Překvapují inovace z Itálie nabízí úvahu i pro naše tradiční úvahy o roli kmotrů.

Adéla Muchová: Kmotři a duchovní přátelé

Autorský komentář pro Vatikánský rozhlas

POSLECHNĚTE SI: Adéla Muchová - Kmotři a duchovní přátelé

Milí posluchači, dovolte mi dnes začít pár verši, nazvanými „Koloběžka“:

Jestli si natlučeš

tak já ti prostě

ještě rovnou natluču.

-

Praví babi

klukovi

na koloběžce,

 

Logika

jež jde pochopit

jen těžce.

-

Za chyby se platí

učíme děti

počítat,

 

Doma

i v kostele

nedej se nachytat.

-

Když Boha

jako soudce ukazujem

proč

 

divíme se

pak

že není zájem.

Texty červencové neděle mluví o jiném Bohu, než trestajícím dozorci… Žalmista například opěvuje Boží dobrotu: „Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory. Hospodin podpírá všechny, kdo klesají, a pozvedá všechny sklíčené.“ A Kristus je v evangeliu přímočaře osobní: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. U mě naleznete odpočinek pro své duše.“

Žádná slova odsouzení nebo výhružky za naše chyby. Naopak, Bůh vychází vstříc a nabízí pomoc, podporu a uzdravení tam, kde jsme se zranili, nebo zklamali očekávání svá či druhých. V praxi se stále znovu ovšem setkáváme s tím, že v takového Boha mnozí lidé nevěří. I pro mnohé křesťany je představa bezpodmínečného přijetí natolik neskutečná, že ji nemohou akceptovat. Formálně možná ano, ale vnitřně si ji dosud neosvojili. Důvody pro to mohou být různé, od negativní zkušenosti s duchovní autoritou, náboženským vzděláním, nebo obrazech, které si do Boha projektujeme během své životní cesty…

Klíčovou pastorační otázkou je tedy to, jak víru v Boží milosrdenství a zájem o člověka zprostředkovat druhým. Nikoliv jako teologickou pravdu, ale jako osobní zkušenost.

V pastorační praxi na to máme různé nástroje. Zatímco kázání, katecheze a svátosti patří k těm tradičnějším a viditelnějším, dnes se stále častěji odkazuje k obecnějšímu pojmu—duchovnímu doprovázení. Nejde snad o moderní trend, kterým bychom jako církev poutali novou pozornost, ale spíše o moudré propojení poznatků současné psychologie a staleté duchovní praxe. Doprovázení totiž nabízí dostupnou formu společenství i tam, kde si jsme přivykli individualismu a roztříštěnosti. Víru v Boha—a z toho plynoucí praktické důsledky—můžeme sdílet s živým člověkem. V osobním rozhovoru se zaměřit na aktuální témata konkrétního života, aniž bychom zjednodušovali nebo zobecňovali teologická východiska.

V tomto kontextu mě nedávno zaujala zpráva z italských diecézí, které se rozhodly dočasně zrušit funkci křestních a biřmovacích kmotrů. Pokud odhlédneme od proslulých problémů jižní Itálie a tristního zneužívání náboženství místní mafií (ano, s touto novinkou přišla sicilská diecéze), dostáváme velmi důležitou zprávu pro širší církev: formálnost živé víře většinou neprospívá. Stát se kmotrem z rodinných, folklorních nebo politických důvodů dnes příliš smysl nedává. Hledat záruku víry v instituci kmotrů by bylo zejména v sekulárním Česku dosti pošetilé. A tak ačkoliv italské zrušení vypadá jako šílený nápad, svou radikalitou burcuje k hlubší reflexi tohoto fenoménu.

Kmotrovstí, a zejména to biřmovací, by totiž mohlo být ideálním prostorem pro duchovní doprovázení. Možností, kdy si dospělý křesťan vybírá partnera na duchovní cestě, se kterým mluví o intimních záležitostech své duše. Muže či ženu, jimž důvěřuje a jejichž cesta víry je autentická a inspirativní. Člověka, který s Bohem nejen žije, ale dokáže ten niterný život také zprostředkovat, se všemi radostmi i boji.

Vím, že najít si kmotry není snadný úkol. Mnozí mladí se před biřmováním ptají, kde je vlastně hledat. Jako by existoval seznam univerzálních farních kandidátů, kteří splňují církevní požadavky, tj. biřmovaní praktikující katolíci, kteří to letos můžou vzít na sebe… Mnozí biřmovanci se však kvůli výchově nebo konverzi v dospělosti pohybují v prostředí sice otevřeném, ale duchovně nevyhraněném, a tzv. „hotových“ katolíků vlastně moc neznají. Zato s nadšením vyprávějí o přátelích z jiných církví nebo nevěřících spolužácích, se kterými o víře i pochybnostech mluví dlouho do noci… Nechybí jim tedy diskuse o víře jako takové, ale spíše někdo, kdo ji s nimi bude také sdílet. Kdo je bude po nějakou dobu inspirovat, motivovat a případně pomáhat.

Italský krok směrem k novému uchopení instituce kmotra tak nepléduje především pro radikální změnu církevních forem, jako spíše o rozšíření našich srdcí, o novém uchopení tématu křesťanského společenství. „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu“ (Mt 18,20), čteme často a možná si rovnou představujeme plný kostel. Když se však zaposloucháme do Kristových slov, tak dva lidé úplně stačí. Nemusíme mít hned pulzující společenství, abychom se s druhými mohli modlit. Už jste slyšeli o tzv. modlitebním partnerovi? Mít někoho takového po ruce je vyloženě požehnáním, a to nejen během zásadních životních přelomů. Člověk, se kterým se občas setkám především proto, abychom se společně obrátili k Bohu. Sám způsob modlitby vlastně není rozhodující, může jít o růženec, přímluvnou modlitbu, četbu Písma nebo tichou meditaci. Ale v době, kdy mnozí křesťané mají nevěřící partnery, může jít často o jedinou možnost, jak se mohou modlit s blízkým člověkem.

Takové doprovázení je velmi neformální, dostupné každému z nás. Pro to, abychom se stali duchovními přáteli, nepotřebujeme zvláštní vzdělání nebo schopnosti; důležitější je podoba naší víry. Pokud tedy věříme v Boha milosrdného a plného lásky, a dáváme mu—více či méně úspěšně—prostor ve svém životě, stačí už jen naše připravenost tuto naději sdílet. Můžeme být kreativní a hledat nové cesty, jak na to. Ať už jsme kmotry, nebo nebo ne.

 

Adéla Muchová je pastorální teoložka a duchovně doprovázející, působí na Katolické univerzitě v Linci.

https://www.vaticannews.va/cs/vatikan/news/2023-07/adela-muchova-kmotri-a-duchovni-pratele.html