Jak jsme na tom s otevřenosti společenství církve? V současné době to začíná být velmi důležitá otázka. Být otevřenou církví nebo výlučnou církvi?
O SYNODALITĚ A SPOLEČENSTVÍ, Klára Maliňáková, SDJ
KUKÁTKO - Seslání Ducha Svatého 2023
V minulém čísle Kukátka jsme si shrnuli dosavadní průběh synodálního procesu. Na naší pomyslné mapce mezitím přibyl další milník, a to Kontinentální synodální setkání, která proběhla na 7 místech světa. Česká republika přitom měla zvláštní privilegium hostit evropské setkání. Osobně jsem byla velmi vděčná za možnost být na něm coby členka národního synodálního týmu také přítomna, i když jsem nebyla v pozici oficiální delegátky. Tak trochu nečekaně jsem tam totiž prožila přesně to, o čem jsem se chystala do tohoto dílu psát: zažila jsem církev jako rodinu.
Na setkání bylo prezenčně přítomno 200 účastníků ze 39 zemí Evropy, což v praxi znamenalo převážnou většinu kardinálů, arcibiskupů, biskupů a kněží. Ale spolu s nimi tam byli také laici, což je věc nová a dosud nevídaná, stejně jako to, že jsme bydleli všichni pod jednou střechou, potkávali se ve výtahu, ve frontě na jídlo a u stolu. Celkově to byl vlastně takový církevní team-building pod vedením Ducha Svatého. Rozhodně byly slyšet odlišné, někdy i vyhraněné, názory na mnohá témata, ale přesto jsme velmi silně zažili pocit společenství a sounáležitosti. A to je právě téma, které rezonovalo nejen napříč skupinami v naší diecézi, ale i napříč diecézemi, státy i kontinenty.
Zjednodušeně řečeno základní otázka, kterou si klademe je, do jaké míry jsme jako církev otevřené společenství, ve kterém se může každý cítit přijatý. V národním synodální týmu nás při psaní národní syntézy docela silně zasáhla skutečnost, že každá diecézní syntéza obsahovala výčet skupin, které se nějakým způsobem cítí na okraji církevního společenství. Byly mezi nimi jmenovány „různé menšiny (nejčastěji LGBTQ) a lidé církevně sezdaní, kteří se rozvedli a uzavřeli nový sňatek, ale také rodiny s malými dětmi, ženy, děti a mládež, senioři, nemocní, singles, nově
příchozí, bezdomovci, mladí lidé žijící spolu bez církevního sňatku a další, kteří „zklamali“, lidé slabí, „nezapadající do škatulek“, introverti, ti, kteří nesouzní s postojem církve a mnozí další. Navíc i kněží samotní mohou být vnímáni jako ti,kdo jsou svým způsobem také na okraji, zejména pokud farníci silněji vnímají nějaké jejich chyby.“ (Národní synodální syntéza, str. 4). Trochu zaraženě jsme se v té chvíli ptali, kdo se vlastně cítí uvnitř a proč se tak mnozí cítí na okraji.
Dovolte mi malou biologicko–psychologickou odbočku k tomu, proč je toto téma pro nás lidi tak důležité. Žijeme v době, kdy se většina z nás již nemusí bránit predátorům. Naše civilizace se ale změnila rychleji než náš mozek, který je stále skvěle přizpůsoben hrozbám, a to nejen fyzickým, ale i sociálním. Je to dědictví minulosti, kdy naše přežití do značné míry záviselo na zapojení do skupiny, protože osamocený člověk se jen těžko uživil a ubránil. U našich předků tedy vypuzení ze skupiny mohlo znamenat rozsudek smrti. I když si tedy můžeme říkat, že nám přece nezáleží v tom, jak (a zda) nás vidí ostatní, něco hlubokého a prastarého v nás vnímá možnost odmítnutí jako otázku života a smrti. Potřebujeme zkrátka, aby nás druzí viděli a přijímali. Jsme stvořeni k tomu, abychom žili ve vztazích, a když zažíváme vyloučení, je to pro nás bolestná zkušenost. To dokonce platí doslova, vědci totiž ukázali, že se v mozku při prožitku sociálního vyloučení aktivují stejné okruhy, jako když zažíváme fyzickou bolest.
Zkušenost zlomeného srdce tedy opravdu může bolet stejně jako zlomená ruka a na oboje dokonce působí léky na bolest. Rozdíl je ovšem v tom, že na bolest ze zlomené ruky po čase zapomeneme a už si ji nedokážeme vybavit, zatímco bolest ze sociálního odmítnutí a vyčlenění můžeme ve stejné intenzitě prožívat znovu a znovu pokaždé, když si na danou situaci vzpomeneme. Pod vlivem této bolesti se v nás potom mohou vynořovat negativní emoce, jako hněv, strach, smutek, žárlivost či závist.
O to víc může také bolet, když se lidé cítí nevidění nebo nepřijatí církví, která přitom klade důraz na lásku, rodinnost a stejnou důstojnost všech. Ale pojďme ještě o krok dál. Možná, že toto volání po vztazích a blízkosti také odráží něco z naší doby, která je některými vědci nazývána „osamělé století“. Česká republika patří mezi země s nejvyšším výskytem osamělosti v Evropě, výzkumy však ukazují, že tento pocit roste po celém světě, a to nejen mezi lidmi na okraji společnosti, ale i mezi těmi aktivními a produktivními. Může být tato „epidemie osamělosti“ také znamením doby, kterému bychom měli jako církev společně naslouchat a na které jsme voláni hledat tvůrčí odpověď?
Často zmiňujeme, že jsme stvořeni k Božímu obrazu. Ale ruku na srdce, jak často si přitom vybavíme obraz Boha jako Trojice, společenství vztahů žitých v plnosti? K tomu jsme stvořeni a zváni! Dalším krokem na synodální cestě bude synod biskupů v říjnu 2023 a je jisté, že téma společenství bude v různých formách přítomno. My ale nemusíme čekat na závěry synodu, vztahy na naší lokální úrovni totiž za nás stejně nikdo shora nevymyslí. Na každém z nás leží zodpovědnost za to, jak laskavé a přijímající budou naše rodiny, farní společenství i další prostředí, v nichž se pohybujeme, a do kterých máme vnášet křesťanské hodnoty. Možná někdy stačí málo. Třeba nevyhýbat se očnímu kontaktu s ostatními na mši. Cíleně se usmát nejen na své známé, ale i na spolubratry a spolusestry, které neznám. Dívat se kolem sebe a všimnout si, že je možná vedle mě někdo, kdo se může cítit osamělý anebo neviděný. Překonat ostych a pozdravit jej, prohodit pár slov. Nikdy totiž nevíme, jak velký dopad na životy druhých mohou mít i tyto zdánlivé drobnosti. Samozřejmě, že úsměv není automatické řešení všech obtížných situací a všichni víme, že mezilidské soužití není vždycky snadné. Nedokážeme být bez sebe, ale být spolu je občas také výzva. I v tom nás ale může synodalita učit. Možná se ledacos změní, když se namísto rychlých reakcí všichni budeme učit více naslouchat, když se budeme snažit s respektem a laskavostí pochopit druhého a vstoupit do jeho světa a když bude pro nás každý stejně důležitý. Představuji si, jaké by to bylo, kdybychom to jako společenství dokázali žít naplno. To by totiž bylo fakt Boží.
Klára Maliňáková, SDJ
KUKÁTKO - Seslání Ducha Svatého 2023
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.