budou garantovat transparentnost, efektivní komunikaci a spoluzodpovědnost“ (Skotsko).

85. Důležitou charakteristikou, kterou mnohé příspěvky zmiňují, je sepětí mezi autoritou a nasloucháním, která je v teologické tradici vyjadřována pojmem sensus fidei fidelium (smysl věřících pro víru). Právě na tento smysl klade důraz Synoda 2021-2024 a tato skutečnost se stává „důvodem velké radosti, povzbuzení a naděje pro všechny ty, kdo milují církev jako Boží lid“(Irsko)

https://cbk.cirkev.cz/dokumenty/zaverecny-dokument-kontinentalniho-setkani-synody-o-synodalite-5-9-unora-2023_236