Tomáš Halík slaví 75 roků. Velké díky za jeho život, jeho dílo a inspirace. Gratuluji. 

Roli starce se teprve učím

Vydání: 2023/22 Noví kněží do služby, 30.5.2023

Před čtvrtstoletím jsem Mons. TOMÁŠE HALÍKA poznala jako studentského faráře s osobitým humorem, který doprovázel naši rodinu v prvních letech manželství či rodičovství. Nyní se setkávám k rozhovoru s celosvětově uznávaným intelektuálem, spisovatelem a nositelem prestižních ocenění. Jak se dívá na svůj životní příběh o svých 75. narozeninách, které oslaví 1. června?


Měli bychom si všichni osvojit metodu vzájemného naslouchání, meditace a společného rozhodování, radí Mons. Tomáš Halík současné církvi. Snímek Josef Polehňa / Člověk a Víra
Z vašich vzpomínek je známo, že jste si jako dítě přál stát se ledním medvědem. Jaké to je, stát se nakonec knězem?
Nemohu to úplně objektivně srovnat, ale řekl bych, že je to pestřejší a zajímavější. Na druhé straně asi riskantnější – člověk se setkává v církvi i společnosti s nebezpečnějšími predátory než medvěd na arktických pláních.
Za koho nebo za co se vlastně nejvíc považujete – za duchovního, univerzitního profesora, spisovatele, veřejného intelektuála… nebo prostě snad starého muže?
V mém případě to nelze od sebe oddělit, Hospodin mi přidělil právě tuto kombinovanou roli. Roli starce se teprve začínám učit, pro stále rostoucí množství aktivit na to nemám moc času.
Mnoho lidí si během covidu oblíbilo na internetu vaše kázání k nedělním domácím bohoslužbám, kterými jste je tímto obtížným obdobím „provázel“. Jaká je ale vaše osobní zkušenost? Jak jste prožíval tuto nemoc, která se vám nevyhnula?
Tím kázáním jsem si na sebe upletl bič, protože jsem nemohl po covidu odmítnout žádosti, abych v nahrávání kázání pokračoval: poslouchá je (i díky TV Noe) pravidelně několik desítek tisíc lidí, a to zdaleka nejen katolíci – dostávám nečekané množství ohlasů ze Slovenska.
Moje dvě onemocnění covidem byla náročná hlavně psychicky, protože nejsem zvyklý nepracovat a ležet. Domníval jsem se, že tohle odložím až do hrobu.
S církví jste od své konverze v 60. letech urazil dlouhou cestu. Jak se měnily vaše představy o ní a ambice, které jste do církve vkládal? Za kterými milníky se zvláště ohlížíte, ať už se zklamáním, nebo s nadšením?
Prošel jsem si tvrdou zkouškou na počátku 90. let. Má víra se rodila a přes dvacet let zrála v prostředí vzdělaných, moudrých a statečných kněží, jako byli Josef Zvěřina, Oto Mádr, Antonín Mandl, Jiří Reinsberg a další. Když jsem pak po pádu komunismu srovnal svá očekávání, daná zkušenostmi z tohoto prostředí, se skutečným stavem naší církve, byl to pro mne šok. Především šlo o tehdejší Katolickou teologickou fakultu. Protože jsem nesouhlasil s tím, jakým způsobem se její tehdejší vedení stavělo k ekumenické a zahraniční spolupráci, ke studiu žen na fakultě a k pokoncilnímu vývoji teologie, byl jsem z fakulty odstraněn. Po řadě let mi dal kardinál Vlk za pravdu a sesadil i tehdejšího děkana.
Pro mne se ale nakonec přechod z teologické na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy stal jednou z nejšťastnějších událostí: otevřely se mi možnosti, o kterých bych na teologické fakultě nemohl ani snít. Od té doby věřím, že když Bůh člověku zavře některé dveře, člověk na ně nemá bušit, ale podívat se, zda se tak nestalo proto, aby mu nějaké jiné možnosti otevřel.
A další zklamání? Přesně měsíc po 17. listopadu 1989 jsem předložil na památném prvním porevolučním setkání všech kněží pražské arcidiecéze v kostele sv. Josefa v deseti bodech vizi působení církve ve změněných podmínkách, pojmenoval priority a úskalí. Dodnes mne mrzí, že se nepodařilo tyto návrhy uvést do praxe – dnes bychom byli mnohem dál. Šlo vlastně o reformní kroky velmi podobné těm, které v celé církvi prosazuje papež František.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
Mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D. (*1. 6. 1948) se narodil v Praze. Vystudoval sociologii a filozofii a pracoval jako sociolog, později získal atestaci z klinické psychologie a působil mj. na protialkoholním oddělení U Apolináře v Praze. Od konce 60. let se účastnil tajných bytových seminářů a zapojoval se do života podzemní církve. Roku 1977 jej ve východoněmeckém Erfurtu tajně vysvětil biskup Hugo Aufderbeck na jáhna, o rok později (1978) na kněze. V tuzemské podzemní církvi patřil k okruhu P. Josefa Zvěřiny, spolupracoval s kardinálem Františkem Tomáškem a inicioval obrodné Desetiletí duchovní obnovy (1987–1997). Od roku 1990 je prezidentem České křesťanské akademie. Stojí v čele farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Papež Jan Pavel II. jej roku 1990 jmenoval poradcem Papežské rady pro dialog s nevěřícími, od papeže Benedikta XVI. obdržel roku 2008 titul preláta Jeho Svatosti (Mons.). Je také profesorem Filozofické fakulty UK v Praze, kde přednáší filozofii a sociologii náboženství, a autorem více než dvou desítek knih. V roce 2014 obdržel za své dílo prestižní Templetonovu cenu. V roce 2016 získal čestný doktorát Oxfordské univerzity. V roce 2018 vydal svou autobiografii To že byl život? Z podzemní církve do labyrintu svobody (NLN).

ALENA SCHEINOSTOVÁ

https://www.katyd.cz/clanky/rozhovory/roli-starce-se-teprve-ucim.html